Stárnu, stárnu... Abych si dodal aspoň zdání mládí, musím se podřídit současnému stylu. Proto jsem začal psát tyto zápisky. Nepravidelně jednou za sto let vás tedy budu zásobovat střípky mého budoucího celoživotního díla. (Zvolil jsem schválně pseudonym, abych si nezkazil jméno, kdyby se to moc nepovedlo.) A jakékoliv obvinění z grafomanie důrazně odmítám. Nejsem žádný grafomas!!!

Foma Fomič

Zápisky z mrtvého webu 2009-2019

Deset let mého života na 172 stranách paperbackové knihy formátu A5, doplněné o mé slušně prasácké ilustrace, objednávejte na fomas@seznam.cz.

Abych vás nalákal ke koupi, vytvořil jsem k ní i animované nadržovače. (Jako správný Čech nebudu používat amerikanismy typu "teaser", ale vhodně si to přeložím.) Nadržovač 1, Nadržovač 2

Pár zápisků, jak je na křtu knihy načetli moji kolegové z divadla Orfeus, si můžete poslechnout zde:

Jak jsme poobědvali (čte Irena Hýsková), Jak jsem opět získal víru v lidstvo (čte Irena Hýsková), Jak jsme zamachrovali ve Varech (čte Kamil Kessler), Jak jsme zamachrovali ve Varech podruhé (čte Kamil Kessler), Jak jsem se stal vařičem (čte Jan Vaculík), Jak jsem zaměstnal potřebné (čte Jan Vaculík)

Obsah

15. 1. 2024

Jak jsem četl o aktuálních trendech v sexu

Jsem zvídavý člověk a neustále sleduji aktuální trendy, abych věděl, čemu se vyhnout, když chci zůstat pořád originálně out. Nedávno jsem narazil na článek o trendech, které mají změnit sex v roce 2024 a samozřejmě jsem zbystřil. Sex je jedna z mála věcí, při kterých mě zatím nic nebolí a nenavštěvuji kvůli tomu ani lékaře, takže mě toto téma ještě zajímá. No a jelikož nejsem sobec, podělím se o nové poznatky i s vámi.

Jaké závratné novinky jsem tedy objevil?

Nové technologie

Pokud jste čekali, že už budou konečně ti sexuální roboti s umělou inteligencí, tak vás zklamu. Zatím jsou stále ve vývoji. Zase je ale dobře, že tomu dávají čas a bude to dobře odladěné, aby to nedopadlo jako v tom vtipu, kde dají chlápkovi po nehodě robotickou ruku, která poslouchá na slovo, a když pak jde močit a okomentuje její nešetrné zacházení slovy „mně ho třeba urvi…“, tak to špatně skončí.

Jak o tom ale dále přemýšlím, tak mě napadá, že ti roboti budou mít díky své velikosti oproti současným malým hračkám pro dospělé jistou nevýhodu. Kam je pak schováte? Co řeknete dítěti, až za vámi přijde a zeptá se: „Tati, co je to za mrtvou paní v ložnici pod postelí?“ Na rozdíl od nafukovací panny už nepůjde říct, že se jedná o lehátko na vodu.

Každopádně zatím nás to fakt trápit nemusí. Vypadá to stále na velmi vzdálenou budoucnost. Letos prostě budete moct zase jen maximálně na dálku rozvibrovat partnera(ku) nebo si v aplikaci vzájemně potvrdit souhlas s poskytnutím tělesných služeb.

Findom

Zní to jako název produktu nějaké banky, ale jedná se o zkratku finanční dominance. Muži platí ženám za to, že je ony dámy urážejí a ponižují. Zní to sice moderně, ale vlastně je to dlouholetá realita mnoha mužů v manželství, takže zase nic nového. U nás toto naštěstí nepraktikujeme a manželce o tom určitě říkat nebudu. Bojím se, že by to byla první „rajcovní“ novinka, která by jí zaujala.

Femboy

Tímto termínem se označují muži, co experimentují s estetikou a oblékají se do ženských šatů. Prý dnes už mohou na sobě nosit cokoliv, aniž by svou mužnost ohrožovali.

No nevím. Asi v sedmnácti jsem byl ještě jako mladý Fomboy se svými svěřenci na skautských závodech. Po jejich skončení chtěly děti jít ještě do plaveckého bazénu. Prý to měl zbytek oddílu v plánu, takže všichni měli s sebou plavky. Všichni kromě mě. Nechtěl jsem kluky zklamat, a tak jsem se u poklady zeptal, jestli tam nemají nějaké zapomenuté na půjčení. Měli. Dámské s pěkným leopardím vzorem. Spodní díl jsem si tedy půjčil a celkem mi byl, i když ona dáma měla o něco větší pozadí. Abych řekl pravdu, necítil jsem se v nich moc dobře a měl jsem pocit, že má mužnost ohrožena je. A to hodně. Reakce okolí mi to jen potvrzovala. Radši jsem ani nevylézal z vody. Od té doby se podobným kouskům vyhýbám, takže tento trend také rozhodně vynechám.

Gooning

Jedná se o intenzivní a předlouhou masturbaci, jejímž cílem není orgasmus, ale hypnotický stav blaženosti. „Když dokončíte třetí čtvrtou hodinu masturbace, obvyklá stimulace přepne na jinou úroveň, je to tak neuvěřitelně skvělé, že nechcete nikdy vyvrcholit, protože když to uděláte, dostanete se za hranu, a když se dostanete za hranu, končí ‚gooning‘,“ uvedl pro Vice další praktikující. Jeho rekordem bylo 32 hodin „gooningu“.

Zní to poměrně zajímavě, ale v praxi si to u sebe úplně představit nedokážu. I kdybych měl tolik času a nechal děti v družině přes noc, musel bych si asi předem připravit nějakou mast na odřeniny a třicátou druhou hodinu bych stejně nejspíš dokončoval v nemocnici na kapačkách.

Mělčení

Poslední novinka zní hezky česky. Původně jsem se zalekl, že je to překlep a jedná se o nějakou zoofilní praktiku pastevců koz. Když se ale toto slovo vyskytlo ve stejném znění i podruhé, říkal jsem si, že to asi bude něco z vodácké terminologie, třeba jako „soulodit“, „udělat se“ atd. Tahání lodí po mělčině bylo díky posledním horkým létům a nízkému stavu vody celkem běžné. Co to má ale společného se sexem?

Ukázalo se však, že se jedná o techniku, kdy se žena dráždí jen v pár centimetrové hloubce, což prý zajistí orgasmus až 84 % z nich. Očekávám tedy, že letošní rok bude ve znamení plastických operací, kdy bude každý správný muž chtít zmenšit svou chloubu. S malým kašpárkem totiž musí být mělčení mnohem snazší. Nemusíte si furt hlídat, jestli ještě mělčíte, nebo už hloubíte.

Hezké na tom všem je, že se to nechá i dobře kombinovat. Třeba praktikovat gooning jako femboy v ženských šatech, nebo provádět mělčení s findomem, kdy vám u toho žena nadává. Findom je v tomhle vlastně naprosto univerzální, protože jde kombinovat skoro s jakoukoliv činností. No a třeba to budou v budoucnu umět i ty sexuální robotky. Myslím, že se máme na co těšit.

22. 11. 2023

Jak svět přichází o stopaře

Za studentských let jsem jezdil poměrně často stopem. Nebyly peníze, ale byl čas, takže i pár hodinové zakysnutí na jednom místě šlo přežít. Časem člověk nasbíral i nějaké zkušenosti. Jako třeba, že je dobré mít ceduli s nápisem, kam chci jet, stoupnout si na frekventované místo, kde jsem vidět a nechá se tam zastavit, a taky že je dobré nevypadat jako špinavý hipík (to jediné jsem nedodržoval). Při dlouhých stáních za benzinkou v Malé Chuchli jsem zjistil, že by to taky chtělo s sebou ještě nějakou holku, protože smíšené páry vždycky přišly až na konec stopařské fronty, mávly a jely. Prostě něco jako když má žebrák pejska, taky mu to hned víc sype. Musel jsem tedy chtě nechtě toho špinavého hipíka trochu zkultivovat, abych si nějakou tu ženskou návnadu taky našel. Od té doby, co jsem si obstaral Danu, jsem nikde nestál déle než půl hodiny.

Éra stopování pro mě skončila, když jsme se rozhodli založit rodinu. Mimino by sice taky možná bylo dobrá návnada, ale už je to hodně nepraktické. Řidič musí mít dětskou sedačku, v kufru místo na kočárek, nesmí mu vadit, když se dítě poblije… Prostě zápory převyšují klady, takže nastal čas pořídit auto, oprášit řidičák a začít splácet stopařské dluhy, o kterých řidiči často mluvili.

Není však komu splácet. Co jsem začal řídit, tak nevidím na silnicích žádné stopaře. Možná se rozkřiklo, že stát na krajnici už díky mému šoférskému umu není bezpečné, nebo mají i studenti tolik peněz, že radši jedou hromadnou dopravou. Za těch dvanáct let, co řídím, jsem vezl stopaře jen dvakrát a už je to fakt hodně dlouho. Lidi neví, o co přichází. Hrozně rád vzpomínám na cestování po Rumunsku a jízdu na korbě náklaďáku nebo na beznadějně vypadající stop na Islandu, kde okolo projelo zhruba nula aut za hodinu, ale poté, co jsme došli k další silnici a naše šance se zdvojnásobila na dvakrát nula, nakonec něco přece jen přijelo a dovezlo nás, kam jsme potřebovali.

Člověk si občas i pěkně pokecal. Začalo se zlehka o počasí, zjistilo se, jestli se řidič čapne, a pak šlo pokračovat třeba s dotazy na zaměstnání. Konverzace se pak většinou rozjela sama a když ne, tak držet celou cestu hubu mi taky problém nedělalo. Jediné, co nemají řidiči rádi je, když si chtějí povídat a vy jim v autě usnete. Ale únavě holt člověk občas neporučí. No a když máte štěstí, může přijít i nabídka kvalitního sexu.

Jel jsem za jednoho horkého letního odpoledne jen z Protivína do Písku. Mladý pohledný chlapec v batikovaném tričku a džínových kraťasech střihu à la Pavol Habera. Zastavuje mi hnědá stodvacítka lehce posraná od slepic a v ní starší pán s přehazovačkou na hlavě. Prý jede jen do Smrkovic, ale říkal jsem si, že to už bych nějak došel. Nasedl jsem a hned jsme se dali do řeči. Po chvilce pán povídá: „No možná bych tě vzal i do Písku, kdyby s tebou něco bylo.“ „No jasně, pokecáme,“ reaguji nadšeně. „Kdyby s tebou něco bylo,“ opakuje a plácne mě u toho laškovně přes nahé kolínko. „Tak co, necháš se vykouřit?“ „Ne, to ne,“ směju se a začíná mi docházet, že to nemyslel jako vtip. Byl jsem tenkrát ještě mladé romantické děvče, které touží po lásce na celý život a věděl jsem, že ten pán mi ji nemůže nabídnout, takže jsem o něco podobného fakt nestál. Strach jsem vyloženě neměl, ale příjemné mi to taky nebylo, ačkoliv to byl v té době první člověk, kterému jsem se líbil. Jelikož jsem se asi neohradil dost důrazně, tak pán pokračoval: „S chlapem je to lepší než se ženskou, protože ví, jak to chceš.“ Do polemik na toto téma se mi úplně nechtělo, tak jsem se jen uculoval a nesměle opakoval své mňágovské „ne, teď ne, až jindy“. Zkusil to tedy na mě přes výživu: „Sperma je zdravý. Jde z mozku a musí se tam nějak vrátit!“ Sice už jsem slyšel, že chlapům občas leze sperma na mozek, ale nějak mě to furt nepřesvědčilo. Pán se do výkladu tak ponořil, že přejel odbočku, a když mě vysazoval na kraji Písku, tak na mě šibalsky mrkl a rozloučil se dnes již legendární větou: „Mám u tebe jednu dávku!“ Mé „na shledanou“ asi tenkrát neznělo úplně přesvědčivě. Čtrnáct dnů jsem pak na stopování neměl ani pomyšlení.

Jak jsem se později dozvěděl, byl to zemědělský inženýr z blízké vesnice, takže možná měl s tím vracením tělu prospěšných látek zpět do mozku pravdu. Inženýr přece nemůže být žádný blbec. Podruhé jsem ale už na něj štěstí neměl, abych mohl svou nerozvážnost napravit.

Tak vidíte, o kolik srandy přicházíte, když nestopujete. Každopádně, moje bílá Fabie je všem stopařům stále otevřena, jen momentálně jezdím většinou plný, tak beru jen do kufru. Ale vždycky se nějak domluvíme, ne?

25. 9. 2023

Jak jsem vstal z mrtvých

Ano, je to tak. Po hodně dlouhé době, ve které, když jsem nepracoval, tak jsem byl někde u doktora, začínám zase žít! Je mi jasné, že toho nejznámějšího borce svým zmrtvýchvstáním netrumfnu, ale zase na rozdíl od něj, já byl mrtvý asi dva roky a ne jen blbý tři dny. K tomu by se podle mě mělo přihlédnout. Prostě, když se o mně nebude psát v Bibli, tak snad aspoň v Guinnessově knize rekordů.

Nejtěžší na celém procesu bylo uvědomit si, že jsem mrtvý. Vždyť i takový machr jako Bruce Willis to ve filmu Šestý smysl pochopil až na konci. Mně to museli říct kamarádi. K prozření došlo po větě „vždyť jsi býval veselej člověk“. Fakt, že jo, docvaklo mi. Doopravdy už takovej nejsem. Furt jen dřepím u počítače, jsem unavenej a práce, kterou jsem měl vždy rád, mě najednou nebaví.

Bylo toho prostě na mě nějak moc, a tak jsem si řekl, že už jsem dost starý na to, abych si začal život řídit sám. Když mám tu možnost pracovat na volné noze a vypadá to, že o zakázky by nemusela být nouze, tak proč se neodvážit?

Oznámil jsem tedy v práci, že odcházím, ale nakonec to skončilo kompromisem. Dohodli jsme se na polovičním úvazku. Podmínky jsem dostal slušné a nějaká jistota příjmu je taky dobrá. Ostatní soukromé kšefty už nemusím dělat po nocích a víc se rozhoduji, jestli mně za můj čas stojí. Posun je to rozhodně obrovský. Sice až umřu nebudu mít asi našetřeno dost peněz, abych mohl být pohřben v pyramidě, jak jsem si vždycky přál, a děti nepodědí pár činžáků na Václaváku, ale co se dá dělat. To je život. A na ten tolik peněz zase nepotřebuji. Jsem skromný. Řídím se tím, co mi řekl Dalajláma: „Ser na prachy a cucej mi jazyk.“

Zatím ode mě nečekejte záplavu zápisků a erupci kreativity. Momentálně to mám tak, že se snažím od počítače co nejdřív odpojit a jen si číst, trápit děti deskovkama, nebo se jít vyvenčit. Prostě vysypat červy, chytnout zase barvu a správný srdeční rytmus. Funguji takhle asi týden a nemůžu uvěřit, že by to tak mohlo zůstat už napořád a nejedná se jen o chvilkové probrání z kómatu.

Stále mám pocit, že dělám něco nepatřičného. Že jsem línej lempl, kterému se nechce makat. Slušnej člověk přece pracuje minimálně osm hodin denně. Tak je to normální. Nebo ne? Měl bych být rád, že mám zábavnou, celkem dobře placenou práci, a neremcat. Vždyť ještě na škole by mě v životě nenapadlo, že se mi něco takového může poštěstit a nebude to tak, že vezmu první jakž takž přijatelný job. To mi tenkrát přišlo jako realita života v Protivíně a nebylo to daleko od pravdy. Spousta lidí bere minimum, dělá v zaměstnání, co je štve a přesto žijí. Naučit se nemít z toho flákačského života výčitky je teď asi další krok, který mě čeká. Myslím ale, že, když na sebe budu tvrdý, tak se s tou radostí nějak smířím.

K dalšímu oživení přispělo i to, že jsem odešel od doktora, který mi při každé návštěvě utvrzoval v tom, že mrtvý opravdu jsem. Vracím se zpět ke své obvoďačce, pro kterou jsem teď díky němu jen vystrašený hypochondr. Zdravějšího životního stylu a kil dole se tedy vzdát nehodlám, ale přestal jsem být asketa, který žere jen kobylky a prášky.

Teď jen zbývá doufat, že doktor neměl pravdu a zdravotní problémy mě neumrtví znovu a definitivně. To jediné mě ještě trochu děsí. O prachy se nebojím, jsem šikovnej kluk, co se tou grafikou snad vždycky nějak uživí, a kdyby mě přece jen přepadla fialová bída, tak vyrazím demonstrovat proti vládě a vše bude vyřešeno.

27. 3. 2023

Jak jsem znovuobjevil léčivou sílu přírody

V dospívání jsem nebýval úplně stabilní osobnost, ale pak jsem se tak ustálil, že jsem dokonce jeden čas vystupoval v cirkusu jako světová rarita – dokonale vyrovnaný člověk. Jezdil jsem i za velký prachy do škol dávat přednášky o duševní hygieně a zdravé sebedůvěře. V posledních týdnech na mě ale zase nečekaně zaútočily staré pocity beznaděje.

Normální konec věcí. Jako když hodíte odpadky do koše nebo babičku do důchoďáku. Zbývá jen dovychovat děti a naspořit si na pohřeb. Žádné další povinnosti ani účel. Všechno se jevilo nemastné neslané. (V mém případě ještě navíc nesladké a nealkoholické.) Měl jsem pocit, že tu jsem už jen na dožití.

Čím dál častěji jsem si ve své noře potřeboval budovat bezpečná místa. Na spotify jsem se vytvořil playlist s názvem mámy kazeta a nasypal tam hity z osmdesátých let. Přitom jsem vždycky zastával názor, že když začne člověk poslouchat z nostalgie hudbu, kterou by si normálně nepustil, tak se má nechat utratit. Nepomáhala mi ani četba duchovní literatury. Bible, Sri Chinmoy, Vesmírní lidé, Honza Volf, Václav Klaus – všechno k ničemu. Byl jsem vyhořelý a pro své okolí toxický jako jaderné palivo.

Říkal jsem si, že by to asi chtělo změnu. Strávit zbytek života jako milionář, který si jen užívá a po večerech dělá superhrdinu, aby měl nějaké vzrůšo. Začal jsem proto navštěvovat s gamepadem v ruce Batmana, ale nic nového mě nenaučil. Napadlo mě, jestli mi po letech home officu třeba nechybí lidé. Díky změně životního stylu už skoro ani nechodím pokecat do hospody, takže fakt trávím většinu času jen doma s rodinou. Říkal jsem si, jestli bych se neměl zase vrátit pracovat do kanclu, ale po chvilce jsem to zavrhl, protože bych tím přišel o ranní běhání a dcerky by mě nemohly pozorovat, jak dřepím u počítače.

Byl jsem na tom už tak špatně, že jsem se v neděli ráno vzbudil a řekl si, že buď budu trendy, zabiju děti, ženu a pak sebe, nebo si dám pořádnou ozdravnou procházku. Po dlouhém přemýšlení jsem schoval sekeru zpět pod polštář a vyrazil beze slova ven.

A tam, ty vole, sluníčko, zpívají ptáčci, kytičky voní. Kurva, příroda! Jak jsem na ní mohl zapomenout!

Když jsem se po pětadvaceti kilometrech a dvou pivech vrátil, byl jsem jako znovuzrozený. Pohladil jsem holčičky, obejmul ženu a omluvil se jí, že jí odpouštím to, jak se proti mně s celým světem spikla. Když jsme pak večer znovunabytý mír ještě stvrdili kvalitním sexem, bylo všechno zase v pořádku.

Už mě tedy zase můžete začít zvát do škol, mám spoustu nových rad na rozdávání. Milé děti, když se cítíte špatně, nečichejte toluen, ale radši se jděte projít, čistý vzduch taky umí divy. No a večer pak…

11. 11. 2022

Jak jsem se stal závislým na deskovkách

Nejen drogy, alkohol a hazard můžou ničit životy. Jsou to i jiné, na první pohled nevinné, záliby. Mně se po letech vrátila závislost na stolních hrách a zaútočila s ještě větší silou než dřív. Naštěstí už skoro na všechno existují neziskovky, které vám pomůžou. Zde je odstrašující příběh, který napsala má žena na server nedeskovkam.cz.

Po absolvování kurzu a skupinové terapie, kde nás v rámci odvykačky nutili do nejotravnějších starých her, které každého znechutí, se cítím mnohem lépe. Pochopil jsem, že Bůh deskovky nenávidí a objednal jsem proto letos k Vánocům jen dvě. Myslím, že jsem na dobré cestě k uzdravení.

(Za inspiraci děkuji serveru nepornu.cz, kam se přihlásím hned, jak se vyléčím z hraní.)

19. 10. 2022

Jak se ze mě stala modelka

V předminulém zápisku jsem zmiňoval, jak jsem byl pod pohrůžkou brzké smrti donucen držet dietu a víceméně přestat chlastat. Teď, po tříměsíční zkušebce, jsem byl zase na kontrole, a ačkoliv je podle doktora všechno mnohem lepší a asi bych mohl ve svém snažení trochu polevit, tak v nastaveném módu nejspíš zůstanu dál. Shodil jsem deset kilo, naučil se fungovat jinak a cítím se skvěle. Všichni říkají, jak mi to sluší, a ptají se, jestli neberu drogy, nebo nemám rakovinu. No jsem teď hotová modelka.

Připadám si jako dvacítka, jen o dvaadvacet let starší a s vráskami a šedinami. Už mám zase ruce jako tyčky na dráždění opic, vosí pas a všechno oblečení na mě visí. Staré jsem, bohužel, nedávno vyházel, protože jsem myslel, že už ho na sebe v životě nenarvu. Jinak by samozřejmě bylo z hlediska obnošenosti a módních trendů plně kompatibilní s tím současným. Nedbalá elegance přece nestárne. Kdybyste věděli o nějakém second handu, který by mě chtěl dostat na přehlídková mola, tak dejte vědět.

Sexy postavičku ale nemám zadarmo. Musel jsem si napřed zjistit, kolik má můj život kalorií a podle toho jej poupravit. Dokonce jsem to na dovolené asi tři dny řešil pomocí mobilní aplikace a byl tím natolik pohlcen, že jsem to nadšení přenesl i na děti našich kamarádů, které prý doteď u jídla otravují s dotazy na kalorické hodnoty, za což mi jejich rodiče samozřejmě děkují.

Bohužel, chtít žít zdravě má i své nevýhody. Třeba když si výjimečně zahřeším, tak se pak cítím provinile a před spaním si představuji, jak mě za to pan doktor plácá na holou. Ale zatím ještě po jídle nechodím zvracet, ani se necpu vatou, a když si chci dát trochu alkoholu, tak to neřeším lihovým tamponem ve vagíně.

Ze začátku jsem byl zaskočen částkami, co vydám za nákupy zeleniny, a tím, že abych se z ní aspoň trochu najedl, tak s sebou musím na výlety tahat místo batůžku krosnu. Doporučené rybí pokrmy taky dost plavou do peněz, a to je ještě lovím, jen když jsou v obchodě ve slevě. Sice každé ráno běhám skoro hodinu kolem Berounky, ale prut by mi u toho překážel a jindy čas nemám. Stačí ten promrhaný hledáním kostí v jídle.

Rovněž mě trápí, že na mém dříve tak pěkně kulatém zadečku teď visí kůže a nemůžu se nikde ukázat v tangách. Ptal jsem se manželky, jestli by mi to nějak nesešila na stroji, ale prý mám jít na plastiku. To víte, musím se nějak udržovat, když jsem herec. Bulvár by si na mně jinak smlsl. Rozhodně nechci, aby titulky „Fomas je oteklý prase“ vystřídaly nové „Fomas má prdel jako baset držku“.

Abych si zachoval duševní pohodu a nezáviděl ostatním lidem jejich poživačný život, odjel jsem na chvíli do Tibetu, kde mě mniši naučili svým okolím správně opovrhovat. Takže pokud jíte maso, sýry, slané nebo sladké pochoutky, a ještě k tomu bezostyšně lijete, zapomeňte na mé přátelství. Dočkáte se ode mě maximálně napínáčků v omáčce a plivance do piva, hnusáci. No a jestli jste ještě k tomu tlustší než já, tak se vám i nahlas vysměju, protože jak říká Buddha: Neumíš-li zhubnout, nemáš právo žít.

25. 8. 2022

Jak se žije s dvacítkou

Dnes jsme s Danou spolu přesně dvacet let. Hodně věcí se za tu dobu změnilo, ale myslím, že to pořád celkem klape. Neříkám, že když na ulici uvidím nějaký nový nablýskaný model, tak si nepředstavím, jaké by to asi bylo se v něm projet, ale celkově jsem člověk, který se starých věcí nerad zbavuje, dokud ještě fungují. Je pěkné pozorovat, jak na nich přibývá ta patina. Navíc Dany provoz není drahý, nepotřebuje tuning a ani moc nežere. Byla by hloupost dávat jí pryč.

Taky už mám nějaké zkušenosti a vím, že dřív se ještě věci dělaly, aby vydržely. Ne jako dnes, kdy na ně špatně sáhnete, všechno se rozesere a nemáte šanci je opravit, protože to jsou samé mikropičy… Jak se říká, mají v sobě ta kurvítka a nedá se jim věřit.

Když jsem s Danou jako nezkušený klouček začínal, tak by asi málokdo čekal, že se mnou zůstane takovou dobu. Nechoval jsem se k ní vždy ideálně. Někdy jsem jí vytáčel až řvala jako formule. Prvních sedm let jsem jezdil nezodpovědně bez papírů, ale pak jsem si řekl, že už je na čase přestat riskovat. Pořídil jsem dva nerezové kroužky a vše oficiálně zaregistroval, aby mi jí nějaký policajt neodtáhl.

Samozřejmě tu už je nějaké opotřebení, ale to je normální. Nemůžu přece čekat, že bude všechno šlapat jako na začátku. Třeba tlumiče emocí už jsou trochu unavené. Je třeba dobře znát terén a vědět, kdy přibrzdit, aby se všechno nerozsypalo. Hlavní ale je, že to stále funguje a díky pravidelné údržbě to ani tolik neskřípe. Ačkoliv nejsem žádný velký odborník, tak ji provádím vlastnoručně. Nejspíš to ale stačí, protože za celou tu dobu na ní nesáhl žádný opravář. Snažíme se držet jen pěkných rovných cest, a ještě nikdy jsme nezahnuli.

Výhodou je, že už taky za ty roky vím, co čekat a nemusím se učit nic nového. Nepotřebuji koukat do manuálu, abych zjistil, kde to zrovna drhne, nebo proč asi cákají ostřikovače. Když něco náhodou poseru, tak umím šmouhy rozleštit, a ono se to nějak ztratí. Mám vyzkoušené co do ní nalít, když si chci večer užít pěknou jízdu, i po čem je už moc líná. Vše je prostě zajeté a pohodlné.

Věřím tomu, že jestli někde nenabouráme, tak to s ní už nějak doklepu. Ač se to nezdá, jsem svým způsobem romantický hovado.

(A teď si jdu připravit hadr s leštěnkou, protože mě nejspíš čeká plno práce.)

6. 7. 2022

Jak obíhám doktory

O tom, jak jsem začal sportovat, jsem už psal. Teď jsem ale k běhu přidal ještě důchodcovskou disciplínu – obíhačku po doktorech. Před dvěma měsíci jsem ležel šest dnů se čtyřicítkami horečkami a po nich jsem byl odeslán ještě na kontrolní krevní testy. Tam mi zjistili vyšší hladinu kreatininu, a ačkoliv jsem se jim snažil vysvětlit, že grafik musí být víc kreativní, tak mě poslali ještě na ultrazvuk ledvin a nefrologii. Jak to tak v dnešní době bývá, našel jsem si nějaké informace na internetu a začal mít o sebe obavy. Koukal jsem, že na poliklinice na Karlově náměstí snad sfouknu obojí naráz a budu rychle vědět, jak jsem na tom. Ne, že bych se až tak moc bál, ale o víkendu se mělo jet na vodu a já potřeboval zjistit, jestli tam budu moct lejt, nebo jen sušit hubu a potají brečet.

Ukázalo se ale, že jsem byl doteď až moc zdravý, a tudíž plný naivních představ ohledně rychlosti naší zdravotní péče. Asi po hodině zmateného ping pongu mezi odděleními jsem se konečně dozvěděl, že na ultrazvuk mě vezmou nejdřív za tři měsíce a na nefrologii za půl roku.

Naštěstí ten den zrovna v Řevnicích ordinoval bigbíťák z kapely Bílá nemoc, který bere na sono bez objednání. Po třech hodinách čekání na schodech mi pan doktor sdělil, že vypadám jako zpěvák z The Who, ale jinak je vše v pořádku. Zklamaně jsem se ohradil, jestli nemyslel spíš Nicka Cavea, ale ten je podle něj víc vykulenej. Na výslovný dotaz, zda se mám nějak omezovat, mi bodře odpověděl: „Vůbec ne, chraň bůh!“ Odcházel jsem tedy opět šťastný a zdravý.

Prokalil jsem Sázavu a hned po ní vyrazil na nefrologii, kterou se mi s velkým štěstím povedlo domluvit už takhle rychle. Tam mi opět vzali krev a doktor mi kromě ledvin udělal i pěknou generální prohlídku. Játra mám ztučnělá, a jelikož nejsem až tak tlustej, tak prý asi budu alkoholik. (Upřímně jsem se mu předtím přiznal, že piju dvojku vína denně.) Nohy ploché – nutnost ortopedických vložek. Vyrážka na zádech – šup na kožní. Dýchání ztížené – upaluj na rentgen plic a spirometrii, je mi úplně fuk, že máš teď vrchol alergické sezony. Aspoň, že prdel se mu líbila. Na té si zakládám.

To mi ta radost, že jsem zdravej, dlouho nevydržela, říkal jsem si při odchodu a byl z toho dost skleslej. Zlatá nevědomost.

Začal jsem tedy zvolna s dietou a abstinencí. Horší bylo, že další víkend jsme jeli znovu na vodu. Řeknu vám, že dát takhle Vltavu, je docela výzva. Pivo tam teče rychleji než řeka a k jídlu jen smažené rychlovky. Připadal jsem si jako pes uvázanej před řeznictvím, ale nějak jsem to zvládl.

Za další týden opět pro výsledky krve na nefrologii. Myslel jsem, že horší už to být nemůže, ale doktor opět překvapil. Prý mám i hrozně vysoký cholesterol a jelikož to bude nejspíš geneticky dané, tak už budu navždy brát každý den prášky. No a k tomu samozřejmě nesolit, jíst jen zeleninu a pít pouze vodu. Pochopil jsem z toho, že nejlepší by bylo se jít domů rozloučit a pak si rovnou lehnout na hřbitov, abych ušetřil za přepravu mrtvoly.

Dalších pár dnů jsem se pokoušel smířit s tím, že se budu muset přeškolit na asketického poustevníka, nechat si narůst vous a skamarádit se se sousedem Jardou Duškem, ale moc se mi to nedařilo. Vždyť jsem ještě mladej, mám celej život před sebou. Tolik masa ještě musím sežrat, tolik alkoholu vyzkoušet…

S touhle depresí jsem vyrazil předat svou pitevní zprávu z nefrologie mé doktorce. Když mě slyšela, doporučila mi, ať si dám hned večer sklenku vína. Prý se nemusím tolik mučit, tak špatně na tom zase nejsem. Práškům se sice asi nevyhnu, ale jinak můžu žít jako dřív, pokud nebudu mít životosprávu jako Miloš Zeman.

Víno jsem si nakonec nedal, protože se chci hecnout a zkusit být na sebe ty tři měsíce do další kontroly fakt přísnější a pak teprve hledat nějaký kompromis. Kamarádovi s podobnými problémy to pomohlo a žádné léky už pak brát nemusel. Vegan abstinent ze mě asi nikdy nebude, ale jak jsem zjistil, tak není až tak těžké žít o něco zdravěji. Sice jsem se zrovna naučil trochu vařit a teď abych začal zase od píky se zcela jinými recepty, ale co se dá dělat. Chcípnout se mi ještě nechce.

Našel jsem si na tom i pozitivní věci. V čekárnách u doktorů má člověk spoustu času na čtení a ta shozená kila taky nejsou na škodu. Občas je to těžké, ale po všech těch lékařských ortelech jsem pochopil, že hlavní je nenechat si vzít radost ze života, protože nejhorší smrt je z vyděšení.

3. 5. 2022

Jak jsem dostal roli, která mi zničila kariéru

Když mě poprvé kamarád zavedl do krytového divadla Orfeus, které bylo jen o blok dál, než jsme tenkrát bydleli, byl jsem úplně nadšený. Jak z prostoru a jeho atmosféry, tak z představení, které mě svou formou a humorem maximálně sedlo. Říkal jsem si, jak tam budu chodit často, když to mám za rohem, ale dopadlo to tak, že jsem se tam další dva roky ani neukázal.

Vzpomněl jsem si na něj, až po odstěhování do Černošic. Párkrát jsme tam se ženou znovu zašli a mé nadšení se opět nastartovalo. Když jsem na stránkách divadla zahlédl výzvu, že hledají nové herce, tak jsem jim okamžitě napsal. Zatoužil jsem s tou partou fajn lidí, kteří se na scéně tak skvěle baví, taky zažít to kouzlo. Pak jsem si ale uvědomil, že je mi většinou rozumět tak každé třetí slovo, a obratem jsem se za své neuvážené rozhodnutí omluvil. Principál Radim Vašinka mi ale odepsal, že jeden herec na začátku dokonce koktal a taky se to poddalo, takže mám přijít.

Při pohovoru jsem pochopil, že principálovi až tak moc nejde o to, jestli má uchazeč pro hraní dobré předpoklady, ale spíš, jestli hrát chce. Byl totiž zrovna v personální nouzi, kdy mu půlka souboru odmítla zkoušet nové představení. Moje přijetí tedy byla taková z nouze ctnost. No a tak jsem v zimě roku 2009 nastoupil do svého prvního kusu Není čeho se bát aneb Ten bláznivý dětský svět nedělního rána, což bylo pásmo složené z poezie, vzpomínek a Pohádek pro nehodné děti francouzského autora Jacquese Préverta.

Zkoušky byly zpočátku křest ohněm. Ani jsem se nestihl s nikým seznámit a už jsem měl na scéně podávat výkony. Principál měl s mou drezúrou celkem trpělivost a šel na to zlehka, ale jeho žena na mě nervy moc neměla (což úplně chápu) a vpálila mi vždy všechno bez obalu. Připadal jsem si hrozně a chtěl to vzdát. Jsem už moc starý na to, abych se nechal jebat. Sylvester Stallone ale taky začínal ve filmech, kde se jebalo, a jaký je z něj teď herec. Když vydržím, budu třeba jako on, říkal jsem si. Bylo to ale fakt jako na porno castingu, kdy má člověk na lusknutí postavit ptáka. Já měl aspoň štěstí, že ten můj mohl být ohnutý. Měl jsem totiž ztvárnit pštrosa, který sbírá kamínky. Dost jsme se na tom zasekli a nemohli s tím pohnout několik zkoušek. Ta „parta fajn lidí“, která mě tolik zajímala, se zatím jevila dost nepřístupně. Do jaké sekty jsem to vlezl? Čekal jsem, že někdy po zkoušce zajdeme na pivo, trochu se poznáme a bude pak pro mě snazší se při hraní uvolnit, ale vypadalo to, že nikdo z divadla do hospody nechodí. Umělci a nechlastají? Co to má být! Dal jsem tomu ale ještě šanci a naštěstí se vše už brzy zlomilo.

Principál jednou zapomněl dát vědět, že ruší zkoušku, a zjistili jsme to až před divadlem. Co s načatým večerem? Někdo navrhl jít do hospody. Po mé překvapené reakci mi bylo vysvětleno, že to loučení po zkoušce je vždy jen na oko a všichni se pak tajně scházejí v knajpě za rohem. Moje první posezení s kolegy se tehdy zvrtlo v jeden z legendárních nepublikovatelných večerů, které dodnes často přijdou na přetřes. Konečně tedy Orfeisté ocenili mou vytrvalost, trochu jsme se poznali a začalo se mi opravdu hrát o něco lépe.

Mé okolí samozřejmě chtělo vědět, co v divadle ztvárňuji. Když jsem jim vyjmenoval všechny své zvířecí role, tak si mě se smíchem zaškatulkovali někam po bok Dády Patrasové a žížaly Julie. Už ty ignoranty vůbec nezajímalo, že hraji i vážné postavy jako třeba Prévertova otce a dokonce recituji!

Po skoro roce zkoušení jsme měli konečně premiéru. Přestože se považuji za introverta, tak jsem žádnou trému nepociťoval. Vše bylo dobře připraveno a divadlo má oproti běžnému životu tu výhodu, že na pódiu se můžete klidně chovat jako kretén a lidi vám za to ještě zatleskají. Celkově se to, podle mě, i přes mé omezené herecké schopnosti, tenkrát docela povedlo.

Radim Vašinka o mně ve vlastní recenzi představení napsal: „Jako vždy, i tentokrát se osvědčuje pricipálovo heslo, že u adeptů herectví je nejdůležitější pevná vůle, protože když se chce, tak i zprvu zcela chybějící talent se časem dostaví.“ Pak i něco v tom smyslu, jak ze mě může vyrůst originální a nezastupitelná herecká osobnost. A právě to se teď po třinácti letech hraní ukazuje jako pravda. Nikdo v divadle se nedokáže při chůzi tak krásně klátit a už vůbec nemluvím o mých neopakovatelných pohybových kreacích, zakopávání, strhávání kulis a podobně.

Díky tomu jsem se dopracoval i k hlavním rolím. Převážně tedy komediálním, protože diváci by se při pohledu na mě smáli, i kdybych zrovna oznamoval, že jim auto srazilo dítě. Jednou jsem ale hrál i estébáka, a to fakt všichni seděli jako zařezaní. Podle kolegů jsem opravdu budil hrůzu, a kdyby se doba vrátila, tak bych prý byl určitě pěkná svině. Tvrdí totiž, že umím hrát jen sám sebe.

Každopádně mám pocit, že je moje herecká kariéra velmi slušně nastartovaná. Škoda jen, že mě lidi už asi začali vnímat jako celebritu a bojí se mě oslovit, požádat o autogram a tak. Přitom by mi to vůbec nevadilo. Nemám hvězdné manýry. Rád vzpomínám na to, jak ke mně pár týdnů po první premiéře, přišla v hospodě pěkná mladá slečna a nesměle špitla: „Já jsem vám jen chtěla říct, že jsem vás viděla v divadle a moc se mi to líbilo.“ Tenkrát jsem z toho byl úplně v šoku, protože jsem nevěřil, že se dokážu takhle rychle proslavit, ale teď už vím, že když je člověk dobrej, tak to jde.

Pokud jsem ale teda už tak slavnej, tak proč k nám poslední roky chodí míň a míň lidí? Návštěvnost se oproti zlaté éře snížila asi o půlku. Ne, že by ti dva nadšení diváci nedokázali vytvořit ohromný aplaus, ale někdy mám už z té naší herecké přesilovky pocit marnosti. Díky válce na Ukrajině prý ale o kryty výrazně vzrostl zájem, takže brzy se to snad zase zlepší.

Je jen škoda, že to bude zrovna v době, kdy jsem neuváženě přijal malou roličku skautského hošana Skukůma ve hře Hostina pro Jestřába. Bude to nenáročné na učení textu i zkoušení a já si u toho odpočinu, říkal jsem si. Bohužel jsem netušil, jaká rána to bude pro mou kariéru.

Skauti, kteří na toto představení převážně chodí, kupodivu nejsou pohoršeni ze ztvárnění jejich modly Jaroslava Foglara a v recenzích hru chválí, ale nikdy si nezapomenou kopnout do chudáka Skukůma. Pečlivě popíší všechny postavy i jejich herecké představitele a u mě to vždy skončí stylem „…no a pak je tam ještě ten ukřičený chlapec v trenýrkách“. Ani nenapíšou mé jméno, a dokonce jednou překřtili mou postavu ze Skukůma na Skunka. Taková troufalost! Chce se mi vždy vzteky křičet. Vždyť já jsem jeden z vás! Já jsem taky skaut, vy přiteplený plantážníci! Vy vůbec nevíte, jak skvělého herce tady opomíjíte!

Naštěstí občas dorazí i nějací neskauti. Naposledy jakási parta ožralých při děkovačce dokonce skandovala „Skukům, Skukům“. Možná je k docenění mého výkonu třeba vyšší hladina alkoholu v krvi, ale ti skauti taky lili poctivě, tak v čem byl problém?

Celou mou radost ze soukromého aplausu ale pak zkazila slečna, která si mě troufla oslovit a tvrdila, že by si i nechala podepsat kalhotky, kdyby je prý měla světlé (nebo čisté, teď nevím). Pokud se budu držet své teorie, že mě doteď nikdo o nic nežádal kvůli tomu, protože se styděl otravovat Pana herce, tak tohle znamená, že mě už tak nevnímají a jen to prohlubuje mou depresi.

Už jsem se viděl, jak dělám umění v nějakém seriálu na Nově a kvůli blbému štěku z toho bude hovno. Beztak si myslím, že mě do té nesympatické role v divadle obsadili schválně. Prostě mi kolegové záviděli úspěch. A to jsem je začínal mít konečně trochu rád a odpustil jim i tu dlouho zatajovanou hospodu.

22. 2. 2022

Jak jsem měl čínskou rýmičku

Hodně lidí se mě teď po prodělání covidu ptá, jaký to bylo, jako bych byl na nějaký super dovolený. Jelikož se rád nechám politovat, tak vám to teda popíšu. (Navíc mám tak nudný život, že je to za poslední měsíce i nejzajímavější téma ke psaní, takže mě můžete politovat klidně dvakrát.)

Doposud jsem se koronaviru zdárně vyhýbal. Dokonce i když s ním na podzim marodila starší dcerka, tak to nikdo ostatní z rodiny nechytl. Už jsem si o sobě začínal myslet, že jsem nenakazitelnej superman, nebo mám vždy tak lehkej průběh, že o tom ani nevím, ale taky na mě nakonec došlo.

Když Dana zalehla, nepřičítal jsem tomu žádnou důležitost. Prostě zase simuluje, aby nemusela vařit, uklízet, starat se o děti, těžit uran a vykonávat další lehké domácí práce. A měl jsem pravdu, druhý den už byla v pohodě a mohla všechno dohnat. Já jsem taky ještě ráno běhal po lese jako laňka, odpoledne se to ale začalo rychle zhoršovat. Hlava mi třeštila, lilo ze mě a měl jsem pocit, že se už brzy potkám se svým stvořitelem. Prostě jako taková hodně povedená kocovina. Marně jsem přemýšlel, kde jsem včera kalil, ale v té mlze jsem si nemohl vzpomenout. Vyděsil jsem dokonce i Danu, protože jsem se večer válel na gauči mrtvěji než obvykle a nedal jsem se nalákat ani na sex. Když jsem odmítl i pivo, pochopila, že mám na kahánku. Představoval jsem si, že vypadám tak dojemně jako E.T., když na konci filmu ležel celý bílý a všichni mysleli, že je tuhej. Až jsem se nad sebou málem rozplakal. Dana mi přinesla teploměr a ten ukázal rovných třicet devět stupňů. Mokrý hadr na čele mi zasyčel, jako kdyby byl namočený ve svěcené vodě a já byl zplozenec pekel. Bylo zle.

Přes noc jsem nám vyrobil parádní vodní postel. Napřed jsem se lekl, že jsem měl nehodu, ale naštěstí to byl jen pot. Hlava furt bolela a byl jsem kvůli tomu nevyspalý. Zodpovědně jsem však odvezl celou rodinu na testy. Dana se se mnou sice bála jet, protože zombie prý nemůžou řídit, ale zlověstným chrčením jsem jí nakonec do auta přece jen nahnal.

Druhý den přišly výsledky. Děti negativní a my se ženou máme variantu delta. Byl jsem trochu zklamaný, že jsme se nevzmohli ani na nový model, který teď má skoro každý a vyznačuje se prý mírnějším průběhem, ale což. Já si to poctivě vytrpím, ať si ti buržousti ten jejich slabej omikrůnek užijou!

Když to shrnu, tak celý první týden stál úplně za hovno. Pořád teploty, bolest hlavy, únava a pocit, jako když mám oblečení ze skelné vaty.

Další týden byl o něco lepší. Stál jen za půl hovna. Podle nových testů jsem byl pozitivní už jen já a prý jsem za tu dobu, co jsme všichni dřepěli doma v karanténě, zvládl přemutovat z delty na omikron. Tak nevím, buď si zasloužím titul „Nejlepší chovatel covidu“, nebo si tam v laboratoři píšou co chtějí. Každopádně pořád jsem si připadal, jako když hraju nějaký simulátor důchodce. Totálně vybitý baterky. Každý odpoledne jsem si musel dát mezi prací chvíli šlofíčka, abych vůbec zvládl nějak fungovat. Jediný štěstí, že jsme toho zrovna neměli moc. Ale i těch pár hodin u compu bylo náročných.

Třetí týden jsem začal konečně ožívat. Dokonce jsem si na jeho konci troufl zkusit i běh, ale vůbec to k tomu nebylo. Kondice tak na úrovni našeho pana prezidenta. Jak je možný, že Dana ležela jen den a já jsem tak dlouho v prdeli? Nechce se mi věřit těm siláckým ženským řečem, že chlapi jsou hrozně přecitlivělí a nadělají kvůli každé rýmičce, protože nezažili porodní bolesti. Dámy zase neví, jak libový je takový dobře mířený kopanec do koulí.

No a když jsme u těch koulí... Zrovna jsem četl článek, kde finanční odborníci z řad antivaxerů tvrdí, že sperma neočkovaných mužů bude nový bitcoin. Protože já už jsem kontaminovanej a sperma cizích chlapů mít v mrazáku nechci, tak to vypadá, že jsem asi prošvihl další snadnou šanci, jak zbohatnout. Beztak ale jeho cena teď půjde dolů, když už je to profláklý. Napadlo mě ještě zkusit pronajímat vaječníky neočkovaných žen, ale to už není tak jednoduchý jako podojit chlapa. Byla by s tím spousta papírování a starosti. Budu se asi muset spokojit s tím, že jsem tu vymyšlenou nemoc, která nikomu neublíží, aspoň přežil.

29. 12. 2021

Jak je těžké najít ideální sousedy

Upozornění: Vše popsané níže se skutečně stalo, ale doma to nezkoušejte.

Když jsme ještě bydleli v bytovce, tak jsme měli štěstí. Kromě občasného vysedávání sousedů pod okny, a pořvávání dětí, tam byl klid a všichni se chovali ohleduplně. Teď bydlíme v rodinném domě, kde jsou celkem čtyři byty. Dva v přízemí, náš v prvním patře, a čtvrtý v podkroví nad námi, se kterým máme společný vchod a schodiště. Že je seshora slyšet každý krok jsme si už zvykli. S tím člověk moc nenadělá. My taky neovlivníme to, že se od nás neustále linou zvuky jako z nějakého horrorového sirotčince. Samý řev, pláč a skřípění zubů. Pak jsou ale věci, které se ovlivnit nechají, pokud si člověk uvědomí, že někde nebydlí sám.

První sousedka měla kočky. O těch jsem už psal. Hovna na zahradě, poťapané stoly a židle na terase, chlupy na podsedácích, pochcané dveře a potrhané sítě do oken, ze kterých si udělaly lezeckou stěnu, samozřejmě asi nikomu bydlení nevylepší. S trochou moderní tolerance to ale šlo brát tak, že prostě nemohly být zavřené doma, protože by to porušovalo jejich zvířecí práva na volný pohyb.

Pak k nim přibyl ještě velký pes. Tam nastal problém v létě, když mu začalo být v podkroví horko, naučil se otevírat dveře a chodil se chladit dolů do společné chodby. Jednou měl průjem, takže posral celé schody a uklízely to až sousedky děti, když přišly ze školy domů. Ten smrad si asi dokážete představit a jak děti vytírají taky. Sousedka se večer dušovala, že tedy začne zamykat. Stejná situace se ale opakovala i druhý den. Říkal jsem si, že si asi geniální pes nechal na tajňačku přidělat další klíče, ale nakonec se ukázalo, že dětem nešly dveře dobře odemykat, takže je opět nezamkly. Prostě nevyřešitelná záležitost. Stále ale ještě nešlo mluvit o netolerantnosti.

Tou bych nazval až sousedčino noční bubnování. Zajímala se o šamanismus a neměla problém vytáhnout bubínek klidně o půlnoci. Sice se vymýtání duchů vešlo vždy do pěti minut, ale skrz strop to dunělo tak, že jsem měl pocit jako bych měl hlavu v zapnuté mikrovlnce. (A zkuste si tam vydržet takovou dobu.) Po našem varování, že nám z toho jebe a může se stát, že někdy přiběhneme třeba se sekyrou, už bubnovala jen maximálně do dvacáté třetí hodiny, takže z jejího pohledu asi cajk.

Druzí sousedé, co přišli po ní, se jevili v pohodě. Ukázalo se ale, že jsou to pro změnu odborníci na zaplňování prostorů. Máme pro celý dům jednu popelnici a nikdy nebyl s kapacitou problém. Oni by jich ale zvládli za týden nafutrovat klidně pět. Přitom by stačilo recyklovat, nebo aspoň objemný odpad sešlápnout, aby jedna velká prázdná krabice nezabírala půlku popelnice.

Obdobně se chovali i ve společné chodbě, která opravdu není moc prostorná. Měli jedno dítě, ale dva kočárky. Jeden na obyčejné vožení a druhý na sport. Celou sedačku zaskládali fusaky a dekami, které třeba v létě určitě nevyužívali. Na zemi dva páry kolečkových bruslí, boby (opět i v létě) a pak velký nafukovací plameňák. To ho, kurva, nemohli sfouknout a uložit u sebe doma aspoň na zimu? To zas tolik místa nezabírá a nevšiml jsem si, že by každý den chodili malého otužovat do Berounky. Jak jim chlapeček rostl, tak jsem jen čekal, kdy přibyde ještě odrážedlo, kolo, skútr a auto. Naštěstí se do té doby stihli odstěhovat.

Třetí sousedé jsou zase takoví zútulňovači. Okamžitě po nastěhování se pustili do zdobení chodby. (Samozřejmě bez ptaní.) V rohu se objevil prokouřený a psy provoněný gaučík, pod schody další dvě rohožky, nedokončený obraz s nápisem I´m crazy a věšáček na obouvátka. Pod boty, které my obyčejně máme v botníku, a ne v chodbě, si dali pruhy lina, pod nimiž se jen drží bordel a brání v úklidu. (Navíc postrádají smysl, protože na podlaze je dlažba, která se jen tak neponičí.) Když si ale vzpomenu na skalku se zenovou zahradou, bonsajemi, tekoucí vodou a osvětlením, co teď rovněž bez ptaní vybudoval jeden soused před babičky bytovkou, tak si říkám, že je to ještě furt dobrý.

Psy mají dva, ale často je navštěvují přátelé pejskaři, takže někdy tu jsou třeba i čtyři. Jsou sice tiší a hodní, ale když se vyfešákujete na cestu do velkoměsta, vylezete z domu a takový přítula na vás skočí, ušpiní vám kabát a čerstvě vyprané kalhoty, tak byste ho stejně nejradši flákli lopatou. (A „fuj je to“ jako omluvu neberu.) Navíc se starší dcerka začala poslední dobou psů dost bát, takže se to vyloženě dobře sešlo.

Občas se nám taky ozve bušení na dveře, kdy člověk vyděšeně čeká už jen na výzvu „policie, otevřete!“ a vpadnutí zásahovky, ale je to jen pes natěšený na venčení, který radostně mlátí ocasem. Třeba na Štědrý den v šest ráno mě to vyloženě potěšilo.

Je mi jasné, že ze společenského hlediska taky nejsme ideální sousedé. Moc toho s nikým nenamluvíme a asi vypadáme jako pěkní kreténi, ale přitom jsme jen introvertní podivíni. Rovněž vím, že by mohlo být i hůř. Někteří sousedé vás vykradou, vytopí, znásilní, nebo vám vynadají, že moc hlasitě dýcháte. Nikdo nám zatím taky ještě nekouřil do oken, pokud pominu jedny huliče trávy, ale ti čadili jen párkrát denně, a to není proti kuřákům cigaret nic.

Všichni kromě nás jsou v domě v pronájmu, takže nikdy nevíme, jestli se příště nenastěhuje třeba nějaký feťák alkoholik, který bude dělat v domě brutální fetiš sado maso techno párty. Kéž by to byl ale konečně někdo tak ohleduplný jako jeden můj kamarád, který má tak špatné spaní, že ho budí i dupání pavouků, a protože se pevně drží hesla „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“, podlepil si pantofle vrstvou z pěnové karimatky, aby byl neslyšný jako elf a na chodbě si pro jistotu nasazuje i prsten neviditelnosti.

Za ty roky jsem pochopil, že lidstvo je prostě expanzivní druh a je třeba o své místo na slunci, nebo v domě, bojovat. Pustil jsem se tedy opět naplno do svého oblíbeného Gándhíovského trpného odporu. Třeba to tentokrát konečně zabere.

23. 9. 2021

Jak jsem zapřemýšlel o mužském údělu

Při psaní posledních zápisků jsem si začal uvědomovat, že mám skoro v každém nějakou narážku na sex. Říkal jsem si, že už je to možná trochu divný a mohl bych se toho příště vyvarovat, ale skončilo to tak, že tenhle zápisek o něm bude celý. Prostě je to v mém životě asi natolik důležitá věc, že ji nedokážu vynechat, ale to ještě neznamená, že jsem úchyl, ne? Jsem prostě normální muž. Co tak slýchávám od kamarádů, tak to mají velmi podobně, jen jsou natolik rozumní, že o tom nepíšou na internetu. Já jsem ale, stejně jako dívky z erotického časopisu Leo, otevřený ve všech směrech.

Kdysi jsem se vtipům o sexu vyhýbal. Přišlo mi to blbý, když celé mé blízké okolí vědělo, že jsem panic. Kdyby to bylo dnes, tak možná anonymně machruju na síti pod profilem Nabíječ XXL, ale tenkrát byla jiná doba. Prostě jsem byl slušňák a zkazila mě až moje současná žena. (Nebojte, detaily si nechám na jindy.) Teprve pak člověk zjistil, kolik dřívějších problémů bylo způsobeno jen nedostatečným vybitím té devastující mužské energie. Každý ví o ženském hormonálním kolísání a s tím spojenými náladami, ale o chudáky chlapy se v tomhle směru nikdo nezajímal.

Musí se na nás pohlížet jako na taková jednoduchá zvířátka. Na nějaké věci prostě reagujeme pudově a pak už je jen na sebeovládání daného jedince, jestli to na ulici skončí otočením hlavy, nebo onanií. Spousta žen si už bohužel této naší slabosti všimla a začala jí zneužívat k vlastnímu obohacování. Najdou se ale i takové, které to dělají pouze pro zábavu! Je fakt hrozně vtipné měnit chlapy ve slintající debily. Ukazovat pejskovi masitou kost, ale za výlohou řeznictví. Podle mě by se to mělo zakázat jako zločin proti lidskosti.

Já se považuji spíš za omega samce, ale když vidím, jak to se mnou někdy mává, tak začínám mít pochopení i pro ty alfy, na které jsem dříve jen vztekle vrčel z kouta. Víte, jak to asi musí mít těžké? Celý život jít tam, kam se jim kutálí koule… Takový chlupatý alfa samec s čelistí jako krabice od bot a s dinosauřím mozkem se těžko ovládne. Klátí to pak hlava nehlava a kazí ukázněným mužům pověst.

Ženy to mají jinak, a proto se do nás těžko vciťují. Logicky pak nemohou přijmout naše omluvy typu „miláčku, bylo to silnější než já“, nebo „není to moje vina, on si žije svým vlastním životem“. Možná by jim to měla vysvětlit nějaká transgender osoba. Žena s mužským tělem by mohla mít pochopení pro ten Damoklův meč, který nám visí mezi nohama. Než se takový osvícený ženský chlap objeví, budu to holt muset doučovat já. Ačkoliv jsem fyzicky stoprocentní muž, tak v hlavě mně nějaké typicky chlapské vzorce chybí, a naopak jsou nahrazeny ženskými. Asi budu další nový gender. Cítím se z 86,7 % jako muž a ze 13,2 % jako žena. (0,1 % si nechávám jako rezervu, kdyby se v budoucnu objevilo ještě něco nového.) Pojmenoval bych se jako Fomas a vzhledem k převládajícímu mužství v mém těle bych asi zůstal u oslovování v témže rodě jako doposud.) Takže chlapi, pokud někdo potřebuje vyškolit manželku, napište mi na nabijecxxl@pornhub.com a já se toho ujmu.

Tak jsem si posteskl nad tím naším těžkým úd dělem, ale snad jsem i v ženských řadách pomohl trochu s osvětou. Apeluji na vás drahé dámy, mějte trpělivost se svými mužskými mazlíčky a až vám začnou zase obskakovat nohu, tak se na ně nezlobte. Jen je jemně pleskněte novinami.

7. 9. 2021

Jak jsem začal plánovat svůj odchod

Vždycky, když si čtu článek o někom, kdo zahynul v horách, tak se rád podívám i do diskuze pod ním, jestli nebude chybět oblíbené pozitivní klišé, že „aspoň umřel při něčem, co měl rád“. Mám pro hory taky slabost, ale nevím, jestli bych byl štěstím bez sebe, že můžu třeba dlouhé hodiny umírat polámaný v ledovcové trhlině. Ona se ta fráze dá praktikovat vlastně skoro na všechno. Když se někdo ožralý udusí zvratky, taky umírá pro svou lásku k alkoholu. A co takové leháro na LDN? Ten, kdo se celý život rád válel v posteli, si to tam může konečně užít. Vlastně většina z nás umírá při něčem, co měla ráda – při žití.

Teď, když cítím, že jsem už nejspíš za půlkou, víc přemýšlím o tom, jak s jeho zbytkem naložit co nejlépe. Tím netvrdím, že bych třeba skončil v práci, zrušil předplatné Netflixu, HBO, PornHubu a veškerý čas začal věnovat vytváření vyšších hodnot, to ne, ale aspoň jsem si jinak zpřeházel priority. Prachy jsou pořád potřeba a nějaký odpočinek taky, ale je třeba si uvědomit, že co člověk nestihne teď, nemusí už stihnout nikdy. Zamyslet se nad tím, co po něm zůstane. (To znamená i včas smazat z compu všechny kompromitující materiály.) Já to mám dobrý, že jsem už spoustu nesmrtelných věcí vytvořil a pokud se na mě nebude vzpomínat celosvětově, tak minimálně děti se pak jednou prohrabou archivem mých filmů, fotek a zápisků, podívají se na sebe a řeknou si, že ten jejich fotr byl teda pěknej čtverák. (Hlavně, aby to nebylo to druhý podobný slovo na „č“.)

Zatím z těchto těžce intelektuálních věcí ještě nic nemají, ale zase si váží jiných, které pro ně dělám. Třeba nedávno jsem jim vyrobil nové houpačky a o tu vyšší je takový zájem, že mladší dcerka natvrdo oznámila té starší: „Klárko, až umřeš, tak se na tý houpačce budu houpat já, jo?“ Tomu se říká ocenění dobře odvedené práce. Jen doufám, že nebude na to houpání moc chvátat, aby ségře trochu nepomohla. Rád bych je viděl vyrůstat obě.

Na to vždy myslím, když mám rýmu, odřené koleno, nebo jinou bolístku. Začnu se vciťovat do toho, jak bych se asi choval, kdyby to byla třeba rakovina a píšu si seznam věcí, které bych chtěl ještě udělat. Přijde mi, že jsem se smrtí smířený, ale když by na mě opravdu ukázala svým kostnatým prstem, tak bych asi stejně škemral. Ještě jsem nestihl tolik věcí! Vrátit flašky, posekat zahradu, založit náboženství, ve kterém by mě lidé uctívali…

Chci umřít co nejstarší, ale zároveň být do té doby v dobré fyzické kondici. No a samozřejmě to musí proběhnout bezbolestně. Ideálně po dobrém jídle a pití, při sexu za poslechu příjemné hudby a ve spánku. Pak se bez reptání vydám na tu posmrtnou VIP after party. Bůh ví, jestli mě tam ale vůbec pustí. Každopádně bych rád. Pláče a skřípění zubů jsem si užil s dětma dost a fakt není o co stát, takže peklo radši nebrat.

Když jsem nedávno na jednom pohřbu slyšel, jak dobře zněla v obřadní síni ta muzika, vzpomněl jsem si, že furt ještě nemám sestavený vlastní funus playlist, o kterém jsme se bavili s kamarády už někdy v pubertě. Přežít dospívání samozřejmě nebyla žádná sranda, ale teď už by to pomalu začínalo mít větší smysl, protože pravděpodobnost úmrtí se zvyšuje. Závěť počká, stát už ten majetek když tak rozdělí, ale slyšet na vlastním pohřbu nějaký sračky by mě fakt zabilo. Prohrabal jsem se v duchu všemi zásadními songy, které by měly zaznít, a musím říct, že se můžete těšit tak na tři hodiny kvalitní muziky. Samozřejmě pouze reprodukované. Určitě bych byl rád, kdyby mi tam Cave taky zahrál osobně Into my Arms jako Michaelu Hutchencovi z INXS, ale přece jen se může stát, že už v tu dobu nebude naživu ani on a taky nejsme až takoví kámoši. Každopádně si můžete být jisti, že si to všichni užijeme i tak. A nezapomeňte, že budu seshora kontrolovat, jestli někdo neodchází dřív.

No vypadá to, že kromě života jsem si dobře naplánoval už i smrt a že všichni, co byli před dvěma roky zvědaví, jestli nemám krizi středního věku, se asi konečně dočkali.

27. 7. 2021

Jak jsem se stal asociálem

Už je to přes rok, co pracuji z domova, a ačkoliv mně ze začátku společnost chyběla, tak teď musím říct, že je tomu spíš naopak. Zlenivěl jsem a zvykl si na pohodlný život bez ponocování a kocovin. Sice se ze mě stal ještě větší asociál, ale to mě vůbec netrápí. Na rozdíl od těch všech zarostlých Robinsonů, co jsem měl možnost po skončení lockdownu potkat, se já už alespoň jednou týdně oholím a občas i trochu umyju, takže jsem na tom podle mě celkem dobře.

Někam jezdit se mi ale fakt moc nechce. Když jsem se neprozřetelně nechal vylákat z brlohu naposledy, tak mně pak jen všichni nadávali, že je nepustím ke slovu, protože jsem hrozně nevykecanej. Mám tohle za potřebí? Od té doby sleduji dění radši jen z okna svého internetového prohlížeče a zjišťuji, že venku mě už stejně nic dobrého nečeká. Svět se změnil v divné přecitlivělé místo, kterému nerozumím a děsí mě. Mám vážné obavy, že bych po pár krocích venku skončil v kriminále až omylem pozdravím kamaráda postaru „čau negře“, nebo se mi zakutálí oči do něčího výstřihu, což po roce domácí izolace a uprostřed parného léta není nic nemožného. Navíc se tam prý pohybují i jakési zmutované bezpohlavní bytosti mluvící o sobě ve středním rodě. Ne, to fakt nebudu riskovat. Virus evidentně kromě plic začal napadat i mozek.

Doma mám vše, co potřebuji. Navíc se musím pochlubit, že se mně teď dokonce začala rýsovat šance na pracovní románek. Už dlouho totiž pokukuji po kolegyni z kanclu a vypadá to, že jsou sympatie oboustranné. Dělám si trochu naděje, že by to mohlo skončit i sexem na pracovišti! Bohužel do mého snažení dost hází vidle další dvě infantilní kolegyně, které jsou otravné jako děti na prázdninách a neustále to kazí.

Dalším důvodem, proč moc nevycházím, je větší pracovní vytížení. Všichni si konečně všimli, že jsem fakt dobrej a furt po mně něco chtějí, takže makám i po večerech jako mourovatej. (No vidíte, koleduju si tou mou nekorektností, i když jen píšu.) Jestli to takhle půjde dál, nechám si jako správná kurva jen kunšafty co nejvíc platí a budu si ve svém privátu víc užívat života a volného času. Každý rok napíšu tři knihy, natočím celovečerní film s kadencí pět fórů za sekundu a budu mít čtyřikrát denně sex s kolegyňkou. Ten koronavirus mi vlastně změnil život docela dobrým směrem.

I když si tohle peciválství nemohu vynachválit, tak bohužel zjišťuji, že to má i své stinné stránky. Například jsem si odvykl pít pivo. Jakmile vypiju tři, tak se začnu cítit přelitej a přestane mi chutnat. To se mi dřív nikdy nestávalo. Když to pak předvedu v hospodě, a ještě to doplním větou, že se nemůžu moc ožrat, protože chci jít ráno běhat, tak si začínají všichni ťukat na čelo a přesouvají mě na seznam mimoňů, od kterých je lepší držet se dál.

Nebojte se, jsem to furt já, váš starý známý Fomas! Ještě jsem nezplesnivěl, jen malinko okoral.

7. 1. 2021

Jak jsem se stal na stará kolena sportovcem

Za mého mládí se na základce říkalo „zapni si poklopec, uteče ti sportovec“. Tak nějak to potvrzovalo můj dojem, že všichni sportovci jsou kokoti. Spolužáci fotbalisti mě svým chováním o opaku rozhodně nepřesvědčovali, spíš jen silněji utvrzovali. Nechápal jsem, kdo může dobrovolně chtít hrát fotbal, když je tolik lepších her jako třeba Rybičky, rybáři jedou, Pan čáp ztratil čepičku, domino a tak.

Jejich uctívání sportovců jako nějakých božstev mně taky přišlo nepochopitelné. Jako jo, třeba je ten Maradona fakt šikovnej, ale přece se z toho neposeru, ne? Ať za mnou přijde, až napíše knížku, nebo složí nějakou hudbu, říkal jsem si. (To jsem ještě nevěděl, že i kdyby to udělal, tak by to stejně nejspíš za nic nestálo.)

Problém jsem měl i s fanděním. Sice jsem vždy tvrdil, že jsem Sparťan, protože mi přišlo, že to zní lépe než Slávista, ale ve skutečnosti to pro mě bylo na úrovni Vontské otázky, jestli volím Losnu, nebo Mažňáka. O obojím jsem věděl hovno a bylo mi to fuk. Přitom teď bych docela rád zažil tu euforii, jakou mají fanoušci, když sledují nějaký důležitý zápas a jejich tým vyhraje. Představuju si to jako tři orgasmy dohromady. Dokážu se vcítit do člověka, který si o sobě myslí, že je žížala, nebo Ježíš Kristus, prostě téměř do kohokoliv, ale do sportovního fanouška ne. Jestli to je kvůli tomu, že jsem nikdy nebyl moc pohybově nadaný a dostával to v dětství od ostatních sežrat?

Když to při tělocviku šlo, snažil jsem se vždy vyhnout všem míčovým hrám, protože ty byly pro mě nejhorší. Ještě se dalo přežít, když jsme třeba jen házeli na koš, u toho se nedriblovalo a nebyl jsem součástí žádného týmu, který by na mě pak byl nasraný, že mu to kurvím, ale jinak všechny ty vybíjené a podobně byly fakt za trest.

Největší tragédie byla, když jsem občas musel hrát i ten debilní fotbal. Tělocvikář vždy sestavil jeden tým z lemplů a druhý z profi fotbalistů, aby se na nich pocvičili a zvedli si sebevědomí. Hádejte, kde jsem byl já. U profíků rozhodně ne. Navíc mě vždy postavili do brány, protože si mysleli, že tam napáchám nejmenší škody. To se ale pletli. Každé ráně jsem se snažil vyhnout a gól jsme nedostali jen v případě, že se mi to nepovedlo. No ale řekněte, kdo jinej než vymletej fotbalista do sebe nechá kopat míčem?

Bohužel jsem nevynikal ani v ostatních sportovních disciplínách jako běh, skok daleký nebo hod krikeťákem. (I když v tom jediném jsem později na střední škole poznal ještě neschopnějšího člověka, kterému se povedlo hodit mínus tři metry.)

Dotáhl jsem to dokonce tak daleko, že jsem měl ve druháku na vysvědčení z tělocviku čtyřku. Řekněte, jestli někoho takového znáte. Na svou obhajobu ale musím podotknout, že to nebylo úplně fér. Známky jsem měl tak na trojku. Mohl za to zase ten fotbal. Odmítali jsme ho ještě s jedním kamarádem hrát a nebyla nám nabídnuta žádná jiná alternativa. Středoškolský tělocvikář byl bývalý lampasák a s ničím se moc nesral. Prostě řekl: „Ještě jednou sem přijdu a nebudete hrát, tak vám dám čtyřku z tělocviku“. Musí se mu ale nechat, že slovo plnil.

V dalším ročníku jsme naštěstí vyfasovali nového učitele a ten byl benevolentnější. Kdo nechtěl hrát, mohl jít cvičit do posilovny. Párkrát nás tam přišel zkontrolovat a musím říct, že jsem tam zažil jednu z mých největších životních satisfakcí. Dal nám dělat leh-sedy a kliky a myslel si, jak u toho vybleju pajšl, ale já to vyfikl jako nic a udělal jsem jich ještě víc, než bylo požadováno. Přál bych vám vidět, jak čuměl. Kromě té posilky jsem totiž tou dobou už i pravidelně každé ráno cvičil, což se mi s přestávkami daří jakž takž dodnes.

Co ale svorně na těláku nenáviděli všichni, tak to byly vytrvalostní běhy. Tělocvikáři si na ně navíc pokaždé sadisticky vybírali ty největší pařáky. Není přece nic lepšího než si ve třicetistupňovém vedru zaběhnout tři kilometry, ne? V životě by mě tehdy nenapadlo, že bude někdy běh po chůzi můj druhý nejoblíbenější pohyb.

Začal jsem s ním dobrovolně asi před deseti lety. V té době jsem už dost chodil a říkal jsem si, že je to vlastně docela dobrý způsob, jak nahnat hodně kilometrů za krátký čas. Zkusil jsem začít na šestce a šlo to. Za chvíli jsem to pak navýšil na devět. K tomu jsem už pár let pravidelně plaval a došlo mi, že mě tyhle vytrvalostní sólo aktivity fakt baví. Když jsem se ale vrhl i na badminton a koupil si dokonce profi raketu, začal jsem si říkat, že se mnou asi něco není v pořádku. Mé staré já se ozvalo: „Kolektivní sport? Ti jeblo?“ „Když to je snad první hra kromě ping pongu, která mi celkem jde… Proč bych to nemohl zkusit?“ omlouval jsem se sám sobě. „Až se ti ale bude zase někdo smát, tak za mnou nechoď,“ vyčetlo mi mé staré já. Umlčel jsme ho a hrál pak badminton pravidelně asi tři roky. Sice jsem většinou prohrával, ale bez posměchu soupeře, takže jsem s tím neměl problém.

S příchodem dětí moje sportovní aktivity začaly zažívat velký útlum. Už toho prostě bylo nějak moc a dal jsem přednost rodině. Zbyl mi jen běh, ale byla to bída. Když se mi povedlo dostat se ven jednou za tři týdny, tak jsem byl rád. Poslední rok dělám z domova a přišel jsem o pohyb úplně. Když jsem někdy přes pupek zahlédl čísla na váze, bylo mi jasné, že s tím budu muset něco dělat. Začal jsem tedy běhat každé ráno po odvedení dětí do školky. (Jaké trable s tím mám, jsem popsal v minulém zápisku.) Výsledky jsou ale rozhodně pozitivní. Běhat lesem mě baví mnohem víc než kolem řeky a díky kopcovitému terénu ani nevadí, že to je jen pět kilometrů. Makačka je to dobrá.

Skvělá je na tom taky ta pravidelnost. Člověk si vytvoří návyk. K večerní sklence vína jsem tedy přidal i ranní běh.

Když jsem si takhle vyrazil i o Vánocích a rovnou na dvě hodinky, tak mi to došlo. Chlapče, kokot jsi byl už předtím, ale teď jsi na stará kolena i regulérní sportovec!

6. 1. 2021

Jak jsem přestal soudit lidi podle oblečení

Na základce jsem na image moc nedbal, a to ani na konci, kdy bych už asi mohl. Je jasný, že v první třídě si člověk vezme jakékoliv oblečení, které doma dostane, ale chodit v osmičce v plísňových mrkváčích po mámě chce už hodně módní ignorance. Takže zatímco třídní machři si už začali tužit účesy a balili spolužačky, já měl na hlavě furt ulízaného blbečka a na holky jsem se odvážil podívat maximálně schovaný za rohem.

Něco změnit jsem si troufl až při přechodu na střední školu. Konečně můžu začít s čistým štítem, říkal jsem si, a playboysky si nageloval prdelku. (Myslím samozřejmě účes – blbečka jsem rozetnul pěšinkou a po stranách natužil vlnky.) Naštěstí jsem brzy zapadl mezi nezávislejší spolužáky, nechal si narůst dlouhé vlasy a začal se oblékat víc nonkonformně. Prostě jsem si zvolil styl a mohl tím pádem začít škatulkovat ostatní.

Oblečení je přece takový kroj, kterým člověk ukazuje, do jaké sorty by chtěl být řazen. Vykolíkoval jsem tehdy tyto základní kategorie: diskofilové, punkáči, metloši, skejťáci, nezávisláci, sportovci a nevyhranění lidé bez vkusu. (Metrouši, hipsteři a podobní ještě tehdy nebyli.) Já chtěl zapadnout k nezávislákům. Stal se ze mě takový polo hipík. Nosil jsem pouze trička vlastní výroby, roztrhané džíny, pomalované tenisky, vytahané svetry a na krku korále. V zimě žádnou péřovku, ale dlouhý kabát ze sekáče. Prostě vypadal jsem jako vagus, ale měl jsem svůj styl.

Další změna nastala na vyšší odborné škole. Učarovala mně patka, kterou jsem viděl na hlavě zpěváka nějaké polské rockové kapely. Zkrátil jsem tedy trochu vlasy, posunul pěšinku a zbavil se korálů. První krok k normálu byl tu. V téhle fázi jsem pak vyrazil pokořit Prahu.

Na civilce v Naději byl můj styl oblékání každému fuk. Skladník si přece může nosit co chce. Později, když jsem byl degradován a začal na ulici venčit bezdomovce s košťaty, byl můj ohoz skvělá kamufláž. Lépe jsem mezi ně zapadl a brali mě pak víc za svého.

Až při mém prvním pracovním pohovoru jsem si uvědomil, že asi fakt nevypadám úplně košer, protože se mě ptali, jestli nejsem alkoholik a neberu drogy. Ukázal jsem jim jako důkaz čistoty své alabastrové ruce bez jediného vpichu a nakonec mě přijali. Šéf pak po mně sice chtěl, abych aspoň přestal nosit ty vytahané svetry a neodrazoval zákazníky, ale neuspěl. Usoudil jsem, že v tak reprezentativním prostoru, jakým byl náš psí močí ovoněný sklepo-kancl, opravdu nemám co zkazit. Vytahané svetry mě nakonec přestaly bavit samy asi v pětadvaceti. Šéf tenkrát samou radostí málem bouchnul šampáňo. Očekávaný zástup zákazníků, které konečně přestala děsit ta smažka, ale nějak nedorazil.

Tady se dá říct, že můj módní vývoj skončil. Dodnes mám víceméně stejný účes i oblečení. To si ale pečlivě vybírám, i když to tak nevypadá. Dokonce jsem pochopil, že dražší kousky opravdu vypadají lépe a nebojím se za ně občas připlatit. Každým rokem je to bohužel těžší a těžší, protože nikdo už tak staromódní hadry nedělá. Také jsem zpohodlněl a zjistil, že v koženém saku a semišových polobotkách stejně lepší dojem na lesní zvěř neudělám a můžu si pro vycházkové účely dovolit i nějaké praktické outdoorové oblečení.

Čeho se ale rozhodně nehodlám vzdát, jsou trička vlastní výroby. Sice už je nekreslím ručně a z digitálního potisku není tak jasné, že se jedná o originální výtvor, ale stále dokážou zaujmout. Tematicky je samozřejmě znát, že už jsem taky fotr a klesl jsem proto až k tvorbě dětských motivů jako třeba Krteček zabiják nebo Nazipes Fük.

Nikdy jsem ale nemyslel, že bych se snížil třeba k nošení tepláků. To byl takový můj nepsaný zákon. Vždycky jsem tvrdil, že si radši nechám uříznout levé varle, než aby mě v nich někdo viděl. Dalo by se to připodobnit k pohádce O Šípkové Růžence. Do mého šatníku nesmělo přijít nic, co by je, byť vzdáleně, připomínalo. I nedávno, kdy jsem usoudil, že po osmnácti letech vztahu už před svou ženou nemusím být doma oháknutý jako švihák lázeňský, a začal se převlékat do něčeho pohodlnějšího, zvolil jsem radši volnější plátěné kalhoty než ten měkoučký vrchol nevkusu.

Jenže pak se mně totálně roztrhaly staré kalhoty na běhání a nemohl jsem sehnat žádné nové, které by dobře vypadaly a zároveň byly aspoň trochu vhodné na sport. Správně tušíte, že ty superhrdinské běžecké elasťáky jsou na mém módním žebříčku ještě mnohem níže než tepláky Adibas se čtyřmi pruhy. Tyhle upnuté nádhery na sebe nechám obléct jedině v rakvi, nebo až budu po nocích zachraňovat svět. Skončil jsem tedy nakonec u nenáviděných teploňů.

Sice jsem zvolil ne úplně klasický střih a látku, ale jsou to prostě pořád ony. Nijak to neokecám. Abych té potupě nasadil korunu, musím se v nich navíc ukázat ráno ve školce, protože jindy, než po odevzdání dětí do úschovy běhat nestíhám. Být velitelem módní policie, tak bych dřív všechny lidi nosící sportovní hadry jako civil, nechal na místě zastřelit a pak to hodil na nutnou sebeobranu. Teď jsem ale jeden z nich. Pro uklidnění jsem si říkal, že ostatní rodiče taky často chodí do školky v teplákách, takže si mého ohozu možná ani nevšimnou, jenže to bych na sobě nesměl mít ještě starou šusťákovku a boty jako Forrest Gump na konci svého několikaletého maratonu. Teď to vypadá, že jsem zase houmles a spíme s holkama někde v papundeklové krabici. (Konečně mi díky tomu došel pravý význam pojmu „vypadat jako ze škatulky“.) Sice to teď v mrazu před Vánocemi budilo emoce a dostávali jsme od ostatních rodičů drobné, ale za tu ostudu to nestojí. Běhat taky musím, protože jinak bych byl díky nedostatku pohybu na home officu tlustej jako prase, takže situace nemá řešení. Nemít rodinu, tak už jsem se dávno zabil. (Je to sice malinko paradox, protože bez rodiny bych nechodil do školky a toto by tudíž nikdy nenastalo, ale filozofování si nechám na jindy.)

Abych neudělal něco unáhleného, musel jsem provést změny ve své hlavě. Přestal jsem soudit lidi podle oblečení a snažím se vsugerovat si, že to tak nedělají ani ostatní. Hlavně policajti. Nerad bych jednu koupil až si zase půjdu zaběhat a oni si budou myslet, že prchám před zákonem.

10. 7. 2020

Jak jsem se stal obětí šikany

Myslel jsem si, že jako dospělý už žádnou šikanu nezažiju, protože budu mít kolem sebe samý inteligentní lidi, kteří nejsou takový svině jako malý děti, kterým důsledky jejich činů vůbec nedochází. To jsem ale nepočítal s tím, že se mezi nimi znovu ocitnu.

Ponižující přezdívky skončily na základce celkem přijatelným Fomasem, se kterým jsem myslel, že už to nějak doklepu, ale po dvaceti šesti letech začíná všechno nanovo. Je to teď navíc o to horší, že si mě začaly podávat vlastní dcery.

Asi bych jim měl pustit nějaký starý film, aby viděly, jaký měly dřív děti ke svým rodičům respekt. To tenkrát, když přišel pan otec domů, v každé ruce řemen a v holínce kladivo, tak děti ani nepíply. To byl totiž někdo! Ve dveřích si potáhl z vlastnoručně ubaleného cigára, zapil to kořalkou a cvičně propleskl manželku, že ještě není hotová večeře. Hned bylo vidět, kdo je tam pánem. Teď to je samá láska, domluva, porozumění a vidíte, jak to dopadá. Aspoň, že nám zbylo ještě staré poctivé vydírání různými zákazy, protože jinak už by člověk neměl na ty spratky vůbec žádnou páku.

Myslím, že si dokážu přiznat vlastní nedostatky, takže původ některých přezdívek chápu. Třeba takový Smraďoch možná má trochu opodstatnění, ale znáte to, jak se ve vás druhý den po pivním dýchánku všechno vaří, ne? Kdyby to člověk v sobě dusil, tak ho to může i zabít!

Z čeho vznikl Pinďourek ji mi taky jasný. Slibuju, že až si budou holky vodit domů šamstry, tak začnu spát v pyžamu. (Nebo se naopak budu promenádovat po bytě ještě víc, abych nechtěné nápadníky odradil.)

Táta bláta, taťouš, nebo pan Prťouš snad nestojí ani za zmínku, to jsou takové dětské bláboly, které mému egu nemůžou ublížit. Čím jsem si ale vysloužil Tátu teplouše fakt nevím a přijde mi to nespravedlivý. Kdyby mě aspoň nachytaly, jak venčím draka u gay porna, ale říkat mi tak kvůli tomu, že jako většina živých tvorů hřeju? Přísahám, že všechny moje homosexuální sklony skončily někdy ve dvanácti se čtením foglarovek!

Každý rodič malých dětí ví, že se někdy dokážou chovat hůř než gestapo. Neustálé buzení, řev, polévání horkými nápoji a mlácení do rozkroku nejsou nic neobvyklého. Tříletá Tereza mě teď začíná i škrtit a trénovat na mě tygří spáry. Nevím už kam dál. Na lince bezpečí mi radili, ať se svěřím manželce, ale co když se pak děti dozví, že jsem žaloval? To pak dostanu ještě větší nakládačku!

15. 4. 2020

Jak jsem se konečně stal superhrdinou

Odjakživa jsem toužil být hrdinou. Ideálně pořádně namakaným, který s hláškou typu „to muselo bolet“ seřeže všechny hajzly na hromadu. Že realita je spíš opačná, chápe asi každý, kdo mě trochu zná, ale to je věc vedlejší. Podstatný je ten sen.

Na základce jsem chvíli chodil na kurz sebeobrany, kde jsem se učil hlavně padat a vykrývat údery, protože mistrovi bylo od prvního pohledu na mě jasné, že tohle budu v životě potřebovat víc než umět dávat rány. Bohužel jsem pořádně nezvládl ani to.

Kolem postele mně visely filmové plakáty se svalnatými chlapíky, ke kterým jsem se každý večer modlil Otčenáš a Zdrávas Maria. Nikdo mě ale nevyslyšel, takže vše zůstalo při starém slabém Fomáskovi. Přesto jsem nevěšel hlavu. Někteří superhrdinové přece využívají k boji i své vybavení. To by mohla být moje cesta. Tenkrát ale nebyly takové možnosti jako dnes, takže mé super cajky byly plastový létající talíř a kovový tácek. Ten jsem si přivázal pod tričko a kochal se představou, jak se budu smát, až mi někdo dá pěsťovku do břicha a pak se se zkřivenou tváří chytne za ruku a zhroutí na zem. Bohužel testy ukázaly, že to má své mouchy. Jednak byl tácek pod oblečením vidět, a ještě se i při cvičné slabé ráně zaryl pod žebra tak, že to bolelo mnohem víc než bez něj.

Tehdy jsem pochopil, že jako reálný bijec jsem skončil. Naštěstí v tu dobu začaly frčet videohry. V nich mohl být hrdina každý. Bylo jedno, jestli se jednalo o kníratého italského instalatéra Maria, nebo zmutovanou želvu, prostě to byl nějaký machr, který to všem nandal. Náhražka, ale lepší než nic. Taková hrdinská masturbace.

Potom přišlo Dračí doupě. To vše hodilo zase o level výš. Vzhledem k tomu, že jsme se pak s kamarády bavili víc o svých imaginárních válečnících než o našich životech, tak to bylo skoro jako skutečné. Bohužel se do toho už teď v dospělosti na rozdíl od počítačových her znovu položit nedokážu. Když ale koukám na monitoru Laře Croft na zadek, nebo lítám nad městem s Batmanem, tak je to podobný pocit jako tenkrát. Pokaždé si říkám, jak bych se u toho jako malej zechcal blahem. Nějakou hrdinskou kompenzaci tedy asi stále ještě potřebuji. Z toho důvodu taky nejspíš hraju všechno na nejlehčí obtížnost, abych byl co největší drsňák.

Co se týká filmů, tak mi přijde, že v porovnání s klasickými osmdesátkovými béčky teď nové akčňáky absolutně neobstojí. Rozumím, že v dnešní hyperkorektní době musí být i menšinoví hrdinové, aby byla rovnováha ve vesmíru zachována. Nemám nic proti lesbickému afroameričanovi na vozíku, který bojuje za nižší emise CO2, ale přijde mi, že ve starém světě měly filmové postavy větší koule. (Chlapi ve slipech a ženské v podprsenkách.) V současných bijácích se nějaký vzor hledá dost těžko.

Asi bych se měl ale zase vrátit do reality a přihodit pár historek, kdy jsem se také zúčastnil nějaké bitky, abyste si nemysleli, že jsem úplná nula.

Když vynechám dětské strkanice, tak v dospělosti jsem absolvoval celkem dvě. První proběhla v Praze. Přijela tramvaj a já zrovna zavíral deštník. Otevřely se dveře, někdo mě odmrštil ramenem a když jsem zvedl hlavu, dostal jsem tečku. Naštěstí byl agresor hodně ožralý, takže se rána svezla po tváři a nenapáchala větší škody. „Uhni!“ povídá. Fakt mě vytočil, využil jsem proto svou super rychlost, hbitě proskočil mezi vozy a nastoupil do předních dvěří. „Tak pojď, ty potrate, zmaluju ti držku!“ zavolal jsem na něj v duchu, když se tramvaj rozjela. A co myslíte? Na nic se nevzmohl, frajer. Takže to bylo jednoznačné vítězství. Minimálně rozumu.

Druhá bitka se odehrála u vstupu na protivínskou pouťovou zábavu. Průběh byl podobný jako u té předtím. Poučen z minula jsem nechal ožralu radši projít, ale stejně mi to nepomohlo. Chlápek se otočil, jednu mi fláknul a zopakoval kouzelné slovíčko „uhni“. Tentokrát jsem byl ale v rohu, takže nebylo kam prchnout. Naštěstí kolem mě bylo dost kamarádů, kteří idiota zastavili dřív, než mě stihl rozebrat na atomy. Na svou obhajobu pronesl: „Já jsem mu říkal, ať uhne!“ Tohle bych tedy jako své vítězství nepočítal, ale remíza by to být mohla, ne?

Hrdinství je ale podle mě hlavně odvážný čin, a to se musím pochlubit, že jsem jednou vykonal.

Dva cikáni kopali v parku na zemi nějakého kluka. Nikdo se na pomoc nehrnul, takže to zůstalo na mě. Vyrazil jsem jim tedy přinést mír a lásku a trochu promluvit do duše. Po mém kázání, že tohle hodní kluci fakt nedělají, doopravdy přestali a jeden se mnou začal dokonce diskutovat. Druhý nervózně chodil sem tam a vypadal, že je vůči mým kecům imunní. Po chvíli povídá kámošovi. „Ty vole, pojď pryč, nebo ho zabiju.“ Vzhledem k tomu, že toto píšu, tak jste asi pochopili, že to neudělal a odešli. Mně v té chvíli došlo, že i slovo má svou sílu, a to bude nejspíš ta má. Stal jsem se slovním hrdinou. Říkal jsem si, že se zkusím pro příště lépe připravit a hodit si na papír nějaké vzorové scénáře s vybroušenějšími dialogy, protože psát mi jde lépe, ale doteď jsem to neudělal, tak nevím, jestli se něčeho podobného ještě někdy odvážím...

Pravou sebedůvěru jsem nakonec získal až po narození našich holek. V jejich očích jsem totiž superhrdina aniž bych cokoliv hrdinského udělal. Oplývám nadpozemskou silou, když je dokážu zvednout, mohl bych klidně pilotovat raketu, když umím řídit auto a jsem tak odvážný, že si troufnu vyhodit z okna i pavouka. Takže bacha na mě, nezdám se!

22. 3. 2020

Jak jsem zjistil, že asi nejsem introvert

Jsem slušně vychovaný, takže s cizími lidmi se nebavím, a i těm známým nemám chuť odpovídat na vycpávkové věty typu „to je dneska krásně/hnusně/zavirováno“ atd. Prostě je pro mě lepší mlčet než mluvit o ničem. Z toho usuzuji, že budu spíš introvertnější typ. O těch ale psali, že by měli to před týdnem zavedené domácí vězení snášet dobře. Mě bohužel přestává bavit už teď. Jak jsem zmiňoval minule, dělám z domova, a to jako že doopravdy, neflákám se. Je fajn, že dostanu zaplaceno, ale nemůžu se moc věnovat rodině a užít si tu příležitost zklidnit se a zpomalit, jak se teď všude doporučuje, abychom dostali taky nějakou pozitivní motivaci a nevěšeli se dnes, ale až zítra. Je to sice pravda, možná jsme tuhle morovou ránu fakt potřebovali, abychom se naučili pokoře, ale nezapomínejme, že pořád to stojí docela za hovno a ideální stav to není. Rozhodně je ale hezké, jak začali být všichni solidární. Přispíváme umělcům za online přenosy, ženy nabízí zdarma roušky na ústa, server pornhub ženy s šourky na ústech… Já už se ale těším, až to bude za námi.

Rozhodně nezávidím všem profesím, které teď zajišťují chod naší společnosti, ale dřepět furt doma s rodinou je taky těžký. S Danou se zatím snášíme dobře a nebojím se vedle ní ani usnout, ale děti mě začínají šikanovat. Říkají mi smraďochu, pinďourku a podobně. Ani nevíte, kolik nocí jsem už kvůli tomu probrečel.

Snažím se jít každý den aspoň na hodinu ven učit Kláru na kole a odřít pár zaparkovaných aut, ale je to málo. Chybí mi víc pohybu a společnost. Díky tomu jsem se začal těšit i na nákupy.

V sámošce zatím probíhá vše téměř normálně. Žádné bitvy o potraviny se zatím nekonají. Lidé chodí způsobně se zakrytými ústy, nikdo se nekoupe v rohlících, a dokonce na mě zbyly i zlevněné lahváče Radegasta, které důchodci ve své ranní hájené dvouhodince nestihli vykoupit.

Rouška je sice dobrá v tom, že nenakazíte spoluobčany, sebe ani sousedovic kočku, ale má tu nevýhodu, že pak nikoho nepoznáte. Zvlášť když má dotyčný ještě sluneční brýle. Zatím to možná ještě tolik nevadí, ale až půjde do tuhého a venku bude probíhat boj na život a na smrt, tak jak pak zjistíte, jestli máte před sebou přítele, nebo nepřítele? No ale nepředbíhejme, na to je ještě čtrnáct dnů čas.

Pomalu se však připravuji. Jak nechodím do hospody a nikam nejezdím, tak jsem vyspalej a můžu ráno cvičit. Až to vypukne, tak budu nabušenej jako opravdovej mukl. Zbraní jsem doma moc nenašel, ale v zahradním domku máme aspoň hrábě a lopatku. To bude muset stačit. Z okna průběžně sleduji kolemjdoucí, jestli už je načase vytáhnout ze skříně řetězy a kožené ocvočkované slipy, co nosí v těch postapokalyptických filmech, abych se oblékal podle aktuální módy a taky, aby ze mě šel trochu strach, ale zatím to nikdo nenosí. Naposled jsem někoho podobného viděl, když se v Praze konal Comic-Con a to se o žádném viru u nás ještě nevědělo. Možná bych s tím, ale mohl začít. Někdo musí udávat trendy. Rouškám se taky zpočátku všichni smáli.

Předevčírem to už ale vypadalo, že je to fakt tady. V televizi se totiž objevil prezident republiky, o kterém si každý myslel, že je mrtvý. Divně se klátil a poděkoval Číňanům za vypuštění viru. Ten určitě zmutoval do další fáze a z nakažených se stávají zombie. Odteď až půjdu ven, tak se preventivně pomažu fekáliemi, abych byl nenápadný.

Bohužel, nic nenapovídá tomu, že by současný stav v dohledné době skončil. Vidíte, co to dělá s tak vyrovnaným člověkem jako jsem já a pokud se k tomu přidá i úplný zákaz vycházení, tak pak musí jebnout i těm pravým introvertům.

14. 3. 2020

Jak jsem dostal homofis

Milí mimozemští přátelé,

možná se blíží konec naší civilizace, píšu proto tento zápisek s pocitem velké zodpovědnosti, protože třeba díky němu si jednou uděláte obrázek, co se vlastně na téhle planetě stalo.

Vše začalo pandemií koronavirů, kterou okamžitě následovala epidemie homofisu, který nutí lidi makat doma. Tím jsem se nakazil i já, ačkoliv jsem nebyl v Itálii, Číně ani Pičíně.

Není to zatím až tak hrozné. Práci z domova mám vyzkoušenou, protože jsem se na podobnou situaci už připravoval. (A taky jsem byl línej někam jezdit.) Má to velkou výhodu, že když nevycházím z bytu, tak se nemusím dezinfikovat, mýt ani holit. Vše je doma dokonale sterilní. Návštěvy si pečlivě prověřujeme a po příchodu musí prvních čtrnáct dní strávit v karanténě v botníku. A třeba ze švagra, který se nedávno vrátil z Neapole, ještě opalujeme bakterie plamenometem.

Samozřejmě mě ale mrzí, že nemůžu na žádné koncerty, a i naše divadlo přerušilo provoz, ačkoliv se u nás třicet diváků sejde málokdy. Je to nemilejší o to víc, že se zrovna měla přijít podívat paní, co sedí v porotě cen Thálie. Konečně jsem mohl být slavný. Takhle si mě zase nikdo nevšimne.

Pozorně sleduji všechny zprávy a snažím se předvídat vývoj, abych byl vždy o krok napřed. Třeba když ve zpravodajství informovali, jak by se měl každý předzásobit, tak jsem očekával, že lidi vezmou obchoďáky útokem. A co myslíte? Přesně to se stalo a druhý den psali, že lidi zbytečně panikaří.

Člověk je ale nad věcí jen do té doby, než se to dotkne jeho. Jakmile jsem chytnul echo, že vláda zvažuje zavření hospod, okamžitě jsem taky vyrazil na nákup. Navařil jsem na auto radlici, ocelové bodce a vyjel do samošky. Každý ví, že bez jídla se chvíli vydrží, ale s pitím to je mnohem horší. Bylo mi jasné, že chlast zmizí z regálů ještě rychleji než těstoviny, mouka a rýže. (I když u té tomu úplně nerozumím. V Číně je to kromě netopýrů a luskounů základní potravina a nikdo neví, z čeho přesně ta epidemie vznikla…) V obchodě byl ale nečekaně klid. Mezitím se totiž ozřejmilo, že hospody budou zavřené až od dvaceti hodin. Přesto jsem raději narval auto až po střechu lahváčema. Pivo totiž spojuje výhody chlastání a zásobování pitnou vodou. A dobře jsem udělal, protože za dva dny zavřely hospody úplně. Ukázalo se totiž, že koronaviry útočí překvapivě i ve dne. Já jsem ale připraven. Alkohol a kokain sice jako prevence nakonec nefungují, jak se někde chvíli uvádělo, ale to nevadí. Hlavně, že je to furt zábava. Lidé prý mají ze současné apokalypsy druhé Vánoce, a nakupují stejně jako o nich, nebo ještě víc. Prodejny potravin se teď radují, ale brzy je možná zavřou stejně jako ostatní obchody.

Premiér nás ujistil, že i kdyby šla celá Česká republika do karantény, tak zásob v centrálních skladech je dost. Ale kdyby náhodou, tak nařídil poslat omladinu ze škol domů, aby přinejhorším produktivní část obyvatelstva měla co jíst. Navíc vlastní děti pak budou jediné maso, o kterém budete mít jistotu, že na něj nikdo nenaprskal. Jen neupozornil, že by se hodilo pořídit i velké mrazáky, aby se děcka nezkazila, kdyby člověk nevydržel s nervama a zabil je dřív, než musí, což v domácí izolaci docela hrozí.

Na internetové diskuzi jsem se dočetl zatím nepotvrzenou informaci, že jeden nakažený je prý už i u nás v Černošicích. Naštěstí se formuje skupinka odvážných, kteří se chystají tu bestii najít a zlikvidovat. Myslím, že to asi bude pravda, protože město pro jistotu odřízli od světa už v pondělí, odkdy se nedá projet autem přes Radotín a České dráhy zavedly výluky. Pokud tu všichni nevychcípáme, tak v prosinci očekávám přeplněné porodnice. Bůhví, jestli celá ta pandemie není řízená akce zaměřená na omlazení populace.

Lidé ale začínají být evidentně hodně zneklidnění. Šel jsem si dnes zaběhat, protože jsem tři dny nevytáhl paty z bytu, a všichni se při pohledu na mě začali dávat na útěk, protože si mysleli, že před něčím prchám. A bude hůř!

Já se ale jen tak nedám. Jsem si vědom vážnosti situace, a tak jsem si stáhnul Wolfensteina a každý večer trénuji střelbu na nacisty v plynových maskách. Ty prý Češi v army shopech také vykoupili, i když jsou prakticky k ničemu, ale proč neumřít stylově, že? Respirátory ani roušky rovněž nejsou, zbývá pak už jediná, i když neekologická, ochrana, a to je navléct si igelitový pytlík na hlavu a pořádně utáhnout. Koronavirus už vás pak nedostane, jen koroner.

19. 2. 2020

Jak jsem se byl napravit

Už od mala jsem byl křivák. Hned od první třídy jsem musel s diagnózou „propadlý hrudník a vadné držení těla“ chodit jednou týdně na tzv. „nápravák“, kde se z nás cvičením snažili udělat lepší lidi. Vydržel jsem tam celou základku a na konci jsem byl stejně propuštěn jako nenapravitelný. Já sám žádný problém necítil. Nic mě nebolelo a všude mě vozili ukazovat jako zázračné gumové dítě, které se dokáže samo sobě podívat na záda. Netušil jsem, že to tak nebude pořád.

Ohebnost je ta tam a čím dál častěji mě bolí krk. Dřív se to stávalo jen výjimečně. Třeba když jsem usnul v autobuse, ten drncnul a hlava mi sjela po oslintaném opěradle. Vždy to ale za pár dnů přešlo. Roky sezení u počítače však krční páteři moc nesvědčí. Pravé peklo jsem zažil, když byl Zeman podruhé zvolen prezidentem. Z prožitého šoku se mi krk tak sekl, že jsem s ním nemohl ani hnout. Ale i to se mi po pár dnech nahřívání povedlo rozhýbat. Teď jsem ale nemohl otáčet hlavou do krajních poloh už asi čtyři měsíce a furt se to zhoršovalo. Dokonce jsem začal mít chvílemi závratě. MUDr. Wiki Gugl mi diagnostikoval nádor na mozku a zahájil odpočet zbývajících dnů s čímž jsem se nechtěl smířit a objednal se pro jistotu ještě na fyzioterapii, jestli mi nedokážou život aspoň o chvíli prodloužit.

A co myslíte, že se stalo? Dostala mě na starost zase krásná mladá zdravotnice. (S vyšším věkem totiž začínáte krásných mladých žen potkávat čím dál víc.) Bylo mi od začátku jasné, že to dopadne stejně jako s doktorkou z ORL a mou logopedkou. Mladá holka prostě kouzlu zralého muže nemůže odolat. Nebo je to soucit s pacientem? Prostě jedno z toho.

Jen pro vaši informaci. S manželkou jsme se dohodli na zdravotnické polyamorii. (To cizí slovo mě naučil Karel Janeček, když jsme se náhodou potkali v Klubu geniálních pracháčů, kam oba patříme.) Vysvětlil jsem doma své kněžce lásky, že buď mě bude mít ona společně s doktorkami a zdravotnicemi, nebo smrt a zabralo to.

Před první návštěvou fyzioterapie jsem tušil, že teď už asi dojde i na svlíkačku. Vzal jsem si proto sváteční trenýrky, kterým nekouká guma, a volnější kalhoty, aby mi tolik nepřetejkal pupek. Ještě koupel v kolínské a mohl jsem vyrazit na rande.

Následná schůzka je už ale natolik osobní, že ji radši popíšu jako scénu z dívčího románu, aby v tom byl nějaký odstup. Bohužel jsem nikdy žádný nečetl, tak snad to nějak zvládnu. Slečnu v rámci zachování anonymity raději přejmenuji. Říkejme jí třeba Esmeralda.

Tak co? Vostrý, ne? Mám pocit, že s přicházejícím stářím bude těchhle románků přibývat a v důchodu už nebudu psát o ničem jiném. Přemýšlím, že bych si na to založil samostatný blog. Mohl by být pojmenovaný třeba jen zkratkou FUCK – Fomasovy ukrutné citové komplikace.

Není to už ale celé za hranou? Chvílemi mám pocit, že bych to měl nějak řešit. Objednám se asi k hezké mladé psycholožce.

29. 12. 2019

Jak se cítím

„Jak se cítíš?“ je v poslední době nejčastější dotaz, který slýchávám. Poprvé jsem se zalekl, jestli se o mně nerozšířila nějaká fáma, že mám třeba rakovinu nebo něco podobného, ale pak se ukázalo, že lidi asi fakt chtějí znát mé pocity. Abych to nemusel vyprávět pořád dokolečka, tak si to usnadním a dám nahlédnout do svého nitra všem najednou. Chtěli jste to, máte to mít.

Pána v třetí řadě vlevo zajímalo, jak se cítím po překročení čtyřicítky. To je zajímavá otázka. Děkuji za ni. Takže chcete vědět, jestli neprocházím krizí středního věku?

Po přečtení všech mých starých zápisků musím uznat, že se ze mě za posledních deset let stal větší prasák, ale jinak nemám pocit, že bych nebezpečně duševně omládl. Na jednu diskotéku jsem tedy výjimečně v létě s kamarády na vodě zavítal, žádné vábení samiček jsem tam ale rozhodně neprovozoval. Sice si nás tam asi každá holka všimla, ale ne v tom pozitivním smyslu. Jak se ukázalo, tak oteklí zpocení fotři u mladých slečen moc neletí. Nechytali se ani machři, kteří kdysi mívali na rozdíl ode mě celkem úspěch. Asi holt nestárneme do krásy jako Jirka Bartoška. Takže jo. Potvrzeno. Mládí už je fakt v hajzlu. To ale ještě neznamená, že si začnu hledat místo v důchoďáku a trápit se, že to mám za pár. Dřív jsem bral jako konečnou třicítku, pak čtyřicítku a teď jsem dospěl do fáze, že další mezníky neřeším. Prostě jen hledím kupředu vstříc světlým zítřkům. (Pokud to tedy už není světlo na konci tunelu.) Zdraví ale celkem slouží, takže doufám, že vás za deset let třeba ještě jednou knížkou oblažím.

Co se týká změn chování, tak mám chvílemi obavu, že už asi nebudu ten rebel, jakého si pamatujete. (A pokud si myslíte, že jsem nikdy nebyl, tak máte špatnou paměť!) V hospodě sedím tiše v koutku, a když se opiju, tak ani nevytahuju na stole slona jako dřív. Nebo o tom aspoň nevím. Celkově jsem dost zpohodlněl. Stydím se, ale poprvé v životě mám na počítači skoro všechen software legální, a dokonce si platím i HBO! To bych do sebe nikdy neřekl. Už jsem byl prostě líný to pořád krást.

Další velkou změnou je, že jsem se začal po příchodu domů převlékat do pohodlnějšího oblečení. Sice mě furt ještě neuvidíte v teplákách, které pro mě zůstávají v kategorii nočních můr, ale trochu jsem slevil ze své obvyklé elegance. Můžou za to i děti. Není to úplně příjemný, když ráno vyrazíte do víru velkoměsta a zjistíte, že máte posmrkaný rameno a na kalhotách bílý fleky od jogurtu. Takový faux pas si teď jako známý spisovatel rozhodně nemůžu dovolit.

No a když už jsme u toho psaní, navážu hned s dalším dotazem.

Paní ve dvacáté čtvrté řadě uprostřed, chtěla vědět, jak se cítím po vydání své první knihy. Jak se asi cítí někdo, kdo si k narozeninám nechá za vlastní prachy vytisknout několik kusů blogových zápisků? No jsem na sebe samozřejmě pyšný, to je jasný. Jen mě trochu mrzí, že se mi ještě neozval nikdo ze slavných kolegů, aby mě přivítal v jejich řadách. A přitom mám na knihu velmi kladné ohlasy. Třeba „se to nezdá, ale na papíře je vtipnej“, nebo „bych to do tebe neřekla, když tě znám“ atd. O jeden výtisk dokonce projevila zájem protivínská městská knihovna. Prý by měla mít každé dílo od lidí se vztahem k regionu, navíc tak vtipné. Takže děti, kromě Jiřího Koláře si zapamatujte ještě Fomase. Myslím, že až se to rozkřikne, tak máma s babičkou budou samou radostí chodit kanálama.

Tak to by bylo takové rychlé shrnutí. Pokud těch dotazů bude víc, můžeme udělat menší diskuzní večer jako to teď dělá Cave. V lednu se pojedu inspirovat do Rakouska a v únoru to rozjedeme. Mimochodem, jen tak orientačně, za kolik byste šli se mnou do hospody? (A myslím to tak, že byste platili vy mně, ne já vám.)

Každopádně díky, že máte o mě zájem. Jak vidíte, cítím se celkem dobře. A když se večer zuju z bot, tak ještě líp.

24. 10. 2019

Jak jsem se rozhodl vydat knihu

Nedávno jsem informoval, jak zdárně probíhá můj fyzický upgrade. Je ale potřeba pracovat i na psychice. Pocit vlastní hodnoty totiž po čtyřicítce mizí rychleji než lahváče z naší ledničky. Ptal jsem se prodavačky v Albertu, jestli ho náhodou také nemají na skladě, nebo případně něco, co by jej mohlo nahradit, ale kromě již zmíněných lahváčů ji nic jiného nenapadlo. Odešel jsem tedy aspoň s nimi a při zkoumání jejich obsahu jsem dostal spásný nápad.

Poplácal jsem se po ramenou a ujistil se, jaký jsem super fotr, manžel, kamarád, grafik, herec, sportovec a fotograf. Tady už jsem dosáhl maxima a lepší to být nemůže. Ještě mi ale zbývá psaní. Tam mi poslední stupeň k dokonalosti chybí. Nejlepší spisovatel přece musí, kurva, vydat aspoň jednu knihu, ne? Problém je, že mě nenapadalo, o čem by měla být. To mi docvaklo až po chvíli. Proč vymýšlet něco nového, když mám spoustu materiálu hotového? Už deset let přece píšu na web své paměti! Není pomalu čas jít s tím ven? Za chvíli by to mohla být už moc tlustá kniha, která by svou délkou čtenáře odrazovala. A když ji vydám pod pseudonymem, tak ani nemám co ztratit, když nebude mít úspěch. To je tutovka. Jdu do toho.

Jaký ale zvolit název, aby byl co nejlákavější? Kamarád mi radil „Byl jsem zrůda jako vy“, což je citace ze zápisku Jak jsem zjistil, že jsem krásnej, ale měl jsem strach, aby si někdo nemyslel, že to napsal Václav Klaus mladší. Chvíli jsem uvažoval, jestli nepoužít spíš nějakou šokující prasárnu ze zápisku Jak jsem zapracoval na zviditelnění svého webu. Třeba takové „Máma honí synovi čuráka“ by sice za výlohami knihkupectví zaujalo, ale ne každý by pochopil, že to není můj zážitek, ale pouze klíčová slova z vyhledávače, a to by se mně ani mámě moc nelíbilo. Nakonec jsem se rozhodl zůstat u původních Zápisků z mrtvého webu. Bude to moje pocta Dostojev­skému a třeba se někdo splete a bude si myslet, že to je volné pokračování jeho Zápisků...

Nabídl jsem knihu dvěma nakladatelstvím, u kterých jsem usoudil, že jsou mého díla hodny. Z prvního přišla reakce, že názory na rukopis se různí, takže od toho dali radši ruce pryč. Z druhého se zatím neozvali vůbec. Asi zůstali tak ohromeni kvalitou, že úplně zapomněli dát vědět, do kolika jazyků to budou chtít přeložit a tak. To mají ale smůlu. Já se totiž mezitím rozhodl, že to dám nakladatelství Fom Press. Došlo mi, že nejlíp si to člověk udělá sám. Ví přesně, jak to chce, a má všechno pevně ve svých rukou… Dvacet sedm let praxe je prostě znát.

Teď jen jak to pojmout, aby se lidi necítili ošizeni? Je mi jasný, že devadesát devět procent čtenářů bude nových, ale myslím i na těch pár, kteří to už četli na webu. Některé věci jsem tedy mírně přepsal, vyplel nadbytečná slova a pak ještě pro jistotu požádal kamarádovu manželku o jazykovou korekturu. Sice jsem tím popřel předchozí tvrzení, že nejlíp si to člověk udělá sám a porušil i deváté přikázání „nepožádáš manželky bližního svého“, ale přišlo mi, že je to v tomto případě fakt potřeba.

Výsledek jsem ještě doplnil nějakými obrázky, aby to bylo líbivější. Ze zkušenosti vím, že silný vizuální dojem na blbce vždycky zabere, i když obsah stojí za hovno.

Křest a čtení se uskuteční v mém domovském divadle Orfeus, abych mu udělal reklamu, ale další akce v České republice už neplánuji. Naše zem na mě ještě není připravena a nemá mi prozatím co nabídnout. Zaměřím se radši na celosvětové turné po Somálsku a Uzbekistánu. Tam mi budou rozumět víc.

Plány jsou hotovy. Ještě ale zbývá dostat produkt mezi lidi. Ti mladí teď prý chodí na ten fejcbuk, tak jsem tam na ně pustil dva animované nadržovače. (Jako správný Čech nebudu používat amerikanismy typu „teaser“, ale vhodně si to přeložím.) Všechno se na nich hýbe, má to chytlavou, už Hitlerem ověřenou, barevnou trojkombinaci červená, černá, bílá… Jestli nezaujme to, tak už nic.

Teď zbývá jen čekat na objednávky. Doufám, že mě příjmy z prodeje zajistí na zbytek života. Jsem upřímný člověk a píšu to všem na rovinu: „Pěkný, suší, kupte. Já těšit se na vaše prachy!“

8. 10. 2019

Jak jsem poznal, že je dcera velká básnířka

Každý rodič doufá, že děti budou pokračovat v jeho šlépějích a skrz ně dosáhne něčeho, na co sám neměl. Já už teď vím, že se mi to podařilo. Klára v necelých pěti letech skládá básně, ze kterých si sedám na prdel. Talent má mít po kom, to je jasný – moje Kniha přání, snů a stížností má v knihovnách čestné místo v oddělení vogonské poezie. Na rozdíl ode mě má ale dcera větší přesah. Já se vždy jen brouzdal v rybníčku neopětované lásky, kdežto ona zabíhá i do témat, na která jsem si nikdy netroufl.

Její první minimalistická báseň se sice také zabývala vztahy, ale kdo by čekal rýmy typu „láska – páska“, byl by na omylu. Sáhla totiž rovnou po volném verši.

Rozpouští se dva kusy ledu,
umrzli v něm tři lidi

Tak jednoduše popsaný zánik lásky dvou lidí, mezi které vstoupil někdo třetí, jsem dlouho neslyšel. Zlomená srdce jako kusy ledu ve finále přinesou citovou smrt všem třem zúčastněným osobám. Všimněte si, jak se dcera moderně vyhýbá jakémukoliv určení pohlaví. Může se v tom tak snadno najít každý – muž, žena i nerozhodnutý. Zároveň přesně definuje, že se jedná o lidi, takže je jasné, že v básni nefiguruje žádná ovce nebo pes. Tak má vypadat nadčasové dílo.

Další výtvor by skvěle zapadl do jakékoliv sbírky protiválečné poezie.

Želva, želva,
bez krunýře helma

Lidská zranitelnost zachycená v metafoře želvy zbavené krunýře coby vojáka bez helmy, je na tak malé dítě geniální. Zatímco kluci si v tomhle věku krutost války absolutně nepřipouští, střílí po sobě a mlátí se meči bez pochopení následků, dcera se v té prolité krvi brodí až po kolena.

Zatím poslední báseň se opět zabývá něčím úplně jiným, a to rasismem.

Šli ulicí bubáci
potkali je čuráci

Zdánlivě zbytečně vulgární báseň popisující konflikt mezi skupinou Romů a skinheady ilustruje tvrdost života, kde nic není černé ani bílé. Pojmenování holých lebek je sice poněkud ostré, ale dokonale vystihující, takže je to v pořádku. Navíc se musí ocenit, jak si sama ve školce aktivně rozšiřuje slovní zásobu. No a ten jemný humor, kdy si dělá legraci z naivity lidových písní a vtipně parafrázuje „Šly panenky silnicí“, je jen taková třešnička na dortu.

Prostě jsem na ni pyšný. Myslím, že se za pár let budou vaše děti o mé dceři učit. A nechci slyšet žádný kecy o tom, že nějaký smysl se nechá vymyslet na kdejakou kokotinu!

15. 9. 2019

Jak jsem byl v servisu

Už jste si jistě všimli, že beru svůj věk zodpovědně. Blížící se krizi neřeším pořízením červeného Porsche, ani nehoním mladší holky, jen průběžně pracuji na údržbě těla, kdyby to bylo náhodou někdy potřeba. Fomasátor verze 4.0 musí být přece pořádně nabušenej. Znovu jsem najel na úsporný režim spotřeby pohonných hmot a obnovil kondiční zátěž, protože stroj vlivem prázdninové nečinnosti získal na váze a neprošel mou technickou kontrolou. Dokonce jsem při mytí karoserie začal používat studenou vodu, což bych do sebe dřív nikdy neřekl. Naštěstí to jsou všechno jen taková drobná ladění. Výměna součástek zatím nebyla potřeba, a to je hlavní. První složitější opravou, když pominu ladění komunikátoru, o kterém jsem psal předminule, je rovněž zmiňované zprůchodnění rypákové ventilace, která byla léta téměř nepoužívaná díky křivé přepážce. Kvůli tomu už však bylo nutné navštívit autorizovaný servis.

Odkládal jsem to dlouho, ale nakonec jsem se podíval do kalhot, řekl si „jsi chlap, to dáš“ a objednal se. S blížícím se datem operace jsem se však musel o svém mužství ujišťovat čím dál častěji, až se za mnou lidi na ulici otáčeli. Kdybych byl střelenej do břicha, tak bych se určitě na zákrok těšil, ale jak to udělat, když vás nic nebolí a jen víte, že vás pak nepříjemně rozjebou? Při nástupu do špitálu mi navíc řekli, že když se to nepovede, bude pak moje přepážka děravá jako flétna. Mít stále s sebou hudební nástroj se sice může ze začátku zdát jako super věc, ale asi by mě to pískání při každém nádechu brzy přestalo bavit. Skoro jsem měl chuť z toho vycouvat. Nakonec však zvítězilo to jedno procento drsňáka ve mně a odvážně jsem nastoupil k výkonu trestu.

Vyfasoval jsem novej mundúr - andělíčka, který se mi napoprvé nepovedlo obléct moc dobře. Prý se to má zavazovat vzadu. To byla rozhodně lepší varianta, protože předtím mi z toho koukalo mé obdivuhodné péro, jehož zmenšení je v plánu až v další vlně upgradů. Doktoři by třeba záviděli a bůhví, co by mi provedli...

Pak už jsem se vezl na vozejku, pozoroval míhající se světla nad sebou a tlemil se. Přišlo mi to totiž úplně stejné, jako to ukazují ve filmech. (Možná to bylo taky tak vtipný kvůli tomu prášku, co mi předtím dali.)

Dál to šlo hrozně rychle. Byl jsem tuhej, ani nevím jak. Po probuzení jsem čekal, že mi podají zrcadlo, já se rozchechtám a fláknu s ním o zem jako Nicholson v roli Jokera v prvním Batmanovi, ale nic takového se nestalo. Vypadal jsem skoro normálně. Jen jsem měl podle červené bambule na nose podezření, že se ke mně brzy nahrne tlupa dětských pacientů, abych jim dělal zdravotního klauna. To se ale také nevyplnilo.

Nasadil jsem si tedy sluchátka a přemýšlel, co si pustím. Nabízelo se „Ať je hudba tvůj lék“ od Lunetiků, nebo ta písnička, kde Nedvědi zpívají „...vůbec mi nevadí, že nos, jak bambulku máš“, ale nakonec to vyhrál Cave. Pěkně jsem se u něj vyspal a pak si radši dal něco živějšího. Nechtěl jsem všechen čas prochrápat. Plán byl naťukat tenhle zápisek ještě pod vlivem drog, protože jsem si říkal, že na rozdíl od ožralosti se tak píše určitě mnohem lépe. Navíc takový klid na psaní bych doma rozhodně neměl. Sice tu za zdí občas mučí nějakého chlapečka, ale furt vříská míň než naše holky.

Kus jsem tedy sesmolil a chtěl si za odměnu pustit na mobilu něco ke zkrácení dlouhé chvíle. Ti fašisti ale měli všechny weby se streamovanými seriály blokovaný! To je koncentrák, a ne nemocnice! Nakonec jsem objevil aspoň pár dílů Griffinových na youtube. Začala mě už ale bolet hlava, tak jsem tomu stejně moc nedal a radši se marně pokoušel usnout. Lomcoval jsem s postelí, abych si ji trochu zvedl, a furt to nešlo. Nakonec mi sestřička poradila, ať to zkusím tím ovladačem, co mám na stolku. Světe, div se, fungovalo to. Stejně jsem ale do rána nezabral.

Zalomil jsem to až po snídani, jen mě pak pořád někdo rušil. Vždycky, když jsem otevřel oči, tak tam stál nějaký nahý chlap. Sestry je ke mně totiž vodily na převlékání. Aspoň, že mě ten den už měli pustit domů.

Odpoledne mě ale čekala ještě další příjemná věc, a to vyndavání tamponů. Naštěstí to aspoň měla dělat ta mladá doktorka, u které jsem byl před půl rokem kvůli pískání v uchu. Snažila se, co mohla, aby to bylo hezký. Pojala to jako kouzelnické číslo. Tahala mi z nosu červené šátky, a kdybych si nemusel držet pod bradou misku na krev, tak bych jí i zatleskal. Pak mi Katka dala autogram na propouštěcí zprávu a mohl jsem jít. (Dovolím si jí tykat, když jsme si spolu střihli to číslo, ale na dalším vystoupení bych se radši znovu nepodílel.)

No, mám to za sebou. Teď zbývá jen doufat, že genetická paměť mé chrupavky je stejně špatná jako mého mozku a po roce se mi přepážka zase nevytvaruje zpět do původního esíčka.

8. 8. 2019

Jak jsem zjistil, že pohádky škodí

Nejsme zastánci výchovy dětí televizí, ale zároveň nepoužíváme ani domorodé praktiky typu „tys dneska tak pěkně papala tu pampeliškovou pomazánku, že se můžeš za odměnu chvíli koukat z okna, jak padá listí ze stromu“. Člověk občas potřebuje něco v klidu udělat, nebo se trochu dospat a pak se kouzelná placka hodí. Původní ideály, že holkám budeme pouštět jen ty nejoriginálnější animáky a staré ověřené večerníčky, vzaly samozřejmě brzy za své.

Začalo se standardně fetišistickým krtkem a jeho kalhotkami, následoval krtek a ojel („r“ Kláře furt moc nejde) a po nich další podobné české klasiky. Z nich se plynule přešlo na staré Disneyovky. Naštěstí se nám úspěšně podařilo ubránit se „výchovným“ pořadům, kde dětem nějaká růžová bezpohlavní postavička půl hodiny opakuje poučky typu „nevběhněte pod vlak“, ze kterých máte na konci chuť udělat pravý opak.

S příchodem školky ale bohužel došlo i na aktuální animované kýče. Tak to prostě je. Problém je, že princezen z Ledového království je na rozdíl třeba od časem opelichaného Chipa a Dalea všude plno, takže to zabolí i vaši peněženku. Začalo to nevinně, když Klára objevila ve skříni jedny obstarožní kalhotky, které jsme od někoho dostali. Já bych teda z toho oloupaného obrázku nerozeznal princeznu Elsu od ohnilé zombie, ale ona věděla. Nevadilo ani, že jí ty spoďáry byly o dvě čísla větší a měly urvanou gumu. Naše parádnice, která vždy dělá s oblékáním cavyky, najednou vůbec neměla problém, že vypadá jako přepadená prostitutka. Týden odmítala nosit jakékoliv jiné, takže se musely každý večer vyprat a usušit. Pak už následovalo pyžámko, trička, šaty, boty, čelenky, plyšáci, omalovánky, míče, plavací kruh… Přijde mi, že už si snad Annou a Elsou utíráme doma i prdel. Jsou prostě úplně na všem. To furt ale není to největší zlo, co nás dosud potkalo.

To přišlo od strejdy Karla, který holkám neuváženě pustil tučňáka Pingu. Myslíte si, že takovej malej nezbeda nemůže uškodit? To se pěkně pletete. Možná je roztomilej, ale furt dělá nějaký p… ingoviny, které děti hrozně rády opakují. U jídla mlátí příborem do stolu, až z něj létají třísky, protože to dělá Pingu. Blijou všechno zpátky do talíře, protože to dělá Pingu. Mladší dcerka teď dokonce začala schválně chcát na zem, protože to dělá Pingu! Doma to pak vypadá jako na hajzlu v nejzaplivanější čtyřce. Kterej kokot tuhle postavičku vymyslel? To ho nenapadly možné následky? Ještě štěstí, že Pingu zatím v žádném díle nebodal nikoho nožem.

Příště radši pustím dětem hentai porno a nebudu riskovat další pochybné pohádky. Beztak nemají s reálným životem nic společného.

28. 5. 2019

Jak jsem začal používat jazyk

Vím, že lidem, co mě neznají osobně, se může zdát divné, že někdo, kdo tak úžasně píše, neumí pracovat s jazykem, ale je to tak. Někdy i za střízliva hůř artikuluji a sykavky taky nejsou žádná sláva. Rozhodl jsem se proto, že zlepšení řeči bude prvním z řady upgradů, kterými se chci vytunit do druhé půlky života.

Na internetu jsem si našel jednu z mála logopedií, která má smlouvu s mou zdravotní pojišťovnou, a zbývalo si už jen zařídit doporučení od obvoďačky.

Zavolal jsem do ordinace, zvedla to sestřička a udiveně se mě ptala, proč to potřebuji, protože jí přijde, že mluvím normálně. Měla mě za debila, který si myslí, že na logopedii se učí komunikace. To mě natolik rozhodilo, až jsem se zakoktal. Dál se už na nic neptala a potvrzení vystavila.

Dnes jsem měl první sezení. Otevřela mi pěkná mladá blondýna. Od začátku bylo vidět, že na mě bere. Hrozně jí zajímalo, proč jsem přišel, a pak mě poprosila, abych si sedl a něco jí přečetl. Dřív, než jsem ale na netu stihl najít svou skvostnou milostnou poezii, mně bohužel vybrala článek o volbách do evropského parlamentu. Přesto jsem ho podal co nejcitlivěji jsem dokázal. „S velkým náskokem vyhrálo hnutí ANO,“ šeptal jsem něžně. Evidentně to zabralo. Otevřela ústa, olízla si horní ret a pak i dolní. Mám prý zkusit to samé. Chvíli jsme se takhle společně oblizovali a dívali se na sebe do zrcadla. Pak mě začala učit další triky s jazykem. Občas to fakt nebylo nic lehkého. Pořád to ale bylo snazší, než udržovat oční kontakt a nesjet pohledem do jejího odvážného dekoltu. Troufám si však říct, že jsem to zvládl. (I když chlap si vždycky myslí, že to čumění není vidět.)

Svěřil jsem se jí i se svým traumatem, jak mě v divadle kolegové ponižují, protože neumím udělat z jazyka korýtko. (A to ani když jsem ožralej jako prase.) Utěšila mě, že v životě to prý nutně nepotřebuji. Dokonce potvrdila mé poslední výzkumy, podle kterých korýtko ovládají jen heterosexuální ženy a gayové, kteří ho aktivně využívají při opracovávání válcovitých těles.

Pak jsme se rozešli a na příštím rande mám ukázat, jak jsem pilně trénoval předepsané cviky. Proto až mě někde potkáte a budu se před vámi smyslně olizovat, nebo si dělat jazykem boule na tvářích jako při felaci, neberte to jako pozvánku na nejbližší záchodky. Je to jen cvičení.

11. 3. 2019

Jak jsem zaměstnal potřebné

Kdysi jsem přísahal na Bibli, že rukama už nikdy makat nebudu, jenže teď chceme na zahradě zasít trávník a je potřeba předtím zem zrýt. Už jsem skoro chtěl slevit ze svých ideálů a udělat to celé sám, ale pak jsem vzal do ruky rýč, zkusmo zrýpal asi dva metry čtvereční, znalecky zhodnotil zbylých devadesát osm a řekl si, že to fakt nezvládnu. Možná ještě kdybychom si to všichni čtyři majitelé spravedlivě rozdělili, ale ostatní to mají s prací podobně jako já, takže jsme se rozhodli na to najmout raději nějakého otroka. Sousedka sehnala kontakt a já byl jakožto správce domu pověřen zbytkem.

Chlapík zněl po telefonu jako nadšený studentík, který je rád za každou korunu. Neustále mi děkoval, že si může přivydělat. Představoval jsem si ho jako mladého, šlachovitého hocha od Bobří řeky, který se neštítí žádné práce, vlítne na to s pokřikem hurá a vše bude mít za chvíli hotovo.

Ve smluvený termín však přišel olezlý pětapadesátník, ze kterého táhl chlast, a na výpomoc si přivedl svou matku o berlích. Byl to trochu šok, ale řekl jsem si, že to s nimi zkusím. Mám sociální cítění a rád pomůžu potřebným. Ukázal jsem jim tedy zahradu a popsal, co mají dělat. Chlápek poplácal matku jako dobrý hospodář svou stračenu a zapřáhl ji do pracovního procesu. „Tak stará, vem si hrábě a jdeme na to.“ Paní nevypadala, že by v noci nespala nadšením, že bude dnes celý den makat, a tak ji zkusil ještě namotivovat: „Doktor ti přece říkal, že se máš hýbat, maminko.“ Pak se otočil ke mně, aby mě ujistil, že jí to určitě prospěje. Prý se jinak jen válí doma a nic nedělá.

Uvěřil jsem mu a ponechal nebohou stařenu jejímu osudu. Z okna jsem jen chvílemi pozoroval, jak jim to jde. Musím říct, že zrovna moc rychle ne. Maník vždy zabořil rýč a pak asi přemýšlel, jakým stylem ho má co nejefektivněji vytáhnout ven. Prostě tam vždy minutu stál a čuměl. Matka se potácela okolo a také nebylo jasné, co vlastně dělá. Začal jsem přemýšlet, kolik jim za tohle dám peněz. Byli jsme dohodnuti na sto padesáti korunách na hodinu, ale to jsem nepočítal, že přijdou dva. (I když dohromady nevydali ani za jednoho.)

Za hodinu a půl mi chlápek zavolal, že půjdou domů. Prý prší. Kouknul jsem z okna a neviděl ani kapku. Možná to ale byla jen lokální přeprška tam u nich. „Mámě už je zima a já se musím ještě umýt, protože zítra pomáhám na cateringu. Jsem totiž vyučený kuchař, víte?“ povídá. Na to, že bylo půl desáté ráno, si dával na to mytí dobrou časovou rezervu. Možná jim doma teče voda jen po kapkách, a proto to tak dlouho trvá. Vychloubal se, že zryl asi čtvrtinu toho, na čem jsme se dohodli, tak jsem byl fakt zvědavej. Možná během té meditace nad rýčem vymyslel nějakou novou úžasnou techniku, nebo aspoň nasbíral super sílu a pak na to raketově vlítnul jako superman.

Bohužel, ani jedno z toho. Udělali tak metr a půl čtvereční a trochu pohrabali to, co jsem už zryl já. „Tak tohle už je hotovo,“ pyšně mi předvedl své dílo. „Tak já přijdu zase v úterý a budu tady možná dýl. Jsem vám hrozně vděčnej, to víte, každá kačka se hodí… Dáte mi zálohu dvě stovky?“ Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho vezmu rýčem mezi oči, ale pak se mi zželelo stařenky. Nikdo by neměl vidět umírat vlastní děti.

Dal jsem mu ty dvě kila a sotva se za nimi zavřela branka, začal jsem hledat na netu půjčovnu zemních fréz. Čeho je moc, toho je kurva příliš.

24. 2. 2019

Jak jsem si dal detox

Už si ani nepamatuji, kdy jsem si naposled naordinoval měsíc bez alkoholu. Určitě to bylo ještě někdy v době, kdy jsem po prokaleném létě nechtěl chvíli chlast ani vidět, a možná jsem byl i bez koruny. To znamená, že to je už hodně dávno. Rozhodl jsem se tedy zapojit do mediálně profláklého „suchého února“, abych si otestoval, v jaké fázi alkoholické túry se momentálně nacházím. Třeba jsem už zdolal svůj Everest a končím dole v základním táboře. Je dobré vědět, jestli není čas si v léčebně s panem Nešporem vyzkoušet smích veverky, nebo zda ještě můžu chvíli na svobodě pokračovat v tom svém koňském řehtání.

Samozřejmě jsem to za své rozhodnutí všude schytal. „Co si to dokazuješ? Dej si to třeba v červenci a uvidíme.“ „A v listopadu si necháš narůst kníra?“ Klidně bych se zúčastnil i Mezinárodního dne trpaslíků (21. 6.), kdybych v tom viděl nějaký smysl. Polibte mi prdel, budu teď chvíli Mirek Dušín. Vezmu si měsíc volna, žena mě zamkne do sklepa a já to vydržím. Sice za tu dobu asi vypadnu z kondice a bude mi po pár pivech ještě blbějc než teď, ale to nevadí. Abstinence prý ještě nikomu neublížila. Tělo si dá chvíli oraz, vyčistí se a budu jako znovuzrozený.

Po dvou dnech bez alkoholu mě začalo bolet v krku a všiml jsem si, že mi píská v levém uchu. (To už ale možná trvalo déle.) Zkoušel jsem to rozehnat paralenem, jenže ani po týdnu se nic nezlepšilo. Vyrazil jsem tedy na ORL pro něco pořádnýho. Dostal jsem brufen a nějaký prášky s pseudoefedrinem. Prý po nich budu trochu nastřelenej a neměl bych radši sedat za volant, abych neřídil rychle a zběsile. Tak fajn. Sem s tím, jsem zvědavej.

Dávka mi vystačila jen na tři dny a o moc lépe mi nebylo. Musel jsem tedy znovu za dealerem. Pan doktor Pernikář mi napsal další pseudoefedrin. (Co by taky se svým jménem měl předepisovat jiného.) Zas jen na tři dny. Bolest v krku konečně přešla, ale pískání stále stejné. „Nemáte něco silnějšího? Rád si připlatím,“ poprosil jsem ho při další návštěvě. „S tím vám nepomůžu, ale zkuste to ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Tam mají víc možností než já. A když už tam budete, objednejte se na srovnání nosní přepážky. Bude se vám lépe šňupat,“ odpálkoval mě o pár bloků dál.

Hned druhý den jsem tam vyrazil. Hlava mi z toho pískání už začínala třeštit. Přijala mě hezká mladá doktorka. Začala s tím, že mi ukázala prsta, třepala s ním ze strany na stranu a nutila mě se na to koukat. To jsem zvládl uspokojivě. Pak mě položila na lůžko a prozkoumala mi tři tělní dutiny. V nose si mám nechat navrtat nové díry, tyhle prý jsou fakt neprůchodné. Že bych poprvé v životě mohl začít chodit se zavřenou hubou? (Myslím kvůli dýchání, mlít pantem budu pořád stejně.) Co se ale pak stane s mým krásným nosovým tónem? Bez něj to přece nebudu já a zbyde mi už jen pár vad řeči. Přestanu být výjimečný! Nešlo jí ale říct ne, tak jsem se objednal na konec března.

Pak mě poslala do zvukárny otestovat sluch. Paní mi pouštěla do sluchátek hrozně potichu takovou divnou minimalistickou muziku a měl jsem na ni reagovat tlačítkem. Abych ji neurazil, tak jsem mačkal, jako že se mi to líbí. Sice bych si radši pustil vlastní a použil svoje sluchátka, protože tyhle měly na hovno basy, ale oni to ti ušaři neradi vidí. Asi jsem ale zabodoval, protože mi řekla, že slyším velmi dobře.

Pak jsem se vrátil zpět za tou hezkou doktorkou. Když mě viděla přicházet, zeptala se, jestli nemám problémy s motorikou, na což jsem odpověděl, že jsem neohrabanej od malička. Vtip a přiznání kruté reality bohužel nepochopila. Prý myslela od té doby, co mi píská v uchu.

Dostal jsem na deset dnů kortikoidy, které prý vůbec nejsou tak špatné, jak se o nich mluví, jen k nim musím jíst další prášky na žaludek, abych neblil krev jako Kissáci. Chtěl jsem něco silnějšího, tak to mám. No a jako bonus k tomu fetu ještě nějaké skutečné prášky na léčbu šelestu v uších a podobných obtíží.

Takhle jsem si ten únorový detox úplně nepředstavoval. Mám teď v sobě víc svinstva než Rolling Stones v době své největší slávy. Jsem se teda opravdu znovuzrodil, ale rovnou jako důchodce. Jestli jsem radši neměl dál chlastat…

30. 12. 2018

Jak jsem si hrál na Ježíška

Poslední roky mám Vánoce celkem rád. Úklid ani pečení nás netankuje, protože na obojí kašleme, jen ta třídenní zavíračka v obchodech nám ještě dělá trochu problém. Jsme zvyklí nakupovat jídlo ze dne na den, a proto je to pro nás vždy malinko stres. Asi jako kdyby vám někdo řekl, ať si předzásobíte svůj protiatomový kryt na příštích padesát let, protože bude jaderná válka. V obchodech to tak i vypadá. Všichni zmateně pobíhají s plnými košíky a řeší, jestli vystačí s třemi basami Plzně, nebo jich mají radši vzít pět… Ale jo, prostě to k tomu patří. Dokážu s tím žít. Člověk se musí vybavit, aby měl pak klid na tu vánoční pohodu. S dětmi to přece konečně začíná zase trochu fungovat.

S nimi jsou Vánoce vlastně takové Velikonoce. Dospělí najednou zjistí, že Ježíšek is not dead a právě teď nastává to pravé zmrtvýchvstání. Já si celou dobu myslel, že jsem začal moc zlobit, a proto se na mě Ježíšek vysral a dárky mi začali dávat už jen smrtelníci, ale není to tak. Když si trochu zafilozofujeme, tak zjistíme, že „všichni jsme Ježíšek“. Jak jsem již kdysi zmiňoval, rodič je v dětských očích takový malý bůh a o Vánocích si může zahrát dokonce na velkého boha, pokud se tedy Ježíšek za něj dá považovat. Já se vždy cítím minimálně aspoň jako superhrdina – ve dne fotr, večer tajemný nadčlověk. Klidně bych to spojil se svou dávnou láskou k Batmanovi a vzal si na to nadělování černý slipy, kápi a plášť. Bohužel na to není čas. Děti neustále chodí kontrolovat, jestli už Ježíšek u stromečku byl, nebo má s výdejem zboží problém a nestíhá. Musí to být rychlovka. Na chvíli je zabavit oblíbenou pohádkou a nenápadně zmizet. (Furt jsem ale rád, že to u nás jde takhle snadno a nemusím rodinu tahat ven a pak hrát, že nutně potřebuji domů na hajzl, jako to dělá jeden kamarád.)

Co se týká dárků, tak před pár lety jsem se dozvěděl velké tajemství, které mi s výběrem dost pomáhá. Ten dopis, co jsme vždy psali Ježíškovi, slouží prý k tomu, aby rodiče věděli, co mají koupit. Takováhle ochcávka to je! Ale praktická, to zas jo.

Poučen z loňských Vánoc, pořizuji skoro všechno dvojmo, abych předešel zbytečným slzičkám. Letos však nastal problém, když v božím holymarketu pobíhal už jen poslední kus téměř vyhynulého růžového jednorožce. Co se dá dělat, byl na seznamu, beru aspoň jednoho. Snad to mladší dcerka přežije. Dostane místo něj polštářek, který vždy prvorozené záviděla. Jaká naivita. Samozřejmě to neklaplo a svátky klidu a míru provázely řev a bitky o debilního plyšáka. Takhle Ježíškovi svět odplácí.

U dospělých je to s výběrem dárků složitější, a proto si se ženou nedáváme radši nic. Zabalíme vždy jen pár hovadin, aby si holky nemyslely, že jsme dobytci, a Ježíšek nám nic nenosí. Naštěstí jsem už tak dobrý herec, že i když si nadělím rok uleželé špinavé ponožky, dokážu před nimi pokleknout a předvést takové nadšení, jako by je nosil Nick Cave. Děti maximálně zakroutí hlavou a pomyslí si, jak málo stačí dospělým ke štěstí.

Z hlediska výkonu ježíškovské profese musím rozhodně ocenit moderní technologie. Už není třeba, aby zvonečkem za dveřmi cinkala živá bytost, díky které pak i hloupější děti pochopí, že to opravdu nebyl Ježíšek. Teď stačí prozvonit mobil a je to. Problém nastane jen v případě, že při rozbalování dárků zavolá babička a vám začne zvonit rozkrok, protože máte telefon v přední kapse kalhot. (Zase už ale díky tomu chápu, co znamenalo, když mi kdysi ve školce povídali, ať si vyndám zvoneček a jdu se vycinkat.) To vás tak rozhodí, že zapomenete pustit i koledy a celej večer je v prdeli.

Pod stromečkem pak ještě zjistíte, že děti na vašem pracně vybraném dárku nejvíc oceňují obal, protože nejlepší je samozřejmě věc, která na hraní primárně není, a dílo zkázy je dokonáno. Aspoň už je ale jasný, co dostanou příští rok. Zátky od piva, kelímky od jogurtů a staré rezavé žiletky.

Když to shrnu, tak mi přijde, že na to být Ježíšek, musíte mít svatou trpělivost.

28. 8. 2018

Jak jsem se stal vařičem

Nikdo by kdysi neřekl, že se nejčastějšími tématy našich hospodských dýchánků stanou, kromě vzpomínek na zašlé mládí, také debaty o dětech a někdy i o vaření! Ano, dokonce i já se občas pochlubím, což by mě ještě nedávno ani náhodou nenapadlo. Zvládal jsem uvařit tak chleba se sýrem nebo salámem, a když jsem zatoužil po změně, udělal jsem „teploušky“. (Tak říkala babička párkům v rohlíku.) Stravovali jsme se s Danou takhle dlouhé roky. Život je krátký, kdo by ho chtěl marnit přípravou jídla?

V ledničce bylo většinou jen pár piv a hořčice. Měli jsme také velký mrazák se třemi šuplíky, který jsem zapnul až po letech, když jsem v létě nutně potřeboval led do ginu s tonikem. Teď už je lednička napraná poctivě, a to nejen chlastem. (I když ten zabírá stále nezanedbatelné místo.) Dokonce i v mrazáku už máme aspoň zeleninu a nanuky, takže taky ohromný progres. Holt děti nemůžeme tak odbývat, a přiznejme si to, už i my se rádi lépe nažereme. Bylo prostě načase pokročit.

Vzpomněl jsem si na základní kurzy, které jsem dostal kdysi na civilce od kolegy Sorbáka. Bydleli jsme spolu na pokoji a k žoldu jsme dostávali každý týden kvádr šunky a balení instantní bramborové kaše. Bylo to dobré, ale když to jíte každý den, tak se vám to po půl roce přejí. A právě Sorbák mi tehdy řekl: „Vole, proč si tu šunku aspoň nehodíš na pánev?“ Bylo to lepší, fakt že jo. Nastalo prozření a další půlrok jsem žral šunku jen opečenou. Fasovali jsme také prošlé jogurty a Nutellu a jeho napadlo jíst to dohromady. Sorbák byl takový kuchařský MacGyver. Největší úspěch slavila chuťově-kalorická bomba – vylepšené kokosové Danissimo Paradise. To byla lahoda.

Tehdy jsem pochopil, že základ úspěchu je věci smíchat, nebo rozpéct. (Ideálně obojí.) Díky této zkušenosti se mi parádně daří likvidovat mršiny z ledničky a staré pečivo. Kam se hrabe pejsek s kočičkou a Babica dohromady.

Sice stále platí moje rčení, že sežeru všechno, protože koncentrák mě naučil, ale často je to fakt labůžo. Navíc už taky nemůžu tláskat kdejakou sračku jako dřív. Teď stačí, abych si dal jen zákusek, pivo a meloun a už mě bolí břicho. Musím dodržovat zásady. Když vařím, tak rozhodně bez náhražek. Žádné „nemáte vejce, dejte banán“. Když mi něco chybí, tak to tam prostě nedám a je to.

Po dosažení mistrovství v rozpékání zbytků jsem se pustil do pokusů na mase. Stal se ze mě kulinářský Mengele. Začínal jsem zpočátku na méněcenných kusech, a dobře jsem udělal. Z mých výtvorů by byly sice výborné podrážky na pohorky, ale k žrádlu to moc nebylo. Časem se to začalo zlepšovat, a dokonce jsem si nedávno pořídil i novou pánev. Moje Fomaso je teď u návštěv vyhlášené. Jen tchán na můj steak z marinované krkovičky řekl, že by se měl podusit, protože maso se prý musí rozsýpat na jazyku. Naštěstí jsem k tomu měl i dost piv, takže mi bylo odpuštěno.

Nemám problém ani s pečením v troubě. Nepřátel se nelekáme, na množství nehledíme. Sice každý den není posvícení, ale zase někdy člověk přijde díky drobné chybě na nový recept. Třeba když jsem dělal pizzu Quattro Formaggi, tak jsem ji tam zapomněl o něco déle a vyšla mi z toho pizza Pokremazzi.

Jediné, s čím ještě trochu bojuji, jsou omáčky. Moji „česnekovo-sýrovou“ jsem nežral ani já a skončila okřídleným výrokem „za stálého míchání lejeme do hajzlu“.

Přesto jsem se začal hrdě nazývat vařičem. Ne proto, že bych rozjel ještě obchod s drogami, ale protože mi to přijde nejvýstižnější označení toho, co dělám. Jako kuchař se totiž stále necítím, do něj mi pár levelů pořád chybí, ale vařič, to je přesně ono.

Přijďte někdy na návštěvu a přesvědčte se sami. Když se mi něco náhodou nepovede, stále mám v záloze náš starý rodinný recept na pokrm zvaný „zajíček“. Chleba se solí totiž zvládnu vždycky.

6. 6. 2018

Jak jsem se stal gamblerem

Přemýšlím, co všechno jsme už s kamarády za ty roky podnikli, abychom se dostali na pivo. Nejčastěji si vybavuji různé bojové přesuny na túrách. Já tedy trasy vandrů plánuji zásadně tak, aby večer byla vesnice s hospodou, ale ne vždy se povede. Pokud je to v lidských silách, nikdy kilometrů navíc nelitujeme a zkusíme se do nejbližší knajpy nějak dostat.

Kvůli hospodě jsem dokonce u policie veden jako „gypsy killer“. Přitom moje nejdrsnější „bitka“ proběhla na základní škole a vlastně se jednalo jen o škrcení jednoho spolužáka, který měl navíc tak krátké ruce, že na mě ani nedosáhl. Je to absurdní, ale je to prostě důsledek toho, že jsem byl opět ve špatnou dobu na špatném místě. Tenkrát jsme popíjeli v jednom protivínském baru a nachomýtli se k bitce místního osazenstva s pár cikány, kteří odmítali zaplatit. Ti následně utekli a slibovali brzkou odplatu. To všechny nadchlo natolik, že obvolali své známé a pozvali je, ať také dorazí na lov černé zvěře. Bijci za chvíli přijeli vyzbrojeni tyčemi a base­ballovými pálkami. V jukeboxu se rozehrál Orlík a všichni netrpělivě očekávali cikánské odvetné komando. Říkali jsme si, že radši půjdeme, ale znáte zacyklené pravidlo „než dopiješ, tak já si dám ještě jedno.“ Cikáni furt nikde, takže když nešel Mohamed k hoře, musela hora k Mohamedovi. Banda vyběhla k cikánskému domu, a když nikdo na férový souboj nevycházel, rozbili jim aspoň pár oken. Pak se vrátili chlastat zpátky do baru.

Za chvíli dorazila kriminálka až z Budějovic. Pod stolem nám zacinkala něčí železná tyč. Samozřejmě jsme nevěděli, kde se tam vzala, nechtěli jsme pak skončit jako ti cikáni.

Když policie odešla, chlapi nás hned začali poučovat, že pokud si nás předvolají na fízlárnu, tak nesmíme nic říct, ani kdyby nás mučili. Na to ale nakonec nedošlo, což je velké štěstí, protože já nejsem žádný Old Shatterhand a všechno bych hned vyzradil.

Jsem prostě měkkej. Za mučení považuji třeba i to, když nás minulý víkend vyhodili z hospody už v jedenáct hodin. Waterboarding místo beerboardingu. To myslí vážně? Člověk se rozdělá a pak nic. Takové věci si netroufnou ani v bordelu!

Nebylo zblití, museli jsme vyrazit ještě někam jinam. Jenže kam? V Protivíně všechny normální hospody zavírají takhle brzy a zbývají pak už jen olezlé nonstop herny. Vybrali jsme tedy tu nejhorší, kde mají jen lahváče, ale zase tam nikdo nechodí, takže je tam klid. Po změně zákona je však vstup povolen pouze registrovaným hráčům.

Tak jo, píchnu se do prstu a podepíšu to. Propadl jsem peklu. Teď už stát ví, že celou podporu nahážu do beden. Opět stejný paradox jako v předchozím bitkařském případě. Já a hazardér. Všichni by mohli vyprávět o drtivých fomasovských jistotách, bez kterých se v životě neobejdu. Když jsem někdy hrál poker, tak maximálně o sirky, a i těch mi bylo líto. V dětství zase při Dostizích a sázkách museli mít všichni předem určené stáje, které si mohou koupit, a běda, když někdo chtěl pořídit koně jiné barvy. Jo a samozřejmě bylo zakázáno sázet. I tak to byl už dost stres. Furt tam přece šlo prohrát!

Takže teď jsem registrovaný gambler. Mám bílou nepopsanou kartu a jestli to takhle půjde dál a budu se muset zapsat v každé herně, kam půjdu někdy na pivo, tak se mi za chvíli ani nevejdou do peněženky.

Co když ale jednou zůstanou v Protivíně třeba jen gay bary? Budu se muset taky registrovat? Asi mi nezbyde nic jiného, jestli půjde o jedinou cestu k pivu…

14. 5. 2018

Jak jsem byl poučen, že čokl se neříká

Vraceli jsme se motorákem domů po celodenním pochodu. Na jedné zastávce přistoupily dvě matky s jedním tatíkem a asi čtyřmi dětmi. Prostě početná skupinka. K tomu se pokoušeli do poměrně nacpaného vlaku narvat ještě všechna odrážedla a golfky, co měli s sebou. Když už to vypadalo, že jsou konečně naložení, vytáhli z klobouku ještě psa. „Ty jo, oni mají ještě čokla,“ podivil se kamarád. Paní to zaslechla a popadl ji amok, jako kdyby řekl, že její pes je Hitler.

„Jo, ještě máme čokla!“ zařvala. „To je neskutečný, co máte za vychování, říkat pejskovi čokl?“ rozjela se druhá. „Vy jste určitě cyklisti!“ „Jo, kola máme támhle vzadu,“ ukázal kamarád. Sice jsme žádná neměli, ale svést vše na cyklisty je v pořádku. Jsou přece to největší zlo, které tahle planeta nosila.

Tatík mezitím stihl vyvolat další hádku, když zablácené odrážedlo (bylo zrovna po dešti) hodil do úložného prostoru nad hlavu nějakému pánovi, kterému pak všechen bordel napadal za krk. Ten si to nenechal líbit a z klidného vagónu se stal kotel Baníku Ostrava.

Obě paní pokračovaly v čoklování a přihazovaly slovíčka jako dementi atd. Chápu, že toho všeho měly plný brejle, sám mám děti. Ta kamarádova poznámka taky nebyla úplně slušná, ale tohle peklo, které se rozpoutalo, bylo fakt trochu přehnané. Ten pes musel být buď nějaký reinkarnovaný dědeček, nebo druhý chybějící otec jejich dětí, protože jinak si nedovedu představit, proč by měly k němu tak silnou citovou vazbu, že by je pojem čokl tolik urazil.

Jedna matka si přisedla k nám, přímo naproti kamarádovi, a dál mu nadávala. Ten už radši nereagoval a dělal, že si čte v mobilu. Paní to ještě víc rozlítilo a rozhodla se sesílat mor a choleru na všechny ty blbečky, co furt čumí do mobilů. U toho vyndala prso a začala kojit své asi dvouleté dítě. Takže, sestři, pište si. Diagnóza vykojený mozek. Měl jsem docela strach, aby se dítě nezadusilo, protože tolik žluči v mlíku muselo být na poblití.

Koukal jsem se z okna a usmíval se. „To umím taky, ha, ha, ha,“ začala afektovaně přehrávat mamina. „S dětmi to je náročný, co?“ navázal jsem zdvořile konverzaci. Mohlo to být bráno jako pokus o usmíření, ale vzhledem k tomu, že už mě začínala srát, jsem to tak úplně nemyslel a paní to také tak nebrala. „To je vidět, že nemáte děti,“ přehodila proud nenávisti na mě. „Bla bla bla, čokl, bla bla bla,“ pokračovala ta druhá, která seděla na sedačce vedle. „Čokl snad není sprosté slovo, ne? Nepřijde mi to zas tak hrozný, aby se kvůli tomu takhle vyvádělo,“ odvětil jsem jí. „Vám se zdá normální říkat pejskovi čokl?“ pokračovala ve své mantře. „A jak říkáte dětem? Parchanti?“ obrátila se zase na kamaráda. „Dětem říkám děti. Nepodsouvejte mi něco, co jsem neřekl,“ odpověděl jí. „To nebudu poslouchat,“ otočila se umíněně pryč. „Počkejte, já vám to vysvětlím...“ „Ne, nebudu to poslouchat,“ nasrala se mamina, zvedla se a sedla si zpět k té druhé. Bylo vidět, že by mu nic neodpustila, ani kdyby tomu psovi olízal koule.

Mezi dalším čoklováním a nadávkami se bavily s dětmi o domácí smetaně a medu, co vezou. Musí prý také nasbírat bezinky na šťávu a čajík. A až budou mít zahradu, tak si pořídí stádo koz, protože ty jsou chytřejší než ovce. Sestři, mám obavu, že to nebude jen vykojený mozek, ale mohlo by se jednat i o biomatky!

Mezitím přišla průvodčí a paní kupovaly jízdenky. Když platily za psa, měl jsem chuť zeptat se, jestli by třeba nebyla nějaká sleva, kdyby se jednalo náhodou o čokla. Byl už podezřele dlouho klid, čoklí frekvence klesala a začínala být nuda. Nakonec jsem si řekl, že budu hodný a nechám to být.

Vystoupili jsme v Zadní Třebani. Skupinka, bohužel, pokračovala opačným směrem. Zaslechl jsem, že se ještě chystají na nějaký koncert. Bylo vidět, že jsme je pořádně napumpovali energií. Když přistupovali k nám, tak vypadali, že brzy zemřou vyčerpáním, a teď po jednadvacáté hodině mají ještě chuť někam vyrazit. Myslím, že normální člověk by s malými dětmi, po evidentně náročném dni, už nikam nešel.

My přestoupili na vlak do Černošic, kde bylo vše diametrálně jinak než v tom předešlém. Místo pozitivní sluníčkové nenávisti najednou obyčejná radost. Nějaká parta tam hrála na kytaru, celý vagón se smál a zpíval s nimi. A to přitom taky měli s sebou čokla!

8. 5. 2018

Jak zabít imaginárního kamaráda

Poslední dobou mám pocit, že nebýt dětí, tak člověk už nic nového ani pořádně nezažije. Nebo už nic nového pořádně nezažije právě kvůli dětem? Asi záleží na úhlu pohledu. Každopádně děti a jejich výmysly jsou teď to nejzajímavější, co se kolem mě děje. Hlavně starší dcerka mi dává poznat nepoznané a zkouší mou trpělivost na nejvyšší otáčky.

Nedávno jsem se večer, vysílený po celodenním poslechu kňourání a ječení (a nebyli to moji oblíbení Radiohead), ztěžka posadil jen v trenýrkách na postel a ucítil mezi půlkami něco divného. Takový hladký podlouhlý tvar, celkem tvrdý… No musím říct, že mě polil pot a chtěl jsem začít volat „hoří“. Ani ne tak proto, že by to tolik pálilo, ale všude to přece znásilňovaným radí. Na volání „pomoc“ prý nikdo neslyší. Nakonec jsem zachoval klid, opatrně vstal a ukázalo se, že je to jen rohlík, který tam Klárka zapomněla. Každopádně to byl šok. A to jsem měl ještě štěstí, že nebyl vražený na stojáka mezi matrace a měl na sobě sáčkovou ochranu. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Říká se, že dokud nezkusíš, tak nevíš. Já už zkusil a vím. Tohle fakt není pro mě. Další podobné testy už ale, prosím, radši ne.

Děti jsou, bohužel, od přírody nemilosrdné. Jakmile vycítí psychické nalomení, neustávají a snaží se vás dorazit.

O období „proč?“ jsem už samozřejmě slyšel, ale je to stejné jako v minulém případě. Dokud nezkusíš, tak nevíš. Fakt to není žádná sranda.

Rád prohrabuji svůj šedivý vous a předávám dál všechna moudra, která jsem za svůj dlouhý život nastřádal. Připadám si při tom důstojný jako otec Fura. Snažím se vše probrat fakt poctivě, aby ty informace k něčemu byly, ale pak s hrůzou zjistím, že ono tady o ně vůbec nejde. Nějaké indicie k životu děti vůbec nezajímají. Naser si, dědku. Ukaž, jak máš silnou vůli. Vydržíš vysvětlovat tak dlouho, dokud se budu ptát? Z otázky „proč křičíš, když na tebe liju horký čaj?“ se můžete skrz další „proč“ dostat klidně až ke stvoření světa. Všechno rozložíte na prvočinitele, ale stejně se propročujete do fáze, kdy se už nedá odpovědět nic jiného než „proto“. V tu chvíli máte chuť servat si tu gumovou masku z ksichtu a skočit z věže do vln. Prohrál jsi, tati. Nevadí, nová otázka už čeká.

Ze všeho nejhorší je ale Klárčin nový kamarád pes Filipes. Proti němu je každé „proč?“ zklidňující jak půllitr oroseného pivka. Doteď jsem netušil, že lze získat alergii i na imaginární zvířata, ale je to tak. Kam se na psa Filipsa hrabe kočičí srst.

Filipes má jakousi božskou podstatu. Je všudypřítomný, dokáže nemožné, a je dokonce čtyřjediný! Křesťan to možná dokáže pochopit, ale já ne. Prostě je jeden, ale jsou čtyři. Díky tomu zvládá jet vlakem do Budějovic, být támhle za komínem, řídit auto a mezitím, svině jedna, stihne i seslat potopu do koupelny. Z lidských trestů si samozřejmě nic nedělá. Vůbec mu nevadí, že mu za tu spoušť hrozí vyhoštění. On prý stejně přijde, i když ho vyhodíme.

Jen ať to zkusí, říkám si a nabíjím imaginární brokovnici. Bohužel jsem na něj krátký, protože v něj nevěřím, a proto ho nevidím. Nasrat mě ale dokáže spolehlivě, to zas jo. Neustále dcerku otravuje, když po ní něco chci. „Klárko, co si dáš k večeři?“ „Pes Filipes zrovna tlačí kočárek, no, on to tak dělá, no, a vrtí ocasem, ten pes Filipes…“ „Dáš si rejžičku?“ „Pes Filipes skočil na strom, on tam chytá ptáky, no…“ „Klárko, mluvím s tebou…“ „On už jednoho chytil, ten pes Filipes.“

Vše marné. Musí z domu. Nemám na to nervy. Pomalu ho z těch řečí už taky začínám vidět. Ještě si asi chvíli počkám, pak si na něj počíhám a rozbiju mu tu jeho imaginární tlamu!

23. 11. 2017

Jak jsem zjistil, že se trpělivost opravdu vyplácí

A je to tady! Ještě nedávno jsem psal o svém tajném snu mít podepsanou Caveovu knihu A uzřela oslice anděla, jehož splnění mi přišlo reálné asi jako, že Jiřina Bohdalová bude někdy hrát Ramba. No a vidíte. Povedlo se. (Ten podpis.) Dokonce i s věnováním. Stačilo jen dvacet let vydržet. Kdo by si to byl pomyslel.

Díky této šťastné zkušenosti mám další téma na motivující přednášky. Jděte si za svým snem. Dočkejte času, jako husa klasu. Trpělivost přináší růže. Březen, za kamna vlezem. Jste borci. Vy a nikdo jiný!

Platí to úplně na všechno. Nechce vás vaše vyvolená? Vytrvejte, ono se to časem poddá. Nebuďte nedočkaví jako já dříve, kdy jsem to vzdával po pouhých sedmi letech snažení. Počkejte dvacet let a uvidí se. Zestárne, pozbude na kráse, život jí uštědří pár ran a ještě ráda přileze. Musíte jen odhadnout, kdy se to už nevyplatí, aby vám mezitím neumřela. (S vyšším věkem kalkulujeme jen u svazků, do kterých jdeme kvůli dědictví.)

Nemusí se ale jednat jen o bolavé srdíčko. Toužíte po nějaké hmotné věci, ale je pro vás moc drahá? Nevadí. Za dvacet let si něco našetříte a ona mezitím zlevní. Třeba takový telefon. Vzpomeňte si. Ergonomicky tvarované sluchátko, módní fosforová barva, tlačítkový číselník – výdobytek moderní techniky… Jak jste po něm toužili. A teď může být konečně váš!

Ale ne všechno jde jen vysedět. Někdy se musíte trochu snažit sami. O ten podpis jsem taky musel někoho požádat. Říká se, že jestli chcete být v něčem dobří, věnujte se tomu aspoň deset minut denně a za deset let v tom budete mistři. (A za dvacet dokonce velmistři.) Chcete být nejlepší v konzumaci kočičího trusu? Jezte ho každý den a za dvacet let se vám nikdo z vaší vesnice nevyrovná. Chcete mít největší zhoubný nádor? Kuřte denně čtyři krabičky cigaret a bude to tam.

Jeden moudrý pán kdysi řekl: „Mě nezajímá, jak to nejde, ale jak to jde, vy čuráci.“ Toho se držte. Vytrvejte a snažte se. Buďte jako já!

Toto, a ještě více, se dozvíte na mých přednáškách. Zrovna vyrážím na turné po hospodách. Moudra pouštím od pátého piva výše. Přineste s sebou tento článek a dostanete dvacetiprocentní slevu ze vstupného.

19. 9. 2017

Jak se začínám smiřovat s vlastní smrtelností

Mladý umí být každý, hlásal kdysi reklamní slogan na Starou mysliveckou. Součástí mého pitného režimu se sice tento likér díky němu stejně nestal, ale rozhodně mi tato pravda uvízla v hlavě a musím říct, že s narůstajícím věkem si na ni vzpomenu čím dál častěji. Ani ne tak proto, že bych se cítil chytřejší než mladí, ale prostě jim jen závidím tu energii a nevázanost, se kterou machrují. „Jen počkejte, taky na vás dojde, chuligáni!“ křičím na ně v duchu a mávám imaginární holí.

Doba, kdy jsem myslel, že mi patří svět, je pryč už hodně dlouho a plynule jsem přešel z role terminátora do vysloužilého akčního hrdiny, který si udýchaně stěžuje, že na tohle je už moc starej.

Kdy se to, kurva, stalo? Dřív se člověk mohl zfinišovat do mrtva a ráno vstal svěží jako poblitá rybička. Teď mě každá ohlášená kalba už předem děsí, protože vím, že se druhý den probudím jako po amatérské lobotomii.

Pocit vyčerpanosti, a různé drobné poruchy dříve dokonale fungujícího Fomase, se vrací čím dál častěji. Když jsem loni přebíhal silnici s Klárou na ramenou a natrhl si sval v lýtku, tak mi konečně došlo, čím to je. Nemůže za to věk, ale děti!

Vysají z nás všechnu energii a pak se nám ještě vysmívají tím, že nám ukazují, jak zbytečně ji plýtvají na nesmyslné běhání, křičení a dětinské hraní. To je podobné, jako kdyby vám někdo uřízl nohu a pak ji před vámi sežral.

Nechápu, jak to žena může s nimi celý den zvládnout. Já už často večer cítím smrt na jazyku, takže ji jen spláchnu pár lahváči a pak si vymýšlím nějaký pěkný design na parte. Ráno to, bohužel, nebývá o moc lepší. Prvorozená se teď naučila chodit dospávat k nám a je to fakt peklo. Kdysi jsme s Danou spávali na úzké posteli pod jednou peřinou. Pak jsme si pořídili dvoulůžko, ale stále leželi u sebe. Skončilo to tak, že jsme zjistili, že není nad to, se pořádně vyspat každý zvlášť. Máme metr šedesát širokou postel, ale když tam pak leží Klára napříč, tak je to furt málo. Zbyde mi dvacet čísel a ještě mě celou dobu kope do hlavy. Když pak rozlámaný a nevyspalý otevřu ráno oči, nedočkám se žádného „dobré ráno, tatínku“, ale hned otázky typu „klackem můžeme někomu propíchnout oko?“. Netroufám si domyslet, jak to bude vypadat, jestli tam časem začne chodit spát i Tereza…

Navíc mě to už ale začíná doopravdy ohrožovat na životě. Dřív jsme každý víkend nachodili desítky kilometrů a teď většinou naše túry končí u první hospody s dětským hřištěm. Ale aspoň je to kompromis a každý si tam najdeme něco. Bohužel, jak se ukázalo minulý víkend při lezení v horách, zvedání půllitrů a houpání houpačky na udržení formy nestačí. Málem jsem tam zakukal. Ty děti si vůbec neuvědomují, že takhle vlastní vinou mohly přijít o tatínka.

Smrt je teď sice oblíbeným Klárčiným tématem, ale mám pocit, že tomu ještě úplně nerozumí. Neustále chce listovat fotkami mrtvých příbuzných, na kterých jsou ale ještě v pevném skupenství, takže se ten rozdíl špatně vysvětluje. Zkoušel jsem to i výchovně demonstrovat na přejetých ropuchách, které se nerozhlédly, když šly přes silnici, ale stále nechápe tu definitivnost. Holčičko, tatínek za chvíli asi půjde do futrálu na furt. To jako napořád!

Korunu tomu nasadila, když jsme šli nedávno kolem hřbitova. S dětskou upřímností mi dala najevo, že už bych měl proměnit slova v činy. „Tam se může někdo zahrabat? Pohřbíš se tam?“

15. 7. 2017

Jak jsem se stal kočkobijcem

Nikdy jsem neměl špatný vztah ke zvířatům. Když jsem byl malý, tak jsme doma chovali křečky, morčata, kočku, později i několik psů a osmáky. Všechny jsem měl rád, ale nikdy jsem nebyl ten typ, co se na ulici vrhá na cizí zvířata, tře se o ně a šťastně se u toho usmívá. Postupem času můj vztah k chlupatcům ještě více ochladl, a není to jen alergií na srst, která se mi někdy ve dvaceti rozjela. Znechutili mi to všichni ti fanatičtí pejskaři a kočičáři, které jsem za ty roky potkal. Začal jsem se od té doby řadit spíš k lidem, co na zvířata tak nějak celkově jebou. (Pozor, neplést se zoofily!) Stále však byl můj vztah k domácím mazlíčkům spíše kladný. Teď se ale ze mě stává antikočičář.

Před čtrnácti dny jsme na terase konečně dodělali krásnou zastřešenou pergolu, aby na ni minulý víkend mohl při bouřce spadnout sousedův strom. Naštěstí to vzal ještě přes střechu domu, kde se trochu zbrzdil, a tak pergola přežila bez úhony. Pobožní lidé z pojišťovny to nazvali vyšší mocí. Hromovládce rozhořčený svou špatnou trefou to ale nevzdal a rozhodl se zkazit nám venkovní posezení za každou cenu. Kobylky už kdysi zkoušel, tak na nás teď pro změnu seslal kočky.

Že je po dešti všechno poťapané od bahna, bych ještě přežil. Dokonce i ty podrápané čerstvě natřené sloupy, ale zkuste si v létě vychutnat odpolední posezení, když se vedle vás v kačírku, kterým je terasa vysypaná, grilují kočičí hovna.

Celý rok to bylo v pohodě, ale na jaře si sousedka kočkomilfka pořídila ke svému slušně vychovanému kocourovi ještě malou černou svini, které se naše terasa náramně líbí. To si tady Klárka udělala pěknou hromádku z kamínků, trochu to tu ale smrdí, říkám si při prvním nálezu podezřelého kopečku. Pro jistotu ho prohrábnu, a ono tam krásné rozbředlé hovno. A podezřelých hromádek začalo postupem času přibývat. Jediné místo, kde momentálně nejsou, je roh terasy. Tam totiž vznikl kočičí pisoár a je to tam prochcaný, jak matrace v důchoďáku.

Snažím se žít mírumilovný život. Zvířata, ženy ani děti nebiju. (Dokonce ani muže, protože na ty si pro změnu netroufám.) Jak ale říká milionkrát citované klišé – svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A to je na naší terase!

Není zbytí. Musím se naučit být zlý. Počíhal jsem si na černou bestii chvíli potom, co jsem zaslechl na terase zase nějaké hrabání. Pojď, čičí, pojď. Hodná kočička. A důvěřivá. Přišla až ke mně. Dcerka tu není, tak můžu jednat. Teď ochutná vlastní medicínu. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ji mám posrat a zahrabat, ale nakonec jsem jí jen vymáchal čumák v jejích hovnech a uštědřil jednu výchovnou za uši. Víc jsem ani nestihl. Kočka zařvala, vytrhla se mi a vypálila pryč.

No jsem zvědavý. Teď se ukáže, jaký jsem pedagog. Snad nebudu muset lekci opakovat a kočka se naučila, že srát se nemá. Nikoho a nikam. Problém ale je, že Klárka si ji ráda hladí a ve finále vyjde nastejno, jestli bude sahat na hovna v kamínkách, nebo na kočičí hlavě. Když tak jsem na internetu našel i jedno konečné řešení kočičí otázky – sádru s cukrem vedle misky s vodou. Možná tedy budete moct u mě na poličce brzy obdivovat krásný kočičí odlitek.

3. 7. 2017

Jak se mi zase zdálo o Nicku Caveovi

Stalo se to zase. Znovu jsem měl sen o Nicku Caveovi. Už jsem to jednou v zápiscích zmiňoval, ale tohle začíná být vážné a musím se o tom rozepsat podrobněji. Děje se mi to tak čtyřikrát do roka už skoro dvacet let. Jo, mám toho chlapa, respektive jeho tvorbu, fakt rád. Kniha A uzřela oslice anděla mě tenkrát úplně dostala a de facto právě ona mě přivedla k jeho muzice. Říkal jsem si, že by bylo skvělé mít ji podepsanou, a od té doby ji tahám s sebou na koncerty. Co kdyby se někdy zadařilo… Zatím tedy bez úspěchu, ale nepropadám z toho depresím a žiletkou se řežu jen při holení.

Na knihu si většinou vzpomenu jen před koncertem, ale ten sen přichází úplně nepředvídatelně. Nemusím poslouchat před spaním Bad Seeds, nemám u postele Caveovy plakáty a ani jedna z mých holčiček se nejmenuje Nick. Asi to mám ale nějak hluboko v podvědomí.

Měl bych teď přiblížit ten sen. Je to jednoduché, a s drobnými variacemi pořád to samé. Naskytne se příležitost nechat knihu podepsat, a buď se to povede a já se pak vzbudím nasranej, že se mi to jen zdálo, nebo se to nepovede, protože jsem ji neměl s sebou. (A to je v tom snu pěkný stres, to bych vám nepřál zažít.) Prostě v obou případech to není ve finále nic příjemného. Jak se mi to ale zdává často, tak už si poslední dobou i dokážu uvědomit, že to není doopravdy. Jsem pánem svého snu. Proč se mi ale teda, kurva, nezdá, že jsem třeba povalil na záda nějakou pěknou holku? To by bylo mnohem lepší a ve snu se to může, to není nevěra. S Nickem o to, myslím, ani nestojím. Vše probíhá ve vší počestnosti, maximálně pokecáme a víc nic. No a ráno, jak jsem říkal, nestojím. Všechno v pořádku.

I na posledním koncertě bylo všechno v cajku. Teda kromě toho, že jsem se snížil k tomu, abych škemral pod pódiem jako náctiletá fanynka s cedulí „podepiš mi, prosím, knihu, mám dnes narozeniny“. (Jen pro informaci, ten nápis jsem měl v angličtině, nebyl jsem v dámských šatech a to s těmi narozeninami byla fakt pravda.) Tenkrát se mi sice Nick opět nepodepsal, ale stál mi na rameni a já mu podpíral koleno, protože jsem měl strach, že mi spadne na hlavu. Dostal jsem pak od něj pusu na čelo, a i když jsem měl skoro celý koncert jeho rozkrok tak deset čísel od obličeje, žádnou podezřelou aktivitu jsem ve svých kalhotách nezaznamenal. Usuzuji tedy z toho, že se ze mě žádný opožděný homosexuál neklube.

Nebo je to tak, že se probouzí, když mé já usíná? Není to námět na horor? Noční můra v Gay Street. Jestli tento zápisek čte nějaký psychiatr, pomozte mi, už nechci, aby se to opakovalo!

26. 6. 2017

Jak jsem si spočítal děti

Říká se „jedno dítě, žádné dítě“. Dovolím si jako zkušený divadelník oponovat. Já to zatím vidím jako „druhé dítě, žádné dítě“. V matice jsem nikdy nevynikal, ale chápu, že dvakrát jedna se rovná dva a že dva je víc než jedna. Rozhodně ale u nás nevnímám, že by se v důsledku přírůstku začala najednou jednička rovnat nule. Je totiž třeba zohlednit ještě mnoho dalších faktorů.

Základem je určitě porovnání povahových rysů obou ratolestí. Jestli je první hysterický psychopat se zálibou v běhání po stropě a druhé mazlík domácí, který když nespí, tak se krásně směje, nikdy nekaká a jen vypouští voňavé obláčky ve tvaru srdíčka, tak musíte uznat, že to rčení prostě nefunguje. Neříkám, že to přesně takhle u nás je, ale rozhodně je Terezka klidnější a je to fakt znát.

Dalším faktorem je nepřenosná zkušenost. Kdyby člověk předtím věděl všechno, co teď, tak by ta rovnice možná i platila. První těhotenství, porod i rodičovství je prostě pokusné. (Něco jako v dětství první křeček.) Každý den jsme si četli, co se s plodem přesně děje, jakou má velikost, kdy už holčičce upadne ocas, narostou žábry atd. Dana řešila stravu, aby dítě bylo zdravé jako bio řípa a krásnější než Helenka Vondráčková zamlada… No a po narození samozřejmě horor. Co s tím zvířátkem teď budeme dělat? Proč furt tak slintá? Není dementní? Ruce lítají chaoticky vzduchem, mlátí se do hlavy, asi to bude ještě ke všemu mrzák se sklony k sebepoškozování… Totální tragédie.

U druhého dítěte je to už pohodička. Vše šlo úplně mimo. Čekáme další? Tak jo. Žádný gejzír nadšení, že se to teď povedlo tak rychle. Prostě dvojka, no. I těhotenství proběhlo bez (minimálně mého) většího zájmu. Co že dělá? Kope? Vzbuď mě, až bude zpívat operu. První porod byl jeden z nejsilnějších zážitků, druhý byl tak rychlý, že jsem ho ani nestihl.

Jelikož jsem se stále ještě nerozkojil, tak se o mimino stará hlavně Dana a já mám na starosti Kláru. Terka je zatím jen něco, co už tu bylo. Něco, co křičí někde v koutě. Nauč se plazit, odlez do svého pokoje a vrať se, až budeš umět roztomile házet očima a škemrat „tatínku“, jako to umí prvorozená. Pak se budeme o něčem bavit. Naše první princezna prostě ví, jak na sebe strhnout (mimo jiných věcí) i pozornost, takže dvojka je díky ní stále ve stínu.

No a nejdůležitějším z faktorů je, že nejsem doma na mateřské já. To pak „druhé dítě, žádné dítě“ platí absolutně.

27. 1. 2017

Jak jsem se zamyslel nad svou mluvou

Jeden kamarád mi často tvrdí, že mluvím přehnaně sprostě. Na to je jednoduchá odpověď. Ale hovno, já si myslím, že nemluvím. Je sice pravda, že od základkového „ty vogo“ jsem nějakou cestu ušel, ale taky už nemám jako tenkrát za vzor Mirka Dušína, že jo. Čeština se navíc neustále vyvíjí, takže co se dřív mohlo jevit jako sprosté slovo, teď se bere ještě za slušné. (Třeba při pojmenovávání politiků.) Určitě jich mám ve slovníku hodně, a nějaká jsem dokonce i vymyslel, protože jejich spektrum bylo pro mé účely příliš úzké, ale snažím se s nimi neplýtvat. Musí mít vždy přesné uplatnění, aby jejich kouzlo vyniklo. „Kurva, lásko, tu večeři jsi dnes úplně dojebala. Říkal jsem, že to posraný kachní foie gras s kaštanovým velouté a černým lanýžem už žrát nebudu.“ Slyšíte, jak to krásně zní? To je vančurákovská čeština.

Někdy sprostou mluvou naopak dokazuji svůj sofistikovaný smysl pro humor. V určitém okruhu blízkých přátel jsme už na takové úrovni, že se vzájemným urážením dokonce bavíme. Nejlepší na tom je, že i když jsou pak některá slova míněna vážně, nikdo si z toho hlavu nedělá a přejde to jako vtip. Samozřejmě je třeba mít u těchto šprýmů malinko odhad. Kdysi jsem to zkoušel i v práci a bývalý kolega na můj ranní pozdrav „co čumíš, debile“ reagoval trochu přepjatě. Bylo vidět, že ještě nedosáhl takového levelu, aby mohl být mým dobrým přítelem. Jeho škoda.

Zastávám takový trochu radikální názor, že sprostá slova by měl znát každý. Nikdy nevíte, kdy se vám můžou hodit. Až budete klečet v prasečí masce před nějakou dámou s bičíkem, tak si na mě třeba vzpomenete. Těžko jí vysvětlíte, že jste moc moc zlobivej kluk a musíte být bacanej, když nebudete umět žádnou nadávku.

Po té kamarádově výtce jsem se ale nad sebou přece jen zamyslel. Tak jo, možná jsem sprosťák. Došel jsem však k názoru, že to není moje chyba. Jak byste chtěli vyrůst v někoho slušného na základce, kde vám pyšně tvrdili, že její první učitel se jmenoval Matěj Kunda? Dětská dušička se nechá snadno zkazit, protože absorbuje úplně všechno. Spousta věcí vám navíc dojde až později. Třeba jako matčino oblíbené rčení „držíš to jako panna ptáka“. Pod pojmem „pan pták“ jsem si vždycky představoval nějakou kreslenou postavičku, a ona je to přitom podobná prasárna jako hojně rozšířené „stojíš tam jako svatá dala, neví komu“. Na té mi bylo divné jen to, že o ní v kostele nikdy nemluvili. (Nebo tedy ne jako o svaté Dale.)

Najdou se dokonce zvrhlíci, kteří to do dětí rvou podprahově ve velkém. Co takový Čtyřlístek? Bobík zná z nočníku každé mimino. Pinďa je taky jasnej a jeho opak Fifinka rovněž. Malé pochybnosti bych měl u Myšpulína. Tam to není úplně zřejmé. Je třeba si to slovo rozebrat. Pulina jsme na základce říkali frndě. Takže myší pulina? Nabízí se ještě druhá, zdánlivě nevinná, teorie. Kocour, který půlí myši. Když ale nějaký úchyl nazve takhle divně tři postavy, proč by to neudělal i se čtvrtou? Dodnes si pamatuji legendární porno hlášku „ty mě nemrdáš, ty mě půlíš“. Tak jak se na kocoura půlícího myši koukáte teď? Já se nemůžu zbavit dojmu, že Myšpulín je spíš výraz pro starého zhýralého homosexuála, ale pravdu se holt asi nikdy nedozvíme. Každopádně slušné jméno to určitě nebude.

Je ale zbytečné se tím trápit. Doba je prostě vulgární. Můžete dětem zakázat ta „hrozná“ slova používat. Necháte jim jen slušného foglarovského „plantážníka“, ale oni vám z toho stejně vyrobí věci jako „já tě oplantážuju“, „polib mi plantáž“ atd. Vše marné.

Co byste taky chtěli, když už i nejvyšší morální autorita jako pan prezident vypráví, kde přišel o panictví, a veřejně vysvětluje, co to znamená „pasy“.

10. 11. 2016

Jak jsem zapracoval na zviditelnění svého webu

Čas od času zabrousím na Google Analytics a snažím se z údajů vyčíst, proč jsem ještě díky svým stránkám nezbohatl. Mrknu, jak se lidé dlouho zdrží, na co koukají nejčastěji, odkud jsou, a taky, co je ke mně přivedlo. Klíčová slova z vyhledávače napoví, na jaká témata se zaměřit. Hodně frčí zuby („jak poznat mezizubní kaz“), miminka („asistence otce u porodu“) a různé kutilské návody („jak vrtat hmoždinky do sádrokartonu“). Rád bych viděl šťastné tváře těch človíčků, když si mé zápisky přečtou a spokojeně odchází s tím, že našli přesně to, co hledali. Očekávám tisíce děkovných dopisů. (Už několik let. Asi se někde ztratily, známe Českou poštu...)

Občas také objevím novou díru na trhu. (Doslova.) O tom, „jak správně vytřít prdel pacientovi“, jsem ještě nic nepsal, ale je vidět, že to lidi zajímá, takže bych se tomu také měl v dohledné době věnovat.

Najde se ale i dost vyžírků, kteří by se rádi přiživili na mém talentu a snaží se zjistit „jak psát zápisky“. Na to mám jasnou odpověď: „Nasrat!“ Napřed se proslavím já, a pak možná poradím někomu jinému. (Když mi bude odvádět část svého zisku.)

Abyste ale neřekli, tak ukážu i svou lidskou tvář a jednu radu zdarma ještě přihodím.

Stěžejním tématem každého webu by mělo být porno, protože bez toho nikdy nemůžete mít vysokou návštěvnost. Dobré na tom je, že nemusíte ani žádné točit, stačí o něm jen hodně psát. (Kdyby vás nic nenapadalo, stále ještě vychází časopis Inspirace.) Každá zmínka v textu se počítá. Vyhledávač si to už pak zkombinuje sám. Často mi z toho vychází různé variace se slovy „domácí porno“, ale najdou se i lepší, jako třeba „zubař znásilnil pacientku porno“. (Nevím, jestli to byl ten z pohotovosti, kterého jsem zmiňoval, každopádně hanba mu. To se nedělá.)

Ale pozor! Může na vás taky vyskočit třeba kuriózní „máma honí synovi čuráka foto“, nebo dokonce „dětská porno videa s chlapci ke stažení“, jako se to stalo mně. Na to ale fakt bacha. Policie se do návštěvnosti sice počítá, ale úplně žádoucí to není. Za svou osobu upozorňuji, že v těchto případech nemám absolutní tušení, z čeho to mohlo vzniknout. Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, že skautské hry jako „Ubohá malá kočička“ nebo „Na sardele“, které jsem za své vůdcovské roky s Vlčaty hrával, jsou stoprocentně nezávadné a ověřené generacemi dětí.

Někdy také můžete odhalit věci, které měly raději zůstat skryty. Když na mě vyběhlo „klára kurva jižní čechy video“, okamžitě jsem žádal po dceři vysvětlení, jestli přede mnou něco netají. Pak mi ale došlo, že jsou jí jen dva roky, takže to byla nejspíš nějaká mýlka.

Často si kladu otázku, jestli nadržené návštěvníky můj web uspokojí, když tam žádné porno ke koukání vlastně není. Vezmou pak zavděk třeba naším krátkým snímkem Drsňáci? (Byl bych radši, kdyby tomu tak nebylo. Představa, že se na mě někdo dívá a... No, lepší nevědět.)

Ale ať je to, jak je, hlavní je, že to funguje. Tento zápisek jsem opět poctivě napěchoval oblíbenými slovy, takže očekávám další prudký nárůst přístupů. Asi se od příště vykašlu na tu omáčku okolo a budu to sem sázet rovnou – porno, strejda, pes…

1. 11. 2016

Jak jsem si spočítal, kolik mě stojí psaní

Říkáte si, ten Fomas píše tak málo, měl by přitlačit. Svět potřebuje víc takových, aby z něj bylo lepší místo k žití. Pobav mě, nasyť mě, dej mému životu šťávu. Já vám rozumím, ale ona to není taková sranda, víte? Něco to taky stojí.

Zrovna před pár týdny jsem musel vyměnit klávesnici. Začala mě zlobit nějaká písmena. Třeba konkrétně P. Vemte si, kolik mých oblíbených sprostých slov jej obsahuje. A koho by bavilo neustále kontrolovat, jestli někde nevypadlo. Může to totiž zcela zásadně změnit význam věty. Například napíšu „velké éro“ a někdo si bude myslet, že je to něco o letadlech. A aby toho nebylo málo, tak mě začala zlobit i kurva. Tedy myslím písmeno K. To už se fakt nedá. Takže to máme hned tři stovky.

To je ale to nejmenší. Ona totiž ani inspirace není zadarmo. Započtěte si chlast, občas si musíte nabořit auto, nechat si vrtat zuby, oženit se... No pokud se vám to zdá málo, tak si přečtěte všechny mé zápisky znovu a uvidíte.

A já, starý dobrák, dělám tohle všechno zadarmo. Přiznejte se, kdo z vás za mnou někdy přišel a řekl: „Teď jsem se tím tvým posledním majstrštykem tak pobavil(a), že mi to prodloužilo život o pět let, osm měsíců, devět hodin a šest minut. Kam se na tebe hrabe Hrabal. Za to ti musím aspoň zaplatit večer útratu.“ Já jsem to počítal. Nikdo.

Už mi ale dochází trpělivost, přátelé. Zvlášť po posledním výdaji. Dopisoval jsem před týdnem cestou domů zápisek v telefonu, a tak jsem si dával záležet na jeho kvalitě, že jsem při vystupování z vlaku zapomněl na sedadle fotobrašnu s komplet vybavením. Třicet dva tisíc v hajzlu. To nám to narůstá, co? A nejsou v tom ještě léčebné výlohy za budoucí zdravotní problémy, které jsem si určitě způsobil následným nasráním. (Jsem flegmouš, ale potkat v tu chvíli koťátko, tak mu utrhám všechny nožičky. Po jedné.)

Když tedy rozpočítám všechny náklady na těch cca dvacet lidí, co to čte, vychází mi to na 1726 Kč na osobu za zápisek. Jsem ale férový, můžu klidně poplatek zohlednit podle míry vašeho pobavení. Vezměme si, že úplně průměrný, ničím nezajímavý, nudný člověk s intelektem Jiřího Ovčáčka se zasměje při jednom čtení třeba desetkrát. Vychází to tedy na 173 Kč za zasmání. (Slevy za malé pousmání už neberu. Jakmile se hnou koutky o víc jak 4 mm, musíte platit plnou částku.)

Nabízím ale ještě jedno řešení. Takový paušál. Za akční kulervoucí cenu 99 999 Kč dostanete za tři roky moje kompletní zápisky jako tištěnou knihu a k tomu bonus – kuchařku Ládi Hrušky Vaříme z předkožek 2.

Pokud jste náhodou jeden ubožák z milionu, kterého moje literární skvosty neoslovují, objednejte si knihu jako dárek pro své blízké. Hodí se třeba k Mezinárodnímu dni bez kalhotek. (22. 6., kdyby náhodou někdo nevěděl.) Může to ale být i dobrá investice. Vemte si, o kolik stoupne cena knihy, až zemřu. Chápu, je to trochu risk. Můžu tu smrdět do sto dvaceti a budete se modlit, abych už zakukal, a vy jste měli co odkázat vnoučatům, ale to je prostě život. Kdo nehraje, nevyhraje. (Stejně si myslím, že se proslavím ještě za svého života, takže tratní nebudete.) Tak co vy na to?

A nezkoušejte mě nasrat, že se od teď nic nezmění. To vám pak napočtu další léčebné výlohy a bude to ještě dražší.

30. 10. 2016

Jak se připravuji na narození druhé dcerky

Nejsem příznivcem velkých překvápek, takže jsem chtěl znát pohlaví našeho očekávaného druhého děcka hned. Má to tu výhodu, že pokud to není podle vašich představ, můžete se s tím aspoň dopředu vyrovnat a nebýt pak u porodu zklamaní. Nemusíte mě ani mučit poslechem country, abych se přiznal, že kluk by mě teď potěšil o trochu víc. Slovutný Fomas II. Uchvatitel. Na 95 % to má být ale zase holčička. (Zbylých 5 % si doktor nechal, kdyby si spletl pupeční šňůru s abnormálně dlouhým pinďourem.) Tak nějak jsme si říkali, že se ten kluk asi nepovede, takže jsme mu ani žádné jméno nevymýšleli. Klučičí jména se stejně hledají špatně. To je samej Honimír, Teploslav, Vlastimil... Takže to prostě bude Terezka. (Nebo Terezín, když vyjde těch pět procent.) Překvapit by mě teď už mohlo jen, kdyby byla Terka jiné barvy pleti. (Pokud vím, žádný Nguyen Rich Lee nebo Jamal Gardener se v našich rodokmenech nevyskytují. Zbloudilý gen by se asi těžko vysvětloval.)

Třetí dítě neplánujeme, takže pokud si travička neprodere cestu asfaltem, včelička neproleze zavřeným květem, nebo ho pozdě nevyndám, beru to tak, že doma bude výrazná genderová přesilovka. Pociťuji to už teď, když mě Klárka nutí nosit její sponky do vlasů a mému mužství říká „pinda“. Jak to bude vypadat později, si netroufám ani odhadnout.

V útlém věku je to ale ještě v pohodě. Děvčátka jsou roztomilá. Nemám ani problém hrát si místo s autíčky s panenkami. Vždycky jsem říkal, že si přijdu v mnoha ohledech víc ženská než chlap. (Operaci ale ještě v plánu nemám.)

Těžší časy nastanou, až si tatínkovy holčičky začnou vodit domů frajery. To mě děsí už teď. Pomalu je čas udělat si zbroják a plánovat „nehody“ všech budoucích nepohodlných nápadníků. Omylem si sedl na zbraň, která mu ustřelila koule, pane vyšetřovateli. Neberu fotbalisty, hokejisty, nikoho nosícího kšilt dozadu, týpky poslouchající hip hop, nebo magory tvrdící, že Miloš Zeman je (byl) dobrý prezident. (Seznam bude průběžně doplňován.)

Základ je udržovat dobré vztahy s dětmi i v dospělosti. Rád bych je utužoval také v hospodě. Se synem by to bylo o něco snazší. Dala by se s ním dobře probírat chlapská témata. (Ano, minimálně šovinistické kecy ze mě jako z muže ještě zbyly.) Mohl bych ho třeba pochválit, kolik se mu podařilo sklátit holek, což u dcery radši slyšet nechcete. (I kdyby se to týkalo kluků.) Necháse s ním taky dobře ožrat. Chlapi toho víc vydrží, a když se náhodou poblijou, tak s elegancí. Není na to tak smutný pohled jako u holky.

Ty ale zase mají výhodu, že bývají zodpovědnější ke svým rodičům. Třeba mě jednou naučí, jak se s tím implantovaným čipem v mozku připojím na internet, a budou mi nosit do starobince zbytky. A čím víc holek, tím víc zbytků. Nedělám si iluze, jak to bude vypadat s mým důchodem, takže třeba jen díky tomu pak přežiji.

Možná ty dvě dcery fakt nakonec nebudou takový průser.

22. 6. 2016

Jak jsem byl zohaven

Hippiesácké vlasy na ramena mě přestaly bavit někdy před dvacítkou. Dozrál jsem, volnomyšlenkářství vyměnil za těžkomyšlenkářství a začal zkracovat své záclonky, jak mému páču říkala babička. (Aspoň to bylo originální pojmenování na rozdíl od trapné „máničky“, které se držel mistr ze zámečnické dílny na průmce.) Zrovna hlásili příchod tropických veder, takže jsem usoudil, že zase skoro po roce onen čas zkracování nastal.

Jelikož teď pracuji v Karlíně, musel jsem jít do nového neozkoušeného kadeřnictví. (Ale zrovna v tomhle je mi to výjimečně celkem fuk a změnu přežiju.) Jsou tu poblíž hned tři. Já zvolil to, které mělo designově nejhezčí vývěsní štít (a taky brali bez objednání). Nikdo tam nečekal a holohlavý pán, kterého kadeřnice zrovna brala strojkem, vypadal, že pokud ještě nebude chtít zbavit kůže, tak už asi bude brzy hotový. Zdálo se, že tam chodí často, protože spolu vesele konverzovali. Spokojený zákazník, který se rád vrací, to je záruka kvality. Vybral jsem dobře.

Když plešoun odešel, vpadla tam ještě nějaká paní s dotazem, jestli jí udělají hlavu s její barvou na vlasy. Holička odpověděla, že má na starosti jen pány, ale že za pár minut přijde kolegyně, tak ať chvíli počká. Jenže to neměla říkat. Paní evidentně drželi několik let na samotce, protože se potřebovala nutně vykecat. Začala tím, že je z vesnice, jakou má přirozenou barvu vlasů, jaké vlasy má její manžel (světlé do culíku) a dcera (krásné, ale furt si je zbytečně střihá). Pak poinformovala, co musí ještě v Praze zařídit, kolik ta barva, co chce aplikovat, stála a jak je kvalitní. Plynule přešla na počasí a kam pojede na dovolenou. Kdybych neměl v práci konečně volněji, už bych byl dávno pryč a dobře bych udělal. (Božínku, teď bych vyzradil pointu, kdybych ji nenapsal už v názvu.)

Kadeřnici pomalu přestávalo bavit být zdvořilá a začala komunikovat i se mnou. Museli jsme sice paní skákat do řeči, ale možná to ji nakonec vyhnalo. Ani nepočkala, až přijde ta kolegyně.

Pronesl jsem svou naučenou frázi: „Zkrátit asi o patnáct centimetrů, vepředu kratší, ale aby to drželo za ušima, vzadu delší a sestříhat.“ Prostě chlap, který ví, co chce. (Fotku Nicka Cavea, kterou bych přilepil žvejkačkou na zrcadlo, jsem s sebou zrovna neměl.) Kadeřnice se zeptala, jestli to nechci víc, evidentně se jí delší vlasy u chlapů nelíbí. „Těch patnáct centimetrů stačí, děkuji,“ odpověděl jsem s úsměvem. Pak se do toho dala.

Buď mě chtěla přesvědčit, že to prostě udělá a já zjistím, že měla pravdu a krátké mi to fakt sekne, nebo měla hodně špatný odhad délky. Říká se to o ženách, jejichž muži mají malé přirození a pak jim tvrdí, že ta přerýplá žížala má dvacet čísel, ale to by byl opačný případ. Zde musel být manžel rozhodně dobře vybaven. Když si manželka stěžovala, že takového Olgoje chorchoje do své jurty nepojme, protože je moc velký, tak jí musel tvrdit, že má normálních čtrnáct a půl cenťáku, což je průměrná délka penisu v ČR podle serveru xman.cz. Jelikož paní byla tmavší pleti, tudíž by manžel také mohl být odvar černocha a všichni víme, jak to u nich je, tak bych se přikláněl spíš k této druhé možnosti, že prostě měla špatný odhad.

Když jsem s hrůzou zjistil, jak to mám teď vepředu krátké, začal jsem se modlit, ať mi to zkrátí i vzadu, protože momentálně jsem měl na hlavě parádní mullet. (Účes dříve známý jako „na fotbalistu“ nebo „na autobusáka“ – vpředu byznys, vzadu party.) Mé modlitby byly vyslyšeny. Vzala to i vzadu a dílo zkázy za 250 Kč bylo hotovo.

Vylezl jsem z kadeřnictví jako ze stroje času. Takhle krátké vlasy jsem měl naposledy před dvaceti lety. Omládl jsem. Teď budu mít jen problém, aby mi v hospodě nalili.

21. 6. 2016

Jak učím dceru mluvit

Výchova dětí je složitá věc. Stačí se podívat kolem sebe a najdete spoustu příkladů, kde se stala chyba. U někoho měli doma moc lehkou ruku, u někoho zas moc těžkou. Támhle toho matka brzo odstavila a teď ho přitahují muži s velkými ňadry, tamta měla za otce veterináře závislého na kapkách do nosu a od té doby ráda kouká na fotbal… No prostě být dobrý rodič není žádná sranda. Už Spiderman mi kdysi povídal: „S velkou silou přichází velká zodpovědnost.“ Neustále na to myslím, nechci nic pokazit. Přece jen rodič je v dětských očích takový malý bůh a ten přece nemůže nic posrat, jinak je to bůh na hovno.

Už dlouho projíždím na internetu články ze ženských rubrik a pečlivě studuji všechny návody, jak vychovat ideálního nadčlověka bez vedlejších efektů. Pomaličku Klárku připravuji na krutou realitu, která ji jednou čeká. Samozřejmě se jí to musí trochu usnadnit, aby to pochopila. Udělal jsem si proto tričko s krtečkem, který pro peníze zavraždil své zvířecí kamarády a moc se jí líbí. (O trochu méně maminkám, když se v něm ukážu na dětském hřišti.) Pustil jsem se i do rozšiřování hudebních obzorů. Je krásné vidět ji tancovat třeba na Portishead. Mé srdce u toho taje jak zmrzlina v gay baru.

Rád také předávám své životem nabyté zkušenosti. „O e to?“ „Strom.“ „O e to?“ „ Taky strom.“ „O e to?“ „Strom.“ Ty roky ve skautu nebyly ztracené, já to říkám pořád.

Slovní zásoba se jí každým dnem rozrůstá. Úplně vidím, jak rozumí všemu, co jí řeknu. (To ale neznamená, že poslechne.) Výslovnost tedy ještě potřebuje trochu doladit, protože některá slova jsou mírně matoucí. Například mouka znamená moucha a tak, ale ve většině případů už člověk pochopí, o co jde. Nedávno si pořád opakovala dvě slabiky. Slyším dobře? Uši mi začínají zarůstat chlupy, ale že by už opravdu uměla i mé oblíbené slovíčko? Šel jsem jí udělat mlíko a samozřejmě se mi rozlilo. „Kur…“, vyjelo ze mě automaticky. Tentokrát jsem to ale včas utnul. „Kuva, kuva, kuva,“ spustila nadšeně Klárka. Tak jsem se nemýlil. Potatila se. Na tom „r“ ještě zapracujeme, to se časem poddá. Nedokážu ani domyslet, co všechno bude umět za pár let, když se tohle naučila už v roce a půl.

11. 5. 2016

Jak jsem zjistil, že jsem krásnej

Malinko jsem se minulým zápiskem o zubech vrátil do minulosti a zjistil, že můj zjev je třeba podrobit ještě jednou malé psychoanalýze a vysvětlit všem, jak se na mě musí dívat, aby viděli, že jsem vlastně hrozně pohledný chlapík. Musím ale samozřejmě začít už od raného mládí.

Z krásného vlasatého miminka jsem vyrostl do ještě hezčího předškoláka a ve školce jsem opravdu válel. Měl jsem tehdy rozkošné malé zoubky, rovný nos a obočí se ještě neinspirovalo u Brežněva. Nemusel jsem si dokonce hrát na doktora jen s kluky, ale mohl si do ordinace pozvat i pár děvčat. (A nevybíral jsem si zrovna nudné specializace jako zubař atd.) Rád vzpomínám na jednu pacientku z paneláku, která mému nástroji vyráčkovala úžasnou pochvalnou větu. Bohužel na další návštěvy nedošlo, protože jí nějaká blbá starší kamarádka řekla, že se to nedělá. (Já bych tu prevenci na jejím místě tedy tak nepodceňoval...) Teď jsem ale trochu odbočil. Prostě chtěl jsem jen dokázat, jaký jsem byl tehdy playboy.

Na základce bohužel mé kouzlo přestávalo fungovat. Začalo to těmi zuby a navíc jsem byl z kluků skoro nejmenší. (Z dnešního pohledu se to zdá neuvěřitelné.) Už ve druhé třídě jsem se dočkal prvního odmítnutí od mé školní lásky. Hrát si ven na honěnou ještě šla, ale když jsem jí řekl, že ji mám rád, tak utekla domů. Snažil jsem se ji uhnat celou základku, ale nepomohlo ani to, když jsem začal sbírat obrázky s Batmanem, a to už je co říct.

Každý týden jsem měl ve škole novou přezdívku. To byl zhruba interval, kdy mě přestala vadit ta předchozí a bylo třeba vymyslet jinou. Zase to byly ale samé lepší – např. Hitler (podle patky na hlavě), Krvavej zub (často mi praskaly rty), Lízačka (při posměchu mi začalo být horko a olizoval jsem se) nebo Ocelové ucho (praktikoval jsem gándhíovský odpor a při cvrnkání do ucha jsem dělal, jako že nic.) Teprve na konci druhého stupně přišel Fomas, který mi vydržel až dodnes. A ani ten nebyl zezačátku tak nevinný. Začínal totiž jako Thomas – Homas. Až pak se jedna spolužačka při angličtině zeptala, proč se to „th“ ve slově Thomas nečte jako „f“. (Tak teď už všichni vědí, jak jsem vznikl. Opět je tu paralela s Batmanem, zrod superhrdiny – Fomas začíná.)

Z dnešního pohledu se skoro divím, že jsem po té šikaně, kterou jsem si tehdy prošel, neskončil jako asociální ajťák nebo bezdomovec.

Na střední škole to byl pak fresh new start. Začal jsem v novém prostředí s čistým štítem. Problém byl, že na průmce byla v každé třídě jen jedna holka. To člověk moc komunikaci nenatrénuje, i když ho už nikdo neshazuje.

Mimo školu jsme se s kamarády na čas uzavřeli do zvrhlého spolku hráčů Dračího doupěte, což holky zrovna nelákalo, a pokud náhodou přišly, tak jsme jim dali jasně najevo, že nejsou vítány. Kdo by na ně taky měl čas, když musí zrovna zachraňovat imaginární svět. Jiní kluci v té době řešili, kdo má větší péro, a my zas, kdo má větší útočné číslo na meči. To už něco značí.

Když nás to přešlo, tak už začalo být pozdě. Minimálně pro mě. Absolvoval jsem jedno odmítnutí za druhým, a to člověku úplně nepřidá. (Ono taky začínat seznámení stylem „Ahoj, já jsem Fomas, chceš se mnou chodit?“ bylo malinko uspěchané.) Aspoň, že se mi podařilo přesvědčit babičku, že nejsem teplej, ale jen dekadentní.

Bylo mi jasné, že s vnitřní krásou si můžu akorát tak vytřít prdel, a že jsem vypadal jako Nick Cave s předkusem mi taky moc nepomohlo. (Možná kdybych byl třeba Brad Pitt s předkusem, tak kdo ví?)

Až když jsem v jednadvaceti poprvé v životě uspěl, seznámil se s Danou, nechal si srovnat zuby a dotočit sebevědomí na míru, začal jsem se mnohem víc rozvíjet a vše pochopil.

Mohl bych teď klidně pořádat přednášky. „Ahoj lidi, býval jsem zrůda jako vy, ale je to všechno jen o psychice. Tedy pokud někdo není hnusnej jako ten pán ve druhé řadě vlevo. Stačí se od toho oprostit a máte vyhráno. To je vše. Bude to dva tisíce korun. Nashledanou.“

Prostě není nutné zvítězit, ale zúčastnit se. Nemusíte vypadat jako Johnny Depp, stačí třeba Tom Cruise.

Občas se sice ještě setkávám i s vážně míněným údivem začínajícím Jak to, že máš tak... krásnou ženu, dceru, tričko atd., který značí, že danému člověku asi přijdu abnormálně ošklivý, ale proti tomu můžu použít poslední švýcarskou studii, kde se píše: „Nejnovějším znakem krásy je husté tmavé obočí. Zároveň dokazuje, že jeho nositel vyniká prudkou inteligencí, která hraničí až s genialitou. Křivý nos značí abnormální sexuální výkonnost. Pokud z něho lezou i chlupy, můžete k tomu přidat i vynalézavost. Velikost přirození se pohybuje od 20 do 30 cm v závislosti na velikosti nosu. Velké zuby symbolizují, že daný člověk má smysl pro humor, protože jak je známo, smíchem zuby rostou. Celosvětovým beauty trendem je v dnešní době také zapadlá brada. Jedná se v současnosti o nejčastější požadavek u plastických chirurgů. Lidé se zapadlou bradou rovněž bývají velmi úspěšní v práci. Dlouhé vlasy není skoro třeba zmiňovat. Ty jsou nadčasové a nikdy nevyšly z módy. Co se týká postavy, tak po dlouhých letech adorace svalnatých těl přicházejí na řadu těla hubená, již mírně povislá. Pokud k tomu máte ještě výšku přes metr devadesát, vaše cesta na přehlídková mola je otevřená.“

Jestli ani toto někoho nepřesvědčilo, mám ještě jeden neprůstřelný argument – polibte mi všichni prdel, jsem krásnej!

10. 5. 2016

Jak jsem prvně poznal bolest zubů

Strach ze zubaře jsem nikdy neměl. Asi mám dědičně nějakou menší kazivost či co. Dá se říct, že minimálně na základce jsem se na kontroly i těšil. Pokud totiž člověk šel na řadu jako první, tak se pak mohl na chvíli ulít ze školy, než skončí zbytek třídy. Dodnes si pamatuji, jak jsme byli jednou po prohlídce s pár spolužáky u kamaráda, který měl jako jeden z prvních ve městě video a tam nahraný Penthouse. A to byla tenkrát kvalita, to nebyly jen prsa, tam byly i chlupy! Ne že bych pak od té doby cítil při návštěvě zubaře vzrušení, to ne, ale prostě mám na to jen dobré vzpomínky.

První malý kaz jsem měl až někdy v osmnácti a nic to nebylo. Jak jsem tehdy říkával: „Mám zuby křivý, ale zdravý.“ A byla to pravda. Měl jsem předkus, že kdyby natáčeli Lovce mamutů, tak mám roli Veverčáka jistou bez castingu.

Když jsem pak v jednadvaceti přišel na civilní službu do Prahy a otevřel na zubaře hubu, úplně se zhrozil. „Kde tohle ještě roste?“ ptal se. „V Písku,“ odpověděl jsem popravdě. „A nechcete si to nechat srovnat?“ A to jako ještě i v mém věku jde?“ divil jsem se. Předtím mi to totiž nikdo nenabízel a rovnátka si pamatuji jen ty nasazovací, která jsem nosil víc v kapse než v puse. „Samozřejmě, to není problém,“ ubezpečil mě. A tak začala má cesta ke kráse.

Nevím, jestli předchozí nezájem slečen o mou osobu byl způsoben strachem z pokousání, nebo čím, ale i tak jsem se nakonec po dlouhém uhánění seznámil s Danou a paradoxně pak byla jediná, kdo mě od rovnátek odrazoval. Že to prý nepotřebuji. (Možná nechtěla mít konkurenci, až pak zkrásním.)

Nakonec jsem do toho šel a je pravda, že to nebylo zadarmo. A tím nemyslím jen finanční stránku. Trhali mi kvůli tomu obě horní čtyřky (z čehož první mi zubařka zlámala, takže jsem si pak užil na stomatochirurgii, kde mi sešněrovali hubu jak Frankensteinovi). Abych nevyšel ze cviku, chodil jsem pak ještě vždy po čtrnácti dnech na vyndavání dolních osmiček. Moje zuby moudrosti totiž byly tak blbý, že nerostly vertikálně, ale horizontálně. Nebylo to nic příjemného, ale s anestetiky to v dnešní době už jde zvládnout. Když to začne bolet, tak uděláte huhuhu, oni vám píchnou další injekci a zas můžete v klidu polykat krev, prostě pohodička. Proti bolesti po pravidelném utahování rovnátek to nebylo vůbec nic. Hrozný mučení. Kam se hrabe palečnice.

Za dva roky bylo dílo dokonáno. Roztáhli mi trochu zubní oblouk, srovnali skoro centimetr a půl velký předkus a z kukly vyletěl motýl. Zrodil se krásný Fomas. Takový, jakého ho znáte teď.

Můj druhý kaz vypátrali na rentgenu někdy před pěti roky. Do té doby kromě občasných zánětů dásní nic. Kvůli malému kazu mezi zuby mi musela doktorka odvrtat půlku šestky, aby se tam dostala. Od té doby byl ten zub divně citlivý na vzduch a studené. Přičítal jsem to ale tepelné vodivosti amalgamové plomby. (Teď si už myslím, že to spíš zubařka posrala, ale kdo ví.) Smířil jsem se s tím, že to lepší nebude. Furt dobrý.

Minulý týden jsem měl pocit, že jsem si něco vrazil mezi zuby, ale nešlo to vyšťourat. (Od dob rovnátek mám všude škvíry, takže nejpoužívanější věc na mém drsném armádním noži je párátko.) V pátek už to chvílemi bolelo tolik, že jsem odpoledne radši zavolal do ordinace s podezřením na další zánět dásně. Doktorka už tam ale nebyla, takže mi sestřička poradila jen výplachy ústní vodou. Jasně, to už znám. Snad se to zklidní. Večer jsem na to zkusil i růžového spasitele (ne, není to anální kolík, myslím tím Ibalgin), ale moc to nepomohlo.

V sobotu ráno to nebylo o nic lepší. Ibáč jsem si ale nebral, protože na prášky nepiju a my se zrovna chystali na výlet a bylo tak krásně, že mi bylo jasné, že bez piva by to bylo ještě větší utrpení. Během dne jsem tedy používal chladivou chmelovou anestezii, ale musím přiznat, že vždy, když se bolest ozvala, tak jsem nevěděl, jestli mám skočit z mostu, nebo do zdi. Level bolestivosti z rovnátek mnohonásobně překonán.

Večer jsem pak doma prášek už radši spolkl, ale nezabíral. Nedá se nic dělat. Vyrazil jsem vlakem do Prahy na zubní pohotovost. Cestou jsem křivil hubu bolestí, a aby cestující poznali, že nejsem retardovanej, nebo něco podobnýho, dával jsem si vždy ostentativně ruku na tvář. Au, au, žuby bolí, vidíte?

V čekárně na pohotovosti naštěstí byli jen dva lidi. První navíc čekal, až ho začne zub zase bolet, aby zjistili, který to je. Prý si předtím vzal prášek a nějak ho to přešlo. „To mně se stát nemůže, mě to bolí jako svině,“ vysmál jsem se mu. Pak jsem přišel na řadu.

Čekal jsem, že to bude jen nějaký jasně poznatelný zánět dásně, který mi rychle vyčistí, a pofrčím zase domů. Doktor se na mou radu ale nějak netvářil. Prý, který zub mě bolí. Jak to mám, kurva, vědět, když mě bolí celá levá čelist? Vím jen, že někde vzadu nahoře. Podezříval jsem osmičku. Poťukal mi na všechny zuby, pak je i nějak zachladil, ale nic bližšího jsem nezjistil. Bolest náhle přešla. Kazy asi pochopily, že když se teď prozradí, tak to pro ně bude holokaust. „Tak si jděte taky sednout do čekárny k pánovi a až to zase začne bolet, tak vás vezmeme přednostně.“ Chlapík v čekárně se už na mě smál, protože z ordinace bylo slyšet každé slovo. Byli jsme sice rádi, že nás zrovna nic nebolí, ale celkově nic moc. Pán to vzdal asi po čtvrthodině a jel domů. Já tomu dal ještě dalších deset minut, ale držka úplně v normálu. Po bolesti ani stopa. Vyrazil jsem tedy taky na vlak.

Cestou domů už zub zase začal spokojeně pulzovat, když se mu ulevilo, že žádný doktor není na blízku. Doma jsem před zrcadlem provedl oťukávací test kartáčkem a zákeřného diverzanta tak konečně odhalil. Žádná osmička. Je to ta opravovaná pětka. Vyrazil jsem tedy zase na vlak. Těch devadesát korun si na té pohotovosti pěkně odpracují.

Naštěstí mě opravdu vzali přednostně, jinak bych asi nestihl poslední vlak domů. „Tak už jste si stoprocentně jistý, který to je?“ vyptával se doktor. „Vsázím všechno na pětku“ zariskoval jsem. Ještě, že si ty zuby předtím znovu oťukal. Já jsem zapomněl, že mám čtyřky venku, a tudíž ten pátý zub pro ně není pětka, ale šestka. Už jsem mohl mít odvrtaný zdravý. Zubař mi vrazil injekci, nahodil mašinu a šel zjistit, jestli se tedy opravdu tam skrývá jackpot. „Máte pravdu, je to tam. Je třeba vyčistit kanálky.“ Něco mi tam provedl a poslal mě pryč s dírou, ať si prý zajdu v pondělí ke své zubařce, že mi to dodělá. Vzpomněl jsem si při tom na ten starý vtip, jak ortoped píchne neodbytnému pacientovi vidličku do oka a řeknu mu, ať jde zas chvíli otravovat na oční. (To bych ale mému zachránci křivdil, byl slušný a o každém kroku mě předem informoval – teď vám tam vrazím vrtačku, že budete kvičet jako prase na porážce.)

Užíval jsem si, jaké to je, když člověka zase nic nebolí. To je najednou nádhera. Musel jsem si sice před každým jídlem cpát do zubu vatu, takže to pak vypadalo, jako bych sežral Mikuláše, ale to se ten den dalo vydržet.

V pondělí jsem udělal na zubařku ranní přepadovku. Naštěstí tam nikoho neměla. „A bílou plombu bych prosil,“ dovolával jsem se svých práv ještě s prstem v puse. Co kdyby mi tam chtěla dát zase ten debilní amalgam. „To ale uděláme až příště, teď to bylo jen čištění. Bude to tisíc korun. A v pátek si doneste na výplň a plombu dva tisíce sto,“ oznámila mi.

V tu chvíli jsem chtěl požádat, jestli by mi nepíchla ještě anestezii do peněženky, protože se zaškubala bolestí. Doteď jsem fakt netušil, kolik trápení dokážou zuby způsobit.

4. 5. 2016

Jak jsem zjistil, že jsem budižkněčemu

Jak se nám rozrostla rodina, bylo třeba poohlédnout se po větším bydlení. Našli jsme parádní byt a po měsících papírování došlo i na stěhování a následné drobné práce na zútulnění naší nové oázy lásky, míru a porozumění. Celá léta jsem si o sobě myslel, že jsem se pro manuální práci nenarodil. Ani ne proto, že bych se cítil až tak nešikovný, ale spíš kvůli tomu, že jsem prostě nevěděl, jak se co dělá. Doma nebyl žádný fotr, kterému bych se díval na ruce, protože do hrobu si to nevezme, a kde jinde bych se měl takové ty základy, co by měl každý správný chlap umět, naučit? Naštěstí v dnešní době už díky internetu není problém najít návod na cokoliv. Nedělám už nic, aniž bych předtím cvičně nehodil do googlu klíčová slova začínající „jak správně...“ (například „jak správně koukat na porno“). Většinu věcí nacházím v diskuzi na kutilském serveru emimino.cz. Mají tam fakt obrovský záběr – od výběru pračky, pokládky podlahy, vrtání do panelu až po technologický postup mytí posrané prdelky. Prostě, kde není schopný manža, musí si poradit mamča.

Zjistit, jak se co dělá, je jedna věc (a jak se to dělá správně, se ukáže stejně až v praxi po pár domrvených pokusech), druhá věc ale je, že je ke všemu třeba kurevsky moc nářadí a vybavení. A to jsem si myslel, že už jsem od člověka, který zatloukal hřebíky paličkou na maso, celkem pokročil a stihl se dovybavit. (Do prdele, mám už i vrtačku z Tesca, kdo je víc?) Stejně jsem ale při práci neustále zjišťoval, co všechno mi ještě chybí. Sjedete koupit jeden vrták, protože bez něj se můžete vrtat maximálně v nose, vrátíte se natěšeni na další práci a zjistíte, že potřebujete ještě druhý, protože bez něj se můžete pro změnu vrtat zas jen v prdeli. A takhle to je furt.

Kdyby aspoň člověk věděl, co má přesně pořídit. Ušetřil by si spoustu trapností.

Tihle kutilové jsou jako sekta. Byl jsem koupit baterky v elektru specializovaném na součástky pro páječe (tak jsme na průmce hanlivě nazývali spolužáky, co si furt něco vyráběli). Prodavač tam stíral každého, kdo omylem řekl špatný typ součástky, nebo chtěl nedej bože poradit. (I když občas to bylo vtipné. „Chtěl bych konektory na kabel k internetu.“ „Kolik kusů?“ „Máte jich nějak víc v krabici?“ „Jo, máme krabice po pěti tisících kusech.“) Když jsem prodavači po vystání dlouhé fronty oznámil, že chci jen dvě nabíjecí mikrotužkové baterky a ne žádnou speciální libovou součástku, která je ve střední Evropě ke koupi jen u nich, protočil oči v sloup a zeptal se mě, jestli tedy myslím AAA. Teď jsem určitě klesl na úroveň ženy, což je v tomto krámu nižší poddruh. „Asi jo, takovou tu menší,“ poníženě jsem sklopil zrak. „Jo, jasně, že AAA,“ ozval se nevrle starší pán za mnou a bylo vidět, že by mě nejraději přetáhl nějakým kabelem. Měl jsem skoro chuť omluvit se, že jsem vstoupil do jejich království. Prostě byli nejblíž, nebyl v tom žádný zlý úmysl.

Nakonec jsem tedy baterky dostal a nechali mě odejít, aniž bych musel třikrát zakřičet, že mám malou pájku a moje kalafuna nestojí za nic, nebo jinou ponižující páječskou hlášku. Zážitek to ale byl natolik traumatizující, že když jsem jel prvně do Hornbachu, zvolil jsem radši maskování, abych lépe zapadl.

Byla sobota odpoledne. Zjistil jsem, že mám málo Primalexu a budu potřebovat ještě různé šrouby, hmoždinky, a dokoupím rovnou i nějaké klíče. Byl jsem celý špinavý od barvy, na nohou zaflákané děravé boty, mastné vlasy v culíku, týdenní strniště… Prostě ideální kostým. Takhle tam budu budit respekt, řekl jsem si. (Jen jsem měl trochu obavy, aby si mě tam nechtěl někdo rovnou najmout.) Osedlal jsem svou dělnickou fábku a vyrazil. Parkoviště před Hornbachem bylo úplně plné a všude samá vymydlená rodinka. Tak to se úplně nepovedlo. Poutal jsem pozornost jako nějaký bezdomovec a zaměstnanci obchodu mě pro změnu zase úplně ignorovali, protože si mysleli, že jsem zkušený dělňas a všechno vím. O to horší bylo, když jsem se jich pak zeptal, jak fungují ty hmoždinky do sádrokartonu (to jsem nestihl zjistit na emiminu), nebo kde se váží šrouby a jaký je smysl života.

Na tři víkendy se pak Hornbach stal mým druhým domovem. Neustále jsem totiž jezdil mimo jiné dokupovat barvu, protože stěny sály jako děvka, a to jsem to předtím dvakrát penetroval. (Pokud nevíte, co to znamená, hoďte si jako já do googlu heslo „double penetration“ a hned budete chytřejší.) Nakonec to chtělo skoro všude čtyři nátěry a padlo přes 70 kg Primalexu!

Kromě návštěvy zmíněného elektra jsem zavzpomínal na průmku i prakticky. Heslo „vlevo fáze, vpravo nulák, kdo to neví, to je čurák“ jsem si po letech ještě pořád pamatoval, takže připojit těch sedm osvětlení nebyl problém. Dokonce jsem tak zapůsobil na elektrikáře, že mi řekl, ať si ty lampičky v koupelně včetně kabeláže taky připojím sám, když jsem tak dobrej. (Další důvod možná byl, že neměl moc času a hodilo se mu, že se s tím nebude muset srát.)

O trochu slabší výkon jsem podal při stěhování s vypůjčenou dodávkou. Manévry mi ještě furt moc nejdou. Když jsem poprvé couval od domu, stálo u vedlejšího vchodu asi pět sousedů. Byl jsem z nich tak nervózní, že jeden zaparkovaný prašivý favorit zachránila jen dopravní značka. Ale naštěstí to byla jen jemná rána, takže jsem ani nemusel nakonec uplatňovat to havarijní připojištění, které jsem si pro jistotu na ten den zaplatil. Vytočit se pak pozadu mezi auty a záhonky bylo pro mě ale natolik složité, že se toho radši ujal zkušený soused. Přenechal jsem mu pak tuto milou povinnost ještě dvakrát. Napočtvrté už nebyl k dispozici, ale naštěstí se před domem uvolnilo jedno místo, takže jsem si za švagrovy asistence couvl skoro rovně až k plotu a pak se už vytočil popředu. (A aby těch paralel s mou první jízdou naší fábkou nebylo málo, tak kromě značky jsem opět zamachroval i před policajty. Když jsem vyjížděl z ulice, tak jeli za mnou a já si pak při odbočování málo najel, zadní kola se mi zasekla o obrubník a dvakrát mi to chcíplo, než jsem ho natvrdo přejel.) Celkově jsem ale stěhování ošéfoval dobře, takže si i za toto můžu připsat kladné body.

Z dalších mých úspěchů nejde nezmínit připojení nové pračky (u které mi stačil jen přítel na telefonu a mobilní aplikace vodováha), navrtání devíti garnýží (z čehož křivě je jen jedna), jedné dvoumetrové police, smontování Ikea skříně, stolu a osmi židlí (vše zatím drží). Ve starém bytě jsem oškrabal a znovu vymaloval koupelnu, opravil uražené rohy v chodbě. (Kdybych věděl, že to bude tak rychlé a snadné, tak jsem to mohl udělat už před osmi lety a mohli jsme to tam mít pěkné už tenkrát.)

Nemůžu si ale samozřejmě všechny zásluhy připsat sám. Byla to akce „maká celá rodina“. Velké díky patří i švagrovi Karlovi za všechny těžké otrocké práce, které ho okradly o nespočet hodin televize, Daně za úklid a koordinaci stěhování, tchyni za babysitting a tchánovi za odborný dohled a všudypřítomné rady („sem by se hodil stříbrnej váleček a támhle obrovskej obraz s lodí“).

Celkově se ukázalo, že nejsem úplný lempl, ale docela schopný budiž­kněčemu. Kupování starších bytů je prostě dobrý kutilský workshop, měl bych to dělat častěji. Problém je, že to trochu leze do peněz.

10. 12. 2015

Jak jsem nepřispěl na kurvy

Blíží se Vánoce, každý má chuť udělat nějaký ten dobrý skutek pro své bližní – potěšit souseda přes zeď pěknou hudbou, přispět na postižené děti pracně nasbíranými víčky nebo darovat bezdomovcům obnošené oblečení, které překáží ve skříni. Všemožné organizace a somráci to moc dobře vědí, takže je teď problém kamkoliv jít, protože na každém rohu číhá na peněženku velké nebezpečí. Obchoďáky mají smůlu, žádný dárek ode mě nikdo neuvidí, ale tyhle citový vydírání prostě nezvládám. No nepřispějte třeba člověku, co vybírá na nová játra pro svého umírajícího psa, který na vás navíc smutně kouká.

Naštěstí jsem v Praze už dost dlouho, takže jsem si dokázal trochu pošpinit karmu a zatvrdit srdce. Jen tak někomu už nedám. To dřív jsem potkal chlápka, který chtěl „twenty for coffee“, a když jsem mu dal jen pětku, tak znovu napřáhl ruku, zakňučel „twenty“ a já mu ten zbytek ještě doplatil. Ty časy už jsou ale pryč. Teď většinou přispívám jen na konkrétní sbírky, nebo lidem, kteří jsou natolik upřímní, že mi rovnou řeknou, že to mají na chlast a nejezdí kvůli tomu za umírající matkou na jižní Moravu rychlíkem, který nestaví v Zaječí. Předevčírem jsem ale málem po delší době znovu podlehl.

Jdu si to pěkně po poledni ze školní jídelny s obědem v naleštěných nerez kastrůlkách, když ke mně naběhne tmavší slečna. Usměje se, položí mi hlavu na rameno a do ruky vrazí papír s propiskou. Vybudujeme evropské centrum pro neslyšící, stojí tam. Vzhledem k tomu, že jsem taky díky sluchátkům na uších zrovna neslyšící, mě to chytlo za srdíčko a položil jsem kastrůlky na zem, abych tu petici, nebo co to je, podepsal. Slečna se zaraduje a začne se o mě třít jako mrouskající kočka. Takto asi hluchoněmí vyjadřují radost. Koukám, co se tam vlastně vyplňuje za údaje. Jméno, adresa a poslední kolonka částka. Co? To mám jako něco dát? Nade mnou už mělo několik dárců vyplněno částky jako 200, 400, nebo 500 Kč. Sice nerad, ale vytahuju peněženku. Když už jsem se teda zastavil... Kočka začala posílat imaginární polibky a zrychlila tření. (Jen upřesňuji, že se mi třela stále hlavou o rameno.) Kdybych neměl ty sluchátka na uších, tak bych možná i slyšel, jak vrní. V tom jsem se ale zarazil. Vždyť to je nějaká blbost. Proč bych tady vyplňoval nějaké údaje a částku, kdybych jí to pak dal hotově? Nemá ani žádnou kasičku, nic... Navíc je to celé nějak prasácky vytištěné na bůhví čem. Slečna si všimla mého zaváhání, vzala mi propisku a předvyplnila do kolonky částku 100 Kč. To jsem z toho vyšel ještě levně. „Ale vy nejste nějaká oficiální organizace. Máte aspoň nějaký doklad?“ ptám se. Slečna se přestala třít, otočila se a už mi neposlala na rozloučenou ani jednu pusu. Sebral jsem si tedy kastrůlky a šel si po svých. To, že s nimi vypadám jako největší prosťáček, ještě neznamená, že se nechám snadno odrbat, to se holka přepočítala.

Dřív holt kurvy vydělávaly na dárcích spermatu, co rádi riskují, a teď přesedlaly na trochu jiné dárce. Navíc zjistily, že už k tomu ani nemusí používat pussy.

26. 4. 2015

Jak jsem nezaměstnaný

Poté, co jsem posledním zápiskem o poměrech v práci úspěšně uzavřel jednu dlouholetou etapu a konečně dostal ve firmě nějaké zpětné reakce, jsem se jako správná negativní osoba se špinavym hrnkem od čaje (jak jsem byl jedním bývalým kolegou dobře charakterizován) těšil, že si budu užívat chlastání krabicáků, válet se ve smradlavých hadrech na lavičce, a místo toho po mně lidi pořád chtějí nějakou práci. Kurva, nechte si svý špinavý prachy a neotravujte mě. Já budu žít z lásky. Je trpělivá, laskavá, nezávidí a hlavně má málo kalorií, takže z ní rozhodně nepřiberete. Když k tomu připočtu, že denně stíhám udělat s kočárkem i nějakých třináct kilometrů, tak musím říct, že mi flákání vyloženě svědčí a rostu do krásy. Možná za chvíli budu mít takovou postavičku, že se budu moct živit jako model spodního prádla (pánského). Nebo možná zpěvem. Při uspávání Klárky si totiž dávám slušnou přípravu. Pravidelně jako pokání za promrhaný den odzpívám třeba dvacetkrát Ho ho watanay. (A že to je o poznání delší než Otčenáše.) Prostě nechávám si pole působnosti otevřené. Vždycky jsem byl tak trochu renesanční člověk, který se sere do všeho a neví, kdy má přestat. Jediné, čím jsem si ale jistý, je, že se nebudu živit jako programátor webů. Pracně se totiž snažím předělat svoje stránky, aby nesloužily jako vzorová ukázka toho, jak blbý je měli lidi v dřevních dobách internetu, a je to fakt pakárna. Navíc nevím, jestli si těch cca dvacet kamarádů, kteří na ně chodí, dostatečně vychutná tu nádheru, jak je to krásně navrženo i pro tablety a mobily, když tablety znají maximálně z lékárny a používají jen staré dumb phony. (No a kromě toho ještě na moji uměleckou snahu většinou serou a lezou jen drbat do vzkazovny.) Co bych ale pro ně neudělal.

Veškeré mé snažení kromě výše popsaných zákazníků maří také už zmíněná dcerka. Sice jsem podle hořekování kamarádů nad nezřízeností jejich potomků usoudil, že máme asi celkem vzorný mimino (a samozřejmě taky nejhezčí a nejchytřejší, celá máma/táta – nehodící se škrtněte), ale i tak to není ideální kolegyně do kanclu. (Který je zároveň i naší společnou ložnicí.) Dopoledne a část odpoledne jsem si vyhradil na práci a rozhodl se jen slízávat smetanu na následných prosluněných procházkách. O kvalitě té práce lze ale pochybovat. Dana se sice snaží vše obstarat sama, ale i tak potřebuje občas drobně vypomoct – připravit výživu, vyndat kočár, chvilku Klárku pohlídat, uspat… No a když zrovna nic nechce, tak zas neodolám já. Když se na mě totiž malá zažulí, tak jsem pak tak rozněžnělej, že mi skoro cáká mlíko z prsou a musím se jít s mimískem taky poňuchňat. (A pak o tom pár hodin diskutovat na mimibazaru.) Prostě taková přerušovaná práce je stejně kvalitní jako přerušovaná soulož. Když k tomu ještě naše siréna spustí (a to spustí, i kdyby nechtěla, protože Dana ji musí čtyřikrát denně mučit metodou doktora Vojty), tak je vymalováno. Proti tomu nebyl kolotočářskej mix ze sluchátek kolegů, kteří to měli tak ohulený, že kandidovali na nositele zlatého naslouchátka, vůbec nic. Nápad, že bych třeba mohl pracovat z domova, vzal po téhle zkušenosti rychle za své.

Abych Daně vynahradil nedostatečnou denní péči, tak si dobrovolně beru noční pohotovost. Naštěstí, jak jsem psal, máme skvělé mimino, takže vstávám jen jednou k ránu. (Ne tedy ale, že by se mi v ty čtyři hodiny chtělo.) Zastávám pak podobnou funkci jako ošetřovatel v zoo. Nakrmit v rozespalém stavu dravou zvěř, která zkouší mé pomalé reflexy tím, že kroutí hlavou ze strany na stranu, a jakmile jednou nestihnu udržet flašku u pusy, tak začne řvát, že to neteče, nebo naopak teče třeba do oka, není žádná hračka. Vždycky končí zacákaná jako pornohvězda. K tomu mě většinou při přebalování čeká i mytí, protože s tátou se přece sere nejlíp... Uspat ji pak naštěstí nebývá problém. Tedy pokud to stihnu ještě za tmy. Naše dítě má totiž v sobě zabudované fotočidlo. Přes den kvůli její půlhodině spánku stráví člověk skoro stejnou dobu omíláním zmíněných Watanayů, ale jakmile je tma, tak lehne a okamžitě chrní. Blbý je, že se pak zase v pět ráno někdy špatně usíná mně.

No a za chvíli začíná koloběh života nanovo.

Prostě ono se vlastně dá těžko říct, že bych se cítil nezaměstnaný...

6. 3. 2015

Jak jsem dospolupracoval s profesionály

Už si můžu dovolit napsat to na plnou ruku, protože je jasné, že tu dlouho nebudu, a může mi to být tudíž jedno. Ne, nechystám se ještě na onen svět, mluvím o své dosavadní práci ve vydavatelství. Ta loď je prostě děravá jak ústa kostry staré ženy. Jde velmi rychle ke dnu, ale pokud mi to vyjde, tak snad ještě stihnu včas uplavat, než mě stáhne s sebou. (Abych byl upřímný, dřív než jsem tenhle zápisek dopsal, tak mě vyhodili, takže se to úplně nepovedlo.)

Brzký konec prorokuju firmě už roky, protože hůř to jít snad ani nemůže. Teď už to ale fakt hobluje prdel o dno a začíná to bolet. Nikdy jsem nezastíral, že se tu zrovna nepřetrhnu, ale na rozdíl od většiny kolegů to není můj cíl a spíš mi to vadí. Rád se cítím užitečně a učím se nové věci. Samozřejmě bych nechtěl dřít od úsvitu do soumraku jako vietnamskej sirotek, ale dřív jsem se po normálním naplněném pracovním dni cítil spokojeně a chodil makat rád. Kór pokud mě někdo pochválil a podrbal za ušima. Na absenci jakékoliv motivace jsem si tady ale už zvykl. Pokud někdo něco chce, tak se to musí střelhbitě udělat (i když kvůli tomu samozřejmě není čas to pořádně domyslet), ale pak se najednou kanclem provalí pouštní běžec a do ticha se ozve cikáda. Tak bylo to dobrý, špatný, nebo jaký to, kurva, bylo? Nějaká reakce? Fajn, tak nic, nebudu obtěžovat, chápu, že nikdo sem nechodí makat a řešit nějaké problémy. Ono se teď už i dá polemizovat o tom, jestli sem někdo vůbec chodí. Evidentně to má každej tak, že to tu vyžvejká, dokud to má ještě nějakou chuť (i když připomíná kočičí chcanky) a pak se prostě uvidí. Jo, tiskoviny to mají v dnešní době těžký, ale s takovou amatéřinou se to fakt nedá dělat vůbec.

To už bych byl lepší šéf i já, a to se považuju za velmi špatný vůdčí typ. Jediné, co mi trochu jde, je po pár pivech řvát v hospodě jako führer Adolf při projevu, ale to na vedení lidí nestačí. Jako vedoucího mě nebraly ani děti ve skautu, takže je mi jasný, jak by to dopadlo teď s dospělými. Zas by si radši hráli na zahradě na honěnou místo, aby něco dělali. (Výsledek jejich práce by ale byl stejný jako doteď.) Nejde mi nezmínit ještě některé další pikantnosti.

Podle šéfa je lepší, když tu lidi vaří, protože jinak by byli všichni na obědě ještě déle. Fajn, chápu, že je výhodnější, když tři lidi dvě hodiny nakupují suroviny, vaří a pak s ostatními další hodinu jí a tlachají, než kdyby byla pak celá firma na obědě dvě hodiny. Ale co třeba, kdyby zaměstnanci dodržovali normální polední pauzu?

Rovněž mě udivuje i počítačová gramotnost některých kolegů. Na mou radu, ať si seřadí soubory podle data, když tak pracně hledá nejnovější dokument, přišla od kolegyně reakce „Nic složitějšího byste neměl?“ Holt, když je pro někoho problém i pravým tlačítkem myši obarvit soubor, tak nemůžu chtít takové fígle.

Ale on ani sám šéf není moc technický typ. Jeho chytrý telefon je chytřejší než on (možná tam má místo Androida Skyneta z Terminátora), takže spolu neustále bojují a vyžaduje to často konzultace celé firmy. Přesto se snaží držet krok s dobou. Když za vámi ale v dnešní době někdo přijde, ať dáte na vizitku QR kód, abychom ukázali, že jsme pokrokoví, tak už si uděláte obrázek sami. Prostě jsme téměř vizionáři, kam se na nás hrabal Steve Jobs.

Před naši pronajatou vilku jsme natahali mramorové květináče a sloupy (které vypadají jako z plastu), aby prý lidi viděli, že na to máme. Třeba by pomohl ještě nějaký trpaslík, aby bylo jasné, že máme i estetické cítění.

Když se, nedej bože, dostanu někdy na obchodní poradu, tak se opět nestačím divit. Prezentace jak na střední škole, kde lidi zkopírujou nějaká data z webu a promítnou to, aniž ví, o čem mluví, a největší smysl z toho dává poslední věta „Děkujeme za pozornost“. (A že teda je zač.) Škoda, že tam nebyly ještě použity nejlepší wordové efekty jako duha a 3D písmo. (A fotka roztomilé kočičky na závěr by taky nic nezkazila. Přece jen, kde nic není, ani smrt nebere.)

Na facebooku už se nám prý daří, náš časopis získal za poslední měsíc šest dalších fanoušků, takže už jich má sedmdesát dva. To bude bussiness. To už víc lidí zajímá, co měla ošklivá puberťačka Matylda k večeři a že to bylo mocinky moc dobrý.

Závěr porady většinou vypadá tak, že se lidi dohodnou, že se dohodnou příště. Zápis z toho je pak taky úsměvný, ale jsem rád, že mi jej posílají, protože nejsem účasten všech sezení, takže by mi některé vtipy utekly. Třeba bod „Obchod by měl zabrat“ je vyloženě přínosný. Jo, je to pravda, měl by zabrat, protože – světe, div se – většina firem se snaží živit vyděláváním peněz. Nebo „Zisk z distribuce za rok 2014 byl 1 000 000 Kč, příští rok chceme 1 500 000 Kč.“ Tak jo, ale jak toho dosáhneme? Čáry máry fuk a sešleme na konkurenci černý mor, nebo jak? Možná bychom mohli chtít rovnou 2 000 000. Podle mě je chyba držet se zbytečně při zemi.

Spásné nápady jako udělat časopis s inzercí bazarových aut, když už nejdou ty inzerce realit, je taky smysluplný. Když si lidi radši snadno vyhledají bydlení na internetu podle konkrétních požadavků, tak kvůli autu pročtou celý časopis, jestli tam náhodou nebude nějaké, které by se jim líbilo. (O omezených možnostech tiskové formy ohledně délky textu, počtu a velikosti fotografií už vůbec nemluvím.)

Dobrá volba taky byla dát na chvíli možnost plánovat budoucnost firmy nám prostým zaměstnancům. Na konci roku totiž zase pár časopisů odešlo do věčných lovišť a na poradě jsme byli proto vyzváni, ať zkusíme vymyslet nějaké nové. Otázka „Co by se vám líbilo dělat za titul?“ je opravdu trochu scestná. Takhle se to přece, kurva, nedělá. Mně by se líbilo dělat třeba časopis o sexuálních chorobách gayů, ale co si napřed udělat nějaký marketingový průzkum, jestli to někoho zajímá? Já měl teda marketing jen okrajově jeden rok na vyšší odborné škole a jediné, co si z toho pamatuju je, že existuje něco jako „manažerský typ žralok“ a že to je pěknej divočák, ale tohle? To mi přijde, že manažersky bylo víc zmáklý, když jsme si hráli ve školce na obchod a prodávali bábovičky z písku. (Nechal jsem si ale ten nápad pro sebe, ještě by mi ho ukradli.)

O místním heslu „S nikým zásadně nekomunikuj, a pokud, tak nikdy ne na přímo, ale minimálně přes pět lidí“ není také třeba dlouze přemýšlet, to by měl být základ v každé profi společnosti. Stejně tak i pravidlo „Něco ti řeknu, ale nikomu to neříkej, je to tajný“, které zaručuje nejrychlejší šíření informací po firmě.

No, tak jsem si teď trochu ulevil, upustil malinko hejtu a uvidíme, kam mě osud zavane teď. Snad nenarazím zase na stejné profíky. Zatím se mi ozvali jen z Erotic City. Nevadí, vždycky jsem chtěl dělat v porno branži a furt lepší pracovat s vocasy na obrázku než se živými ve firmě.

4. 12. 2014

Jak jsem se stal otcem

Varování: Při čtení následujícího zápisku každá žena uroní slzičku a chlap prohlásí: „Jo, bude to dobrej fotr…“

Na začátek by šlo parafrázovat legendárně debilní motto z posledního filmu o nezničitelném boxerovi Rockym „Nic nekončí, dokud to opravdu neskončí“. U porodu by to bylo spíš „Nepřijde to, dokud to opravdu nepřijde“. Člověk napřed počítá každý den, netrpělivě čeká na testy, jestli je všechno v pořádku, dítěti neraší někde druhá hlava, nebo tak něco, ale pak se to najednou zlomí a těch devět měsíců profrčí, jak moje babička na kole z kopce od protivínského hřbitova.

Zbýval měsíc do termínu porodu a nějak jsem si pořád nedovedl představit, že už by tu třeba druhý den dcera mohla klidně být. Za chvíli to nebyl měsíc, ale týden a vůbec nic se nezměnilo. Nešlo mi to ani v termínu porodu. „To bude určitě ještě tak o týden opožděné,“ říkal jsem si. Dana na sobě žádné příznaky nepozorovala, a tak jsme byli ještě v pátek večer sednout s kamarády ve vinárně. Doufal jsem, že kdyby už to fakt přišlo, tak než Dana vydejchá první kontrakce, já vydejchám zbylý alkohol. Naštěstí to nebylo třeba.

V sobotu jsem měl pětatřicáté narozeniny a Dana si už dříve napsala do diáře „porod“, abychom to pak mohli slavit s Klárkou společně. Bohužel ta v břiše žádný diář neměla, takže na to zapomněla a začala se hrabat ven až v neděli večer po mé prohrané partii v Osadnících z Katanu. (Asi ji stejně jako Danu nabudila euforie z výhry.) Začínající kontrakce rychle zatnuly tipec mému nadávání na tradiční smůlu ve hře a začal jsem dělat přesně to, co dělá správný chlap, když to na jeho ženu přijde – vyděšeně čumět. Snažil jsem se plnit všemožné Dany pokyny, abych jí to aspoň trochu ulehčil, a doufal, že to buď brzy skončí, nebo začne naplno, abychom to už měli za sebou. Asi ve tři ráno odešla Dana funět a zapisovat intervaly do vedlejšího pokoje, abych se aspoň trochu vyspal. To se tedy lehko řekne, ale hůř udělá. Zkuste usnout v baráku, kterému hoří střecha... Nakonec se to ale asi na dvě hodiny povedlo. Po šesté ráno už staré digitálky Asio (dříve Casio) začaly ukazovat pravý čas na odjezd, takže Dana zavolala svou dulu Jitku, která bydlí kousek od nás, a chvíli po sedmé jsme mohli vyrazit. (Pro neznalé: dula je dle wikipedie „speciálně vyškolená žena, která poskytuje především psychickou (ale i fyzickou) oporu novorodičce“ – a pro posměváčky: určitě se hodí i v jiných rodinách, kde manžel není neschopný lempl jako já.)

Snažil jsem se jet co nejopatrněji, protože Daně na každém kanálu a železničním přejezdu připadalo, že jí břicho zrovna zpracovává Mike Tyson, ale moc to nepomohlo, protože máme fabii, a ne vznášedlo. Cítil jsem se celkem klidný, ale asi jsem úplně nebyl, protože mi to jednou při rozjezdu na světlech chcíplo, což se mi naštěstí už dlouho nestalo. Na Strakonické samozřejmě zácpa. Co by taky člověk chtěl v pondělí ráno… Naštěstí to pořád jakžtakž jelo, takže jsme před osmou byli v Podolí.

Na příjmu vzali Danu s Jitkou dovnitř a já čekal, jak se Dana rozhodne – jestli mě bude chtít u sebe, nebo teď strávím bůhví kolik hodin čekáním venku na chodbě. Nakonec usoudila, že si zasloužím vidět, jak kvůli mně trpí, a že mě případně vyhodí klečet na hrách později.

Udělali jsme dobře, že jsme ještě předtím čekali doma, protože prý měli plno, a kdyby to už nebylo celkem akutní, tak by nás poslali do jiné porodnice. Šli jsme na pokoj, který je zároveň i porodním sálem, a já se tam skrčil do koutku, abych moc nepřekážel. Cítil jsem se tam platnej jako pes na poště. Byl jsem požádán jen o to, abych občas skočil doplnit horkou vodu do termo flašky. (A i ta mi někdy přetekla.) Všechnu ostatní péči naštěstí obstarala Jitka a musím říct, že si to bez ní ani nedokážu představit. Asi bych tam pobíhal, modlil se k Bohu, Satanovi, hromadě prošlých piškotů, prostě k čemukoliv, aby to už skončilo. Pokud možno narozením dítěte.

Získal jsem tam také nového hrdinu, teda spíš hrdinku. Po Mirku Dušínovi a Batmanovi nastoupila Dana. Hodně se na porod připravovala a teď to zvládala prostě skvěle. Chvílemi se dokonce i usmívala. Opravdu ji za to všechno upřímně obdivuji.

Žádný personál nás tam moc neotravoval a i grand finále se povedlo bez doktorů. Po natočení monitoru si Dana odběhla na záchod, ozval se výkřik a pak už dětský pláč. Přesně v 11.28 vyšplíchla Klárka s vodou ven. (Skoro jsem Danu podezříval, že tam měla malou schovanou někde v nádržce a teď ji vyn­dala.) Ten první pohled se nedá popsat. Brečel jsem jak želva. (Který idiot tohle přirovnání vymyslel?) Když mě ujistili, že ji ani nemuseli lovit z mísy, brečel jsem ještě víc. Byl to jeden z mých nejemotivnějších zážitků a jsem moc rád, že jsem u toho všeho byl, i když mi to předtím bylo celkem fuk.

I zbytek porodu proběhl dobře a my si užívali naše opičátko. V 16.30 jsem už ale musel vypadnout, abych to všechno stihl večer zapít. Ještě jsem mezitím měl udělat pár věcí. Chtěli jsme si otisknout na památku pletenec kořenů z placenty, ale nakonec jsme papír zapomněli doma. V porodnici nám žádný nedali, ale prý si můžeme placentu odvézt, takže jsem pak svištěl domů s podivným kyblíčkem v kufru a doufal, že se mi tam nevyklopí, nebo mě nebudou stavět policajti. Doma jsem to čapnul za šňůru a narychlo napleskal na tři papíry. Tekla z toho hodně krev, takže se otisk moc nepovedl a musel jsem pak ještě vytřít podlahu.

Teď ještě poslat předpřipravené oznámení šťastné noviny. Vymyslel jsem si takový malý joke, jak říkáme my češtináři. Chtěl jsem porušit co nejvíc zažitých klišé, takže jsem se vyfotil, do fotky dcerky namontoval svůj rypák, oči, pralesní obočí a dopsal, že je celá po mně. Holčičku jsem pojmenoval Kleopatra Emanuela Rychlá (pro přátele Klára). Dnes je v tomhle hodně zvrhlá doba. Lidi loví originalitu za každou cenu, ale takové jméno by snad děcku nedal ani nikdo z naší tmavší menšiny, která se pyšní podobnými bizarnostmi. Nečekal jsem, kolik lidí oběma fórkům naletí. Nevím, jestli je to ještě slušnost, nebo už pokrytectví, když někdo na takovou smontovanou zrůdu odepíše „Je moc pěkná“, ale i takové odpovědi chodily. Teď abych fakt ještě poslal reálné fotky, nemůžu nechat lidi při tom, že máme tak ošklivou holčičku, to by mi pak Klárka neodpustila.

Soutěž o nejlepší reakci by ale vyhrála tato: „Jsi lepší otec než grafik, takovou podobu bys ve fotoshopu nestvořil...“ Co na to říct? Těší mě uznání mých retušérských schopností, ale upřímně doufám, že snad opravdu budu jednou lepší otec než grafik.

1. 8. 2014

Jak jsem opět získal víru v lidstvo

Když se člověk podívá kolem sebe, vidí jen bídu a zmar. Katastrofy, války, hladomor, korupce, ničení planety, zneužívání technologií, dětí, zvířat a bůhví čeho ještě. No prostě samá zrůdnost. Lidi na sebe neumí být hodní, nemají pro sebe vlídného slova a teplého objetí (teda kromě homosexuálů, ti jsou v tomhle směru v pohodě). Každým dnem se vše mění, boří se hranice mezi dobrem a zlem, těžká černá mračna se stahují nad tím naším krutým světem. I pravila před dávnými roky slovenská uklízečka: „Celá planéta je pojebaná.“ A lidé brzy uzří, že mluvila pravdu. Apokalypsa se blíží. Tři jezdci už sedlají koně a čtvrtý hřebelcuje. Tak rád bych tomu zabránil, vlil lidem lásku do srdcí, složil píseň, která by jako vánek proplula do všech uší a otevřela těm hlupcům oči, ale bohužel neumím na nic hrát, takže z celosvětového míru zas nic nebude. A přitom už mám skoro hotový refrén. Začínalo by to: „Máme se rádi, nemáme se rádi, budem se mít rádi…“ Ach, jaká škoda.

Před pár dny se dokonce zřítil jeden z posledních pilířů mých životních jistot. Vítr změn odvál z jídelního lístku Kmotry pizzu Praha, na kterou jsem tak rád posledních dvanáct let chodil a ke které se váže spousta nostalgických vzpomínek. Když mi dal mocný internet toto uzřít i plakal jsem po tři dny a tři noci a nevycházel jsem ze svého obydlí. Bičoval jsem se důtkami, aby tělesná bolest přebila tu duševní, a začínal jsem plánovat, jak své blízké zbavím tohoto pozemského utrpení, protože od této chvíle už opravdu nic nemá smysl. Co když ale internet nemluvil pravdu? Třeba to tam jen špatně zanesli a na jídeláku pak Praha normálně bude. Naděje umírá poslední. Je třeba to jít zkusit.

Na místě jsem zřel, že internet pravdu měl. Ta chutná krmě, která se pizza Praha nazývá, už není mezi námi. I znovu jsem hořce zaplakal a jal se vyn­davat z kapsy obřadní švýcarský nůž, abych Danu, ženu svou, života zbavil, předtím, než ubrus skropím krví i já. I přišla servírka, mých chutí za ty roky už dobře znalá, a zříc slzy v očích mých, pravila: „Chcete-li, pane, pizzu Praha vám klidně zhotovíme.“ „To není možné, na jídelním lístku jí není více již po několik dnů,“ odvětím já na to. I obrátila se na pizzaře: „Prahu připrav a do pece vsuň.“ A pizzař učinil, jak ona řekla. „Zde je pizza Praha, pane, a jedno pivečko,“ pravila ta žena po chvíli a položila tyto dary přede mě. Jal jsem se jí líbat ruce, poněvadž jsem uznal, že je to dobré. A fakt že jo, kurva. Bylo to přesně ono, jako dřív. Příště se prý mám rovnou zeptat, že mi ji kdykoliv rádi připraví.

Zdá se, že všechno ještě není ztraceno, není třeba lámat nad lidstvem hůl. Možná se stačí prostě jen zeptat. „Promiňte, pánové, že vás ruším, ale nechtěli byste po sobě přestat střílet?“

31. 7. 2014

Jak jsme zamachrovali ve Varech podruhé

Loňskou dívčí návštěvu na pokoji (viz zápisek Jak jsme zamachrovali ve Varech) jsme brali jako velkou raritu a nikdo nečekal, že by se něco podobného mohlo znovu opakovat. Jak jsme se ale mýlili.

Zapomněli jsme totiž, že takové nadsamce, jako jsme my, najde každá správná hárající slečna jen po čuchu. Malý podíl na tom taky možná měly plakáty, které závistivci z vedlejšího pokoje rozvěsili na patře a ve výtazích naší ubytovny. „Žádáme děvčata, která se poznávají v níže uvedené reprodukci (přiložen ilustrační obrázek loňské situace), nechť se zastaví i letos. Tentokrát je osazenstvo pokoje 802 připraveno odčinit trudný výkon z ročníku 2013. Vedeni ročním posměchem kamarádů jsou nyní připraveni (dle přání) tančit, intelektuálně rozprávět či představit pásmo vtipů. Dále plivají oheň a na vyžádání levitují (novinka 2014)!“ Tohle tam stálo. Prostě ubohá závist a snaha nás shodit. (Navíc každý člověk s troškou charakteru by měl vědět, že postiženým se nesměje a slabší se nebijou.) S pohrdavým klidem jsme tento nejapný fórek přešli a na důkaz naší nadřazenosti jsme plakáty ani nesundali.

Nad ránem, když jsme se vraceli na pokoj, seděly už u recepce nějaké tři slečny a jakmile nás uviděly, vystartovaly s chichotáním nahoru. Posměváčci od vedle šli totiž chvíli před námi a na dotaz, jestli nejsou z pokoje 802, odpověděli sprostou pravdu, že ne, ale že ti borci už jdou. Ve snaze připravit se na nás, obléct si nějaké sexy prádlo a navonět se, nám holky v každém patře zmáčkly výtah, takže jsme neustále stavěli a ony získaly nějaký čas. U pokoje už na nás tak čekaly rozparáděné v plné polní. Netušili jsme, jestli se jedná opravdu o stejné slečny jako loni, i když se tak snažily působit, ale i kdyby to opravdu byly ony, tak by to vlastně vyšlo úplně nastejno. Na dveřích jsme měli cedulku s obrázkem tří smutných ťukajících postaviček s lahví a vzkazem: „Byly jsme tu, víno už nemáme, leč pásmo vtipů stále požadujeme. Zítra odjíždíme, ale Vary můžou pokračovat i v Praze. Kontaktujte nás na mobilním telefonním čísle XXX.“ (To není označení pro nějakou erotickou linku, jen zde pravé číslo nechci uvádět, abych nedělal slečnám reklamu.) „Neotevřete nám víno?“ zeptaly se se svůdným úsměvem na rtech. Asi na nás toužebně čekaly celý večer a mezitím nějakou tu lahev zase sehnaly. Vyndal jsem tedy s bohorovným klidem vývrtku, žádné rozpaky se letos nekonaly, protože jsem byl ještě oblečený, a bez problémů flašku otevřel. Pak nastalo ticho. „My jsme přišly na to pásmo vtipů,“ zkoušely vysvětlit, co že po nás ještě chtějí, když už je víno otevřené a my stále jen čumíme do země. „Já chrlím oheň, já jsem až nakonec,“ oznámil suše nejstarší z nás a odběhl se schovat do vedlejšího pokoje. Druhý kolega mezitím radši zmizel bez vysvětlení, takže komunikace zbyla na mě. „To jsme ale nepsali my, to byli kluci z 801,“ zažaloval jsem, abych se z toho nějak vymluvil a přehrál holky vedle. Ty už trochu skleslé z dané situace a z toho, že možná čekaly někoho mladšího (bylo jim tak dvacet), posmutněly ještě víc. „Ahá, to je škoda,“ pronesly zklamaně a opět se rozhostilo ticho. „Můžu si vás vyfotit?“ resuscitoval jsem umně mrtvou konverzaci. Holky útrpně svolily, takže jsem pořídil rychlý důkazní snímek, aby nám to někdo věřil, a plynule jel dál. Rozpomenul jsem se totiž na podobnou situaci v právě zkoušené Mrožkově hře Kouzelná noc a zkusil se se vším vypořádat jako herec. Když na něco nemáš, zkus to aspoň zahrát. „Tak tedy pojďte dál, slečny…,“ zval jsem je rádoby nenuceně do pokoje. „Co děláš?“ sykl na mě naštvaně druhý kolega, který se tam ukrýval za rohem. To už mě vykolejilo natolik, že jsem zanechal všech pokusů a taky radši prchl vedle. Přece jen nás tam bude víc a třeba se o návštěvu někdo postará. Navíc ať z toho záškodníci taky něco mají. Když už je nalákali, ať si je zabaví… Ti o to ovšem nejevili žádný zájem. Místo toho se snažili vytáhnout zpod peřiny zbabělého chrliče ohně, který se urputně bránil a křičel „néééé nééé“. Dokud holky otráveně neoznámily, že jdou tedy čekat na balkon, tak s ním ten pár volů ani nehnul. Při pohledu na ty stařešiny, co se chovají jako malí smradi, děvčata veškerý zájem evidentně přešel. „Co budeme dělat?“ zeptal jsem se zničeně. Ostatní se mi jen vysmáli. Jsou to slaboši, mají s sebou takového rozjížděče (to jako mě) a všechny snahy sabotují. Teď už z toho asi se ctí nevyjdeme.

Odvedl jsem si tedy vyděšeného spolubydlícího, kterého trochu uklidnilo, že jsou holky ještě pořád na balkoně. Rychle jsme zhasli a zalezli do postelí. Telefonní kontakt na dveřích byl už vytržený. To je dobré znamení. Už snad nepřijdou.

Stejně jsem se ale po chvíli musel ujistit: „Zamkli jsme?“

6. 12. 2013

Jak jsem zjistil, že stále rostu

Nikdy jsem nechápal řeči ostatních hubeňourů o tom, jak se snaží přibrat. Prý si nařizují budíky, žerou ve dvě v noci bůček v čokoládě a zapíjejí to coca-colou. To si opravdu myslí, že po téhle otučňovací kúře budou vypadat lépe? Podle mě je pořád lepší být zdechlina, než zdechlina s plavacím kruhem kolem pasu. Většina lidí ale nechápe, že z nich nebude žádný barbar Conan, když pro to nebudou něco dělat, a že přiberou na úplně jiných místech, než by chtěli. Tohle mně bylo od začátku jasné a nikdy jsem o kila navíc nestál.

Čas se bohužel neptá jako prodavačka v obchodě, když to s tím špekem přežene, jestli to tak může nechat. Prostě to tak nechá. Kde jsou pověstné Fomasovy ženské boky, kterým se lidé smáli, když mi bylo patnáct? (No, je to blbá otázka. Jsou furt tam, kde byly, jen už je nad nimi vrstva sádla, takže nevyčnívají.) Prý že růst končí nejpozději ve dvaceti. Hovno. Výška už je finální, ale teď se zase zvětšuje šířka. Já jsem za těch dalších čtrnáct let vyrostl ještě o deset kilo. Někdo sice dá to samé třeba za rok a ještě pak říká, že přibral „plíživě“, ale na rozdíl ode mě dokáže s tou váhou jít zase i dolů. Jedinou útěchu pak mám v tom, že když v hospodě po pár pivech dojde na toto palčivé téma, tak svou vanu (k velké nelibosti manželky) nepředvádím jako důkaz jen já, ale občas i jiní bývalí vychrtlíci. Není to sice nic na chlubení, ale jak jinak přesvědčit ty nevěřící Tomáše? Však on je přejde smích, až mě uvidí za pár let, toho vyžraného bagouna, co o něm tvrdili, že vůbec tlustý není. To se pak budu smát já, až se budu za břicho popadat. Já vám to říkal, já vám to říkal. Už se nemůžu dočkat.

Člověk se snaží i trochu hýbat, když celý den sedí v práci na prdeli, ale ani to nestačí. Asi to fakt chce přistoupit na nejstarší poučku – chceš zhubnout, tak nežer. Nebo žer, ale zdravě, pořiď si kalkulačku, počítej si naskladnění a vyskladnění kalorií… Jenže mně ta moje kravičková (a prasátková) dieta tak chutná a nebyl jsem doposud zvyklý to nějak řešit. Člověk si pořád říká: „Ještě to jde, bez trička už sice radši nikam nechoď, ale jinak to není pořád tak hrozný…“, jenže všeho do času, do roka a do dne, Fomikare, budeš otylý dobytek. Co si já, nebohá děvečka, pak počnu?

Asi bude nutné najít si další výmluvu. Jsi už starej fotr, máš na to nárok, přece na sobě nebudeš dřít jako nějakej trapnej metrouš. Manželku už máš a případné mladé zajíčky stejně nachytáš na svoji nepopiratelnou inteligenci a pověstný ostrovtip.

Kdyby ale ani tohle na zkrocení špatného svědomí nestačilo, tak je tu ještě jedna věc – dobročinnost. Čím budete tlustší, tím více oblečení budete moci dát na charitu. No není to důvod, proč si utrhnout k ústům? Nežeru pro sebe, ale pro lidi.

Těch několik nejstarších džínů, které jsem teď kvůli nedostatku místa ve skříni vyřadil, se určitě bude nějakým vysokým, hladem vyzáblým, bezdomovcům hodit. Přestal jsem je nosit, protože měly všechny malou dírku na kapse, jinak byly skoro jako nové. Nechával jsem si je jako případné „pracovní“ kalhoty. Jelikož to ale s nimi začalo vypadat jako s děravými „pracovními“ botami, kterých mám ve sklepě už taky asi pět párů a nikdy jsem je nepoužil, protože jsem se rozhodl, že manuálně už nikdy makat nebudu, tak je opravdu nemá cenu schovávat. Navíc pro případ krajní nouze mám i obnošené kalhoty, ve kterých nepřetékám jako pudink z misky.

Když jsem je házel do kontejneru na šatstvo, vzpomněl jsem si na jednu historku z Naděje. Nějaký pán tam přinesl staré, ošoupané, v rozkroku téměř průhledné džíny, s láskou se na ně naposled podíval a řekl: „Prosím vás, dejte je někomu hodnému“. Tak snad podobně dopadnou i ty moje. Nebudu se přece vykrmovat kvůli nějakému darmožroutovi.

9. 11. 2013

Jak mě zaskočil vývoj moderních technologií

Stárnutí má velkou řadu nevýhod, ale i pár dobrých vlastností. Kromě toho, že je člověk s přibývajícím věkem stále o něco chytřejší (samozřejmě čistě teoreticky a jen do určité doby), tak se také stává pamětníkem a může se před smrkáčema chlubit tím, co už všechno zažil a jakého úžasného technologického vývoje byl svědkem. „Jó, chlapče, to za nás ještě nebyly žádný porno videa na netu, na zkrocení muflona sis mohl maximálně vysomrovat nějakej obrázek z hambatýho časopisu od kamaráda, kterej měl to štěstí, že ho náhodou našel v kontejneru na papír.“

Za ty roky se toho změnilo opravdu hodně, ale až doteď jsem byl schopen se všem těm novinkám přizpůsobovat, a dokonce i chápat, jak zhruba fungují. Dnes ale nastal zlom. Stáří mě dostihlo. Poprvé jsem musel říct „tak tohle nechápu“. Stalo se to v práci, avšak nikoliv nad kolegovým novým iPadem, ale nad záchodovou mísou.

O úsporných opatřeních v naší firmě jsem už psal, teď ale zašly až tak daleko, že se začalo šetřit i na uklízečce. Chodí prý nyní jen jednou týdně a přijde mi, že od té doby funguje navíc ještě obdobně jako bůh. Nikdy jsem ji tu neviděl a nezanechává po sobě ani žádné důkazy své existence, a to ani když se modlím, aby ten hajzl už konečně někdo uklidil.

Ušetřené peníze sice firma investovala do měkčího toaleťáku, takže má člověk pocit, jako když se utírá obláčkem, ale ostatní stav místnosti zavání (doslova) exotikou – takovej smrad a špínu nemají snad ani v Indii. Do ručníku se zásadně neutírám, protože se dost často válí na zemi pokryté zaschlými žlutými fleky, které asi nebudou od Mirindy, a už podle jeho vůně je mi jasné, že by mi to sežralo tkáň až na kost. Zmiňovat se o prkýnku a zbytečnosti vylepené poučky o používání štětky asi není potřeba. Kvůli smradu je tam permanentně otevřené okénko, což má jedinou výhodu, že se můžu při chcaní koukat do zahrady. Dlouho jsem přemýšlel, odkud ten odér znám, a pak jsem si vzpomněl. Jasně, takhle to bylo cítit na civilce v Naději, když se přišlo v zimě do sálu ohřát dvě stě bezdomovců.

Stav záchodu začal být teď už tak neúnosný, že vedení dokonce přistoupilo na uvolnění dalších finančních prostředků k řešení nastalé krizové situace. Pořídili tedy nejnovější cleaning technology, která konečně nahradí onu chybějící lidskou sílu. Odteď bude asi uklízet ta lahvička s vonným olejíčkem zavěšená na topení. A to mi, kurva, vysvětlete jak?

12. 9. 2013

Jak jsem zařizoval internet

Nedávno jsem si kus od domu všiml reklamy na nového poskytovatele internetu. Vysokorychlostní internet i u vás v Černošicích, stálo na plach­tě. Zní to sice, jako když nějaký cirkus přiváží do největší prdele světa ukázat světovou atrakci – černocha s pěti ňadry a psím ocasem, ale ono to opravdu tak skoro je. Na to, že sousedíme s Prahou, tady fakt byly dosud podmínky jak někde v Horních Jebojedech. Že by konečně nějaká štika zčeřila místní monopolní internetové vody? Už jsem si sice zvykl, že krást hudbu a filmy musím jen v práci, protože doma bych při stahování utratil za elektriku víc, než je cena dané věci normálně v obchodě, ale přece jen i tak občas potřebuju stáhnout nějaká objemnější data a někdy u toho fakt rodím dvoumetrový dikobrazy. Platím už přes pět let čtyři sta korun měsíčně za 2 MB/s a kolega v Praze má za o něco málo vyšší cenu rychlost 60 MB/s, kterou mu teď navíc ještě sami zdarma zdvojnásobili. Fajn, tak takovéhleho geparda na speedu mít doma nutně nepotřebuju, ale hrát si s polomrtvym šnekem mě už taky nebaví. Chtěl bych aspoň králíčka. Může to být klidně angorák s červenýma očima, ale hlavně ať je kurva aspoň o trochu rychlejší než ten šnek.

Nová firma nabízí rychlost 10 MB/s za dvě stě devadesát devět korun měsíčně. Jo, to je přesně můj králíček. Levnej a přiměřeně hopsavej. Okamžitě volám a sjednávám si rande s technikem, aby mi to sem přijel píchnout. Otevírám mu v županu, svíčky hoří, láhev vína vychlazena, bohužel však není co slavit. Je to v prdeli. Z jedné strany stíní signál zimní stadion, z druhé stromy. Jediným řešením by bylo dát anténu na střechu. Máme v domě od původního poskytovatele udělaný centrální rozvod, ale kdyby se všechny domácnosti dohodly, stačilo by jen vyměnit šnečí anténu (plus pár těch skříněk se světýlky) za králičí a bylo by to bezbolestně vyřešeno. Nová firma by prý vše zdarma zajistila, i kdyby to měla dělat celé znovu. Asi by se ten kšeft pořád vyplatil. Přece jen je v domě připojeno kolem sedmnácti bytů.

Vyrobil jsem tedy do každého vchodu informační leták s dotazníkem a popsal tam všechny skutečnosti. Dal jsem si s tím fakt práci, pěkně tam předvyplnil jména nájemníků a udělal i kolonku „nemám internet“. Myslel jsem na všechno. Marketingové agentury by se o mě porvaly. Velkými písmeny jsem zdůraznil, že by to bylo pětkrát rychlejší, o sto korun měsíčně levnější a nic navíc by to nestálo. Jen že se prostě na tom musíme shodnout úplně všichni. Veškerou komunikaci s novou firmou bych obstaral já, takže oni by s ní jen museli podepsat smlouvu a už by jim domů tekl stejným kabelem rychlejší a levnější internet. No není to lákavá nabídka, zvlášť při dnešních úsporných opatřeních? Kdo by to nechtěl? Prosadím dobře fungující dům, řekněte ne zlodějům – zaškrtněte ano, jestli máte zájem, nebo ne, pokud mi chcete nasrat na hlavu. Já zaškrtávám samozřejmě ano. (Ale nelobuju tím za Babiše.)

Za dva dny běžím formuláře zkontrolovat. Očekávám všude vyplněné nadšené ANO a dopsané tisíceré díky za budoucí kybernetický blahobyt. Vedle ve vchodě totální fuck off, nikdo se tam nevyjádřil. Zato u nás je to mnohem lepší. Tam jsme už čtyři. Bohužel jedna odpověď zní NE! Kurva, proč? To ten net poskytuje něčí strejda, kterého nechceme vytočit tím, že mu přetneme zlatou křečovou žílu, nebo z jakého důvodu ne?

Naštěstí jsem měl tou dobou už eso v rukávu, takže mě to ani nenasralo. Den předtím jsem si totiž zjišťoval u šnek netu, kdy od nich můžu prchnout, a přišla mi odpověď, že vzhledem k tomu, že jsem tarifní zákazník bez fyzické smlouvy, tak klidně ihned po skončení zaplaceného období. Kdybych prý ale měl smlouvu, tak mi můžou nabídnout 10 MB/s za dvě stě devadesát korun měsíčně. Odepsal jsem jim, proč mi tedy na toto někdo neupozornil už dávno a proč nemají tuto možnost ani v ceníku na stránkách? Svěřil jsem se, že jsme jako dům přemýšleli o změně poskytovatele, ale že to už by teď asi nebylo nutné, když nabízejí téměř stejné podmínky. (Králičí net měl ještě zdarma navíc webhosting a nějaké televizní kanály.) Optal jsem se také, jestli tuto smlouvu už někdo u nás v domě má. Odpověď nedorazila. Musel jsem si tedy druhý den zavolat. Pán řekl, že mi vše pošle. Na opětovný dotaz, proč o tom nemají nic na webu a jestli tedy tu smlouvu pošle i ostatním v domě, mi bylo řečeno, ať řeším sebe, že mi udělal speciální nabídku. Ostatní prý na něj kontakt taky mají, takže se můžou ozvat. Ale vyznělo to trochu tak, že jestli se o tom někomu zmíním, tak mi pošle kabelem do compu AIDS a do statusu na facebooku napíše, že jsem příjemně naladěn po dobré večeři znásilnil kamarádovi morče. (A to si netroufám ani představit, co by mně provedl, kdyby se mi povedlo přetáhnout celý dům k jiné firmě.)

Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak se rozhodl, že dám vědět jen těm sousedům, co projevili zájem. Ostatní se nevyjádřili, tak nemají nárok ani co by se za internehet vešlo. Odteď se držím dobré rady. Zase řeším jen sebe a do ničeho se neseru, protože zjišťuju, že když se snažím cokoliv organizovat, tak získat v dnešní době od lidí jakoukoliv reakci (nedejbože kladnou) je nadlidský úkol.

10. 7. 2013

Jak jsme zamachrovali ve Varech

Chystáme se v půl pátý ráno ke spánku v našem přepychovém festival hotelu, jak se vznešeně nazývá místní intr v době filmových orgií, když kdosi zaťuká na dveře. Nikdo tomu nevěnuje pozornost, určitě jen přišli opruzovat kluci odvedle. Jaké bylo překvapení, když vstoupily tři pěkné dvacítky s lahvemi vína. Prostě začátek jak z levného pornofilmu. Tři holky přijdou požádat tři namakané chlápky s pořádnou výbavičkou, jestli nemají vývrtku. Jak to asi bude pokračovat? Ahoj, jsem barman Helmut, takže vy chcete odšpuntovat...?

Přepnu teď kameru z pohledu holek.

Na zemi se válí ponožky a poházené oblečení. Na jedné posteli sedí čtyřicátník v dědkovských trenkách a s tričkem naruby, na druhé leží kdosi půlkou těla za postelí a něco tam usilovně hledá. Vzadu vyděšeně vykukuje zpod peřiny třetí nešťastník. Na poličkách stojí vyskládané všemožné kosmetické přípravky, za které by se nemusela stydět nejedna luxusní prostitutka. (Kluci mají takové zvláštní zvyky.) Zbytek zkrášlují vystavené pohlednice se zvířátky. Let‘s go party! To bude odvaz.

Zastavila se nám krev v žilách. To je splněný sen každého kluka, na to celý život čekáme! Hledám v kapse kalhot hozených na židli nůž s vývrtkou a přemýšlím, jestli mám pak vylézt jen v trenclích a tričku a jako ponížený služebník jim láhev otevřít, nebo je frajersky požádat: „Jestli to chcete, tak přijďte za mnou k posteli.“ Abych dokázal, že se nemám za co stydět, zvolil jsem poníženého služebníka a vylezl se předvést ven.

„A nechcete s námi zapařit? Chlastu máme dost,“ navyšují holky jackpot. V pokoji se náhle oteplilo a na půl hodiny se rozhostilo ticho. Já na ně jen čumím s otevřenou pusou, půlčlověk za postelí taky nereaguje... Situaci řeší až kolega v tričku naruby. „Holky, my už jsme nějaký tuhý.“ Z tónu hlasu to ale nevypadá, že jsme tuhý tak, jak možná slečny očekávaly. „Fakt nechcete zapařit?“ opakují nabídku. „My navíc hledáme zásuvku,“ ozvalo se zpod postele. „Nechcete otevřít ještě tu druhou flašku?“ zkouším být aspoň já společenský. „Ne, to je dobrý. Tak díky,“ loučí se holky a je vymalováno. Za chvíli už je oknem slyšet, jak lákají na chlast (a bůhví co ještě) nové šamstry.

„Ty holky nebyly ani ošklivý, ne?“ zhrozeně jsme chvíli seděli a přemítali, co jsme to vlastně udělali. Holt jsou to asi ty případy, na který člověk trénuje, ale když přijdou, tak neví, co má dělat, protože se mu to nestává moc často. (Respektive vůbec.) Něco jako škola smyku. Nebo jsme už na takový věci moc starý? Teď co z toho je horší?

Když jsme se dostali z nejtěžší deprese, přišel záchvat dávivého smíchu. Vlastně to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Stejně bychom si s nimi asi neměli co říct a za chvíli usnuli. Z toho by se nic nevytěžilo. Takhle jsme aspoň zamachrovali. Kdo v našem věku může říct, že dvakrát odmítl pěkné mladé holky? (A není to žádná výmluva o kyselých hroznech.) Nemohli jsme se dočkat, až se zítra pochlubíme klukům od vedle. Ti budou zírat. Teď už jen zhasnout, pokusit se usnout a držet se příkazu kápa naší cimry – všichni ruce na peřině!

Druhý den jsme ale na kolegy moc nezapůsobili. Řekli nám, že jsme blbci.

Nu což. Budeme čekat zase v pět ráno na pokoji. Třeba holky přijdou už jen v kalhotkách zkusit uhnat ty nedostupné frajery znovu.

(Nepřišly.)

10. 5. 2013

Jak jsem měl noční můru

Nedávno jsem se vzbudil hrůzou. (Naštěstí nepochcanej.) Kupodivu tentokrát nešlo o žádnou z mých klasických nočních můr. Nebylo to tím, že mi Cave chtěl konečně podepsat svou knížku, a já ji s sebou zase neměl, ani tím, že jsem náhle vyplešatěl, nebo že mě někdo viděl v teplákách (které radši ani nenosím). Zdálo se mi, že mám syna, ze kterého se stal hokejista a já s ním musím jezdit každý týden na zápasy.

Příčinu jsem dohledal celkem rychle. Skoro každý víkend chodíme na oběd do restaurace u zimního stadionu, kde pravidelně potkáváme fanatické tatínky (a někdy i maminky) se svými obruslenými ratolestmi. Společně strávené chvíle nejsou pro mě zrovna nejpříjemnější, a to se s nimi nemusím ani bavit. Stačí tu „ligu výjimečných“ poslouchat. Jako nic proti, určitě nejsou zlí, netrhají křečkům nožičky (má, nemá, má), ale mě ten hokej, a celkově všechny kolektivní sporty, fakt nezajímají. Nevydržel bych sledovat bez připoutání rychloupínákama ani badminton, který jinak hraju rád. Samozřejmě, kdyby šlo jen o to přežít kecy o něčem, co mě nebaví, tak o nic nejde, to člověk poslouchá většinu života, ale vždy se u mě rozběhne fantazie a já si musím představovat, jaké by to bylo, kdyby můj syn, přes všechny snahy odvést ho od toho ďáblova pokušení, přece jen zatoužil stát se hokejistou. (Nebo fotbalistou, to je prašť jak uhoď, kopni míčem, flákni hokejkou…) Kdybych s ním nejezdil, tak by si určitě myslel, že tatínkovi na něm nezáleží, že má rád jen tu svoji hudbu a otravně dlouhý pochody po okolí. To bych samozřejmě nechtěl.

Už jsem kvůli tomu začal vymýšlet, jakým způsobem by to šlo na zápase přežít. Kecání s ostatními tatínky nepřipadá v úvahu. Zapadl bych mezi ně zhruba tak dobře, jako kdysi na brigádě mezi dělníky, kterým se zdálo trochu divné, že když oni šli večer po práci na pivo, tak já se radši začetl na privátě do poezie (a jednou mě načapali i s Biblí). Teď už jsem sice intelektuálně trochu upadl, ale pořád mám určité obavy, že bychom si moc nerozuměli.

Co tedy můžu dál? Muziku ve sluchátkách mi ti hajzlové přeřvou, u knížky se nebudu soustředit a při čekání v hospodě budu muset pít kvůli řízení jen nealko a to se taky dlouho nedá… No prostě kromě sebevraždy mě žádné rozumné řešení nenapadá.

Svěřil jsem se se svou obavou Daně. Zajímalo mě, jak to vidí ona a taky jaký bude asi tlak na sportovní aktivity ze strany rodiny. Tchán je totiž pro změnu velkým fanouškem místní fotbalové pralesní ligy a všechny děti (i holky) musely už od mala pěkně běhat kolečka na hřišti. Fotbal si nevybírá. Děvčata měla asi jediné štěstí, že zrovna v okolí žádný klub dívčí kopané nebyl, takže jejich bratr si to vyžral i za ně. Kdyby mu ve třiceti nezačaly vypadávat při každém kroku kolena, musel by za FK Vonoklasy kopat dodnes. I tato skutečnost mě samozřejmě „mírně znepokojovala“. (Když to nazvu tímto neškodným eufemismem.)

Naštěstí mě Dana uklidnila. Její pan otec se prý snad nezhroutí, když mu řekneme, že vnoučata si budou kopat jen přes tatínkovu mrtvolu. Doufám tedy, že bude milosrdný a neučiní ze své dcery vdovu.

Jak o tom ještě přemýšlím, tak on ten nahoře asi moc dobře ví, proč nám žádné děcko zatím nenadělil. Třeba by to byl skvělý sportovec, hezoun k pohledání, hovno v hlavě, prostě typický spasitel české reprezentace, já bych mu hraní zatrhl a zkurvil ho do nějakýho přichcíplýho iňťouše. (To samé bych určitě zvládl i s holkou. Tak jsem dobrej.)

Jak jsem ale tenhle víkend zjistil, ono těch nebezpečí je daleko víc. Cestou z výletu jsme u nás v Mokropsech narazili na májovou veselici. Zrovna svižně vyhrávala jakási dětská folklórní skupina v chodských krojích. „A co kdyby naše dítě bylo v nějakém takovém souboru? To by se ti líbilo?“ zeptala se mě Dana. Zadíval jsem se na dudáčka, a že by se mi to vyloženě líbilo, to nemohu říci. „No asi bych to ještě zvládl, furt lepší než hokej. S těmahle by se snad ani nemuselo někam každý víkend jezdit,“ odpověděl jsem. „A co šermíři? Ty jsou hrozný…,“ pokračovala Dana. „Ty mi nevadí… Nebo teda kromě těch magorů, co jezdí s mečem tramvají zabalený do dlouhého pláště s kápí a myslí si, že jsou v něm asi neviditelný…“

Jak jsme zabředávali do tématu hlouběji a hlouběji, objevovalo se stále víc dětských aktivit těžko slučitelných s našimi představami. Nakonec jsme se shodli, že své děti budeme trápit výhradně jen věcmi, které jsme chtěli dokázat my. Tak to je správné, ne? Když už být mimózní fašounský rodič, tak aspoň v tomhle zůstat jako ostatní „normální“ rodiče.

23. 4. 2013

Jak jsem rezignoval kvůli redesignu

S firmou, kde dělám, to jde od desíti k jedné. Propouštět už není koho, takže došlo na další opatření. Byla svolána velká porada, od které se samozřejmě nedalo čekat nic dobrého. (Naposled nám sebrali týden dovolené.) Teď bylo oznámeno, že si musíme všichni snížit platy o dvanáct procent. Jo, je to dost peněz, ale naštěstí to ještě pořád přežiju. Lepší než přijít o práci. Co mě ale fascinovalo, tak to byl absolutní nedostatek soudnosti našeho vedení. Nejsem žádný expert na jednání s lidmi, ale asi bych po takové nemilé zprávě neřekl: „Tak když jsme se tu všichni tak pěkně sešli, tak se ještě podepište našemu nejvyššímu na přání k narozeninám“. Vtipnější byl už jen dotaz jedné kolegyně. „A budeme se na něco skládat?“ zeptala se medovým hláskem. Vzpomněl jsem si hned na památnou větu z filmu Okresní přebor – „Ne, nelezeš mu do prdele, ty už ani nevylejzáš“.

Celkově už i loňské „prémie“ na konci roku byly trochu humorné. Pětikilo v obálce vypadá spíš jako dárek od babičky než jako ocenění dobré práce od velké firmy. Na rozdíl od některých kolegů mě to ale neurazilo. I když asi by vypadalo trochu důstojněji, kdyby se řeklo, že žádné prémie prostě nebudou. Letos očekávám leda tak firemní propisku, a pokud budu moc hodnej, možná i tričko s logem.

To byl jen takový nástin, abyste věděli, jak to teď u nás v práci vypadá. Prachy prostě nejsou, inzerce v časopisech se neprodává, klienti šetří. Obchoďačky by sice za pět korun nechaly otisknout na titulku magazínu o zdraví i fotku mrtvého dědy, ale prostě nikdo nemá zájem. Čímpak to asi bude? Ano, samozřejmě, jako už mnohokrát předtím, je to podle obchodního oddělení vina grafiky, kterou je potřeba nutně změnit. Přitom je dermatologicky testováno (na prdelích bezdomovců, kteří si naše bezplatné tituly pravidelně ze stojanů odebírají), že ani sebevětší změna grafiky se na množství inzerce nikdy nijak nepromítla. To je ale vedlejší.

Bylo řečeno, že bychom měli, nejlépe každý rok, časopisy redesignovat, abychom sledovali aktuální trendy. (Které se samozřejmě tak často nemění, zvlášť v Čechách.) V této firmě ale rozuměl odjakživa grafice každý, kdo si někdy v dětství prolistoval na hajzlu aspoň Čtyřlístek, a tohle je důsledek. Pokud člověk náhodou požádá, aby si na poradu přinesli časopis, který se jim líbí, abychom našli nějakou společnou představu, tak samozřejmě nikdo nic nedonese. Nejlepší jsou univerzální odpovědi „chce si s tím víc vyhrát“ a „já nevím, jak to chci, nejsem grafik“. Když mi teď při mém pátrání po jakémkoliv sebemenším náznaku řekli, že jim musím něco předložit já, protože „oni o tom nemají ani páru“, chtělo se mi říct, že v tomhle bych s nimi výjimečně souhlasil a že by bylo super se toho příště držet.

V tomhle je profese grafika nevděčná. Vkus je různý, nic nelze změřit, dokázat… Lze jen třeba respektovat, že když se tím někdo živí, tak by tomu mohl trochu rozumět. Poslední dobou mě už ale Cimrmannova metoda slepých uliček a neustálé dokazování, že tudy cesta nevede, fakt unavuje. Proč prostě nestačí říct, že to od začátku vidím, protože si to dokážu představit, a nemusím na tom dlouho pracovat, abych to názorně předvedl? Sám si odpovím. Protože dost lidí nemá absolutně žádnou představivost, ale nenechá si poradit. Když někdo přijde a řekne, že to je příšerný, a jako důvod uvede, že to je kvůli tomu, že se mu nelíbí zelená barva, tak to je pak těžký. A další dotaz. Jak by to vypadalo třeba modrý? No bylo by to stejný, jen modrý.

Nevím, jestli mám štěstí na klienty, ale jinde než v téhle firmě se mi nestává, že by byl někdo tak nevděčný. Každý další skvělý nápad na redesign mě už tak nasere, že mám spíš chuť vyrobit materiál na redesign plastickému chirurgovi… Za těch deset let jsem tady měnil všechno nejméně šestapadesátkrát. Radši bych dělal nový návrh časopisu o hemoroidech, než čehokoliv ze současných firemních titulů.

Byl jsem z toho už tak otrávenej, že jsem měl sto chutí na všechno rezignovat, prodat své hmotné statky (samozřejmě minimálně za dvojnásobek pořizovací ceny) a přesídlit někam do pustiny na kozí farmu, kde bych sledoval maximálně trendy vemena a nikdo by mi neříkal, že je třeba si s tím víc vyhrát, i když tomu nerozumí, protože není grafik.

Místo toho dál koukám jen na ty vemena tady v práci a blíží se další velká firemní garden party, kterou asi letos radši vynechám, protože mám vážné obavy, že by mohla dopadnout hůř než ta minulá, o které jsem tu loni psal.

16. 1. 2013

Jak jsme poobědvali

Nejsem žádný gurmán, v restauraci jsem doposud neměl nikdy s jídlem problém a na rozdíl od kolegů mi nevadí ani strava ze školní kuchyně. Zážitek z dnešního oběda byl pro mě ale natolik nový, že jsem se o něj rozhodl podělit.

Klasická středeční pizza se dnes, bohužel, nekonala. Bylo plno, a tak jsme museli improvizovat. Zapadli jsme do nejbližší restaurace, kde to kdysi nebylo špatné. Ta ale mezitím změnila majitele. Teď se to tam jmenuje U Dvou přátel. (Dle mého názoru si měli radši otevřít gay bar, protože restaurace je evidentně krok vedle.) Nevím, jestli přátelé byli opravdu jen dva, ale vše tomu nasvědčovalo. Jeden asi zůstal v kuchyni a druhý se ujal obsluhy. Ani jednomu to ale moc nešlo.

Kolegové si objednali kuřecí steak, jen kromě amerických brambor si dali jako přílohu hranolky a navíc tatarku. Já si ho dal také, jen původní variantu beze změn. Hošan nám po dvaceti minutách přišel říct, že se to trochu zpozdí, protože kuchaři došlo maso. To se stává? A dokonce už ve dvanáct hodin? To má tedy štěstí, že hned vedle mají řeznictví. Kdyby aspoň už stihl natočit ty tři piva, ale to mu taky dělalo problém. Na to, že jsme tam byli skoro sami, nic moc skóre. Pral se sice s pípou statečně, ale byl to trochu marný boj. Možná by si měl přečíst manuál, nebo mu měl aspoň někdo ukázat, k čemu ta páka je. Nešlo se ale na něj zlobit. Působil tak vyplašeně… Asi jako když jde panic s kámošema do bordelu a zbyde na něj stopadesátikilová černoška.

Aspoň, že polévka byla hned. Žampiónová s krémem. Jak se ukázalo, klidně mohla být i s indulonou a bylo by to fuk. Přes tu sůl nebyla žádná chuť cítit. A to fakt nejsem zhýčkaný a slané mám rád. Tohle ale žralo jazyk. Kdyby tam nasypal čistič odpadu, dopadlo by to lépe.

Za chvíli dorazil i druhý chod. Tedy zatím jen verze s hranolky a tatarkou. Moje byla až za chvilku. Lišila se jen tím, že tatarky bylo jen trochu (prý jim tam omylem ukápla, tak se omlouvají) a maso bylo oproti předchozím porcím poloviční. (Kuchař asi zrovna zjistil, že mu dochází a musel jím začít šetřit). Jako přílohu jsem dostal pro změnu taky hranolky. Vše bylo na talíři na jedné hromadě a umělecký dojem měla asi vylepšit nějaká sušená zeleň, kterou to bylo posypané. Kurva, nejsem žádnej kuchař, ale tohle bych zvládl taky, a troufnu si říct, že lépe. (A to jsem zatím od chleba vylepšeného paštikou neudělal až tak velké pokroky.)

Sníst to šlo, žádná sláva to ale nebyla. Za těch devadesát pět korun to rozhodně nestálo. Šokující na tom všem byl hlavně ten chaos a amatérismus okolo. Řekli jsme si, že za tohle si dýško fakt nezaslouží.

Útratu jsem nakonec měl úplně stejnou jako kolegové – sto dvacet korun, požadavky nepožadavky, porce neporce, abraka dabraka… Nikdo při placení nedal ani korunu navíc, jak jsme se dohodli. Já cáloval poslední. Chlapec neměl moc drobných, tak jsem se mu to snažil ulehčit tím, že jsem mu dal dvě stě padesát korun. Vrátil mi stovku a pak se začal přehrabovat v kasírce. „Pardon, nevíte, kolik jste mi dal a kolik vám mám vrátit? Jsem nějakej rozhozenej…,“ zakňoural omluvně. (Je mi to jasný, stopadesátikilová černoška…) Že by zadoufal, jestli nepřeslechl nějaké dýško? „Dal jsem vám dvě stě padesát, takže zpátky sto třicet,“ pomohl jsem mu. „Stovku jsem vám už dal, ne?“ povídá. „No, tak ještě třicet,“ pokračuju s kurzem matematiky. Vrátil mi čtyřicet a že to je prý dobrý. Bylo mi ho líto, tak jsem mu tam tu pětku ještě nakonec dodal. Jsem prostě dobrák.

Nepatřím mezi Pohlreichovy fanoušky, ale zrovna tady by se jim asi pár jeho přisprostlých rad, jak provozovat restauraci, hodilo. Myslím, že kdyby to viděl, tak by se na něj nechal použít jeho vlastní výraz – měl by keců jak opice chcaní.

19. 12. 2012

Jak nám nabořili auto

Začínám mít pocit, že kvůli autu budu mít asi pořád o čem psát. Tentokrát to ale není o mém řidičském umu.

V sobotu jsem dal na rady silničářů a kvůli náledí nechal káru zaparkovanou v bezpečí před barákem. I přes angínu jsme šli radši na návštěvu do Třebotova pěšky. Lepší rozbitá huba než rozbitý auto. Bohužel, na kecech typu „svýmu osudu neutečeš“ asi fakt něco bude. Buď Bůh nenávidí mě, nebo moji fábku.

Večer jsme se vraceli kolem ní a Dana povídá: „Jé, tady nám někdo odhrabal sníh!“ Bohužel to nebylo od dětí, tohle byla jiná koulovačka. Nějaký „chudák“ s velkým vozem do nás totiž nacouval a koulí na přívěs nám prorazil mříž v masce. Usvědčovaly ho stopy kol ve sněhu a v díře to bylo ještě upatlané od vazelíny. Cedulka s kontaktem samozřejmě žádná. Při mých řidičských schopnostech mi bylo jasné, že tomu stejně neuniknu, ale myslel jsem, že si to aspoň nabořím sám. Dana se mě pak snažila uklidnit, že kdybych to udělal já, tak bych byl vytočenej ještě víc, jako vždy, když něco poseru a pak si to vyčítám. Sice měla pravdu, ale moc mi to nepomohlo.

Náš rodinný automekánik Michal nám poslal cenu nové masky – cca 2800 Kč. (Plus samozřejmě práce, kdybychom s tím neotravovali jeho a dali to někam do servisu.) Snad nám ji ale někde sežene použitou levněji.

Volal jsem pak na pojišťovnu, abych zjistil, jestli se mi vůbec vyplatí řešit takovou „drobnou“ škodu přes havarijní pojistku. Napřed jsem pěkně dlouho čekal, než mě přepojili, a pak jsem stejně musel s pánem vyplňovat nějaké formuláře, aby mi nakonec sdělil, že to není moc výhodné. Zhruba stejně jako jejich drahá infolinka. Další dobře vydělaný prachy.

Nu což, botky si kvůli tomu nerozkousám, jak by řekl Rychlonožka, kdyby mu někdo nabral Červenáčka. Nejde o život, jde o hovno, přitakal by Mirek Dušín.

Dnes jsem vyjel s naším nabourákem na technickou, abych to měl z krku a nemusel tam mezi svátky. Vyděsilo mě, že na palubovce svítí varovná kontrolka motoru a ten opravdu neběží tak dobře jako vždy. Nezmrvil nám ten debil ještě něco uvnitř? Musel jsem kvůli tomu obvolat pár přátel na telefonu, aby mě uklidnili, že to je nejspíš jen tím, že auto teď dlouho stálo. Stačilo ho jen trochu projet, znovu nastartovat a kontrolka zhasla. Ale stojí to za ten stres?

Na měření emisí jsem poslušně zajel do dílny, pán si šel čuchat vejfuk a řekl mi, ať mu ještě ukážu motor. Chvíli jsem tam tu páčku lovil, a když jsem ji konečně našel, tak kapota nic. Je to nějaký zaseklý. Nejspíš kvůli tomu nárazu. Zkoušeli jsme to i vypáčit šroubovákem, ale bezúspěšně. Jak jsem pořád běhal tahat za tu páčku, tak jsem si říkal: „Ty vole, hlavně ji neurvi, hlavně ji neurvi…“ Až jsem ji urval. Hm, tak už to aspoň nemusíme dál zkoušet. Člověk se snaží, poctivě neposiluje, a stejně má pořád zbytečně velkou sílu.

Vrátili mi prachy, papíry a já vyrazil rovnou do servisu. Auto si nechají do zítřka a cena do dvou tisíc. (Samozřejmě jen za to otevírání. Masku jsem po nich nechtěl.) Jsem nasranej jako svině.

Rychle o tom napiš, ať se uklidníš, říkám si. Kupodivu to opět celkem funguje. Hlavně doufám, že už nebudu muset nic dopisovat a problémy s autem teď zas na chvíli skončí. Snad milosrdný Bůh zalije naši nebohou fábku svým světlem a ten medailonek se svatým Antoníčkem, který nám dala do auta babička, k něčemu bude. (Taky nám mohla dát Kryštofa, ten na to má aspoň odbornost, ne jako nějakej Tonda.)

14. 11. 2012

Jak jsem sledoval pána v pláštěnce

Starší pánové nejsou zrovna moje očumovací cílovka, ale dnes ráno jsem ve vlaku učinil výjimku. Sedl jsem si totiž náhodou k jednomu zajímavému naproti přes uličku. Odhadoval bych ho tak na šedesát let. Seriózní bradka, brýle, kabela na kolečkách, na hlavě červená baseballka. To by samozřejmě nebylo nic mimořádného, kdyby na sobě neměl ještě starou gumovou pláštěnku zapnutou až ke krku. S ní vypadal jak učebnicový příklad úchyla. No co, třeba jen jede do Prahy na houby a očekává vydatný déšť, proto ještě nemusí být žádný zvrhlík. Nebudu lidi soudit podle nějakých zažitých stereotypů. Nechávám ho být a otevírám knížku.

Když jsem po chvíli zvedl zrak, všiml jsem si zvláštního pomalého pohybu jeho pravačky v kapse pláštěnky. Něco se pod ní rytmicky vzdouvalo v místech, kde lidé mívají obyčejně rozkrok. Tak buď má velmi divný tik v ruce, nebo fakt hladí křečka proti srsti. Musím říct, že mě to trochu překvapilo a nějak jsem se nedokázal na další čtení soustředit. (Pan Škvorecký by asi neměl radost, kdyby se dozvěděl, že mladého heterosexuálního muže zaujal víc děda podezřelý ze samohany než jeho román.)

Podíval jsem se na lidi okolo, jestli si toho všiml ještě někdo, ale i chlap sedící naproti dědovi si dál v klidu četl noviny. Buď jsem to tedy zpozoroval jen já, nebo jsou ostatní natolik tolerantní, že to s mávnutím ruky přešli. Všichni se za něčím honíme, tak ať se on klidně honí za pláštěnkou.

Ranní idylka pokračovala. V kapse to pořád žilo a pán při tom spokojeně sledoval krajinu za oknem. Pěkně pomalu, žádný spěch. Blížíme se ke Smíchovu. Už to tedy trvá asi patnáct minut. Že by trénink na masturbační maraton? Sportovat se přece může v každém věku.

Na Smíchově se šampión chystá k odchodu a naskytne se mi při tom pohled do jeho kapsy, která zůstává rozšklebená. No něco tam je. Něco divného. Nemůžu sice říct co, ale určitě to není normální kapsa. Stále si ale nejsem ještě stoprocentně jistý.

Pan Sam O´Hana nakonec nevystoupil. Jen se přemístil o pár schůdků níže do mezipatra, které se teď vyprázdnilo. Asi chtěl soukromí, aby mohl dokončit své dílo. Naštěstí (???) na něj stále přes roh vidím.

Nasazuje rychlejší tempo, je v cílové rovince, za osm minut budeme na hlaváku a tam vlak končí. Napadá mě, jestli to Grand finále chci vlastně vidět. Přes pláštěnku stejně nic nepoznám a začíná se mi z té představy dělat blbě. Pouštím ho radši ze zřetele. Stačilo mi, že jsem se ještě víc utvrdil – ne, utvrdil není zrovna v téhle situaci vhodné slovo – přesvědčil, že jsem měl se svou teorií asi pravdu.

Při výstupu na hlaváku mi to nedá, abych se na něj ještě chvíli nezaměřil. S hrůzou tak sleduji, jak se jeho honipracka vynořuje a mačká tlačítko na otevírání dveří. Vypadá nepotřísněně. Okamžitě se ale zas vrací do bezpečí kapsy. Dávám mu náskok a jdu pomalu za ním, stejně je u eskalátoru nával. Děda ale zůstal stát u automatu s jízdními řády. Přemýšlím, jestli si na něj mám ještě někde počkat.

Pak jsem ale konečně přišel k rozumu. Co to, kurva, dělám? Je mi blbě, mám chřipku, chvátám do práce a zdržuju se tady s nějakým onanmeisterem. Beztak to ve vlaku nestihl, tak si teď hledá delší trasu, aby to dokončil. Nejspíš pojede do Ostravy.

Ponechal jsem mu tedy nakonec jeho tajemství a vyrazil na metro. A jediné ponaučení, které z toho všeho vyplynulo, je to, že pokud někdo vypadá jako úchyl, tak to taky klidně úchyl být může. Odteď chovám k pláštěnkářům nedůvěru, takže pokud nechcete být v mých očích podezřelí, noste radši deštníky.

5. 11. 2012

Jak jsem spáchal dobrý skutek

Na Smíchově mě při nástupu do tramvaje požádal nějaký chlápek na vozíku, jestli bych mu nepomohl dovnitř. Trochu jsem se zalekl, protože tramvaj nebyla bezbariérová a on nevypadal zrovna lehce. Spíš naopak. Pozorněji jsem ho zkoukl – vzadu na řídítkách nacpaný batoh, nohy obě, takže o ty lehčí taky nebude... „No pokusím se,“ povzdychl jsem si a začal ho rvát na první schod. To se mi i povedlo, ale pak jsem si jednu nohu zaklínil pod vozík, převážil se a málem se posadil na prdel. Když mou bezmocnost uviděli ostatní cestující, začali tahat vozík sami. Blbý bylo jen to, že jsem měl pod ním pořád uvězněnou nohu a oni mi teď pěkně hoblovali holeň. Nakonec se mi ale podařilo vyprostit, přestal jsem překážet a lidi dostali chlápka dovnitř.

Tramvají se rozlil známý houmles odér. Šel od mého vozíčkáře. Lidi si nás začali divně prohlížet. Evidentně jsem asi vypadal jako jeho kámoš. To mi ale až tak nevadilo. Spíš jsem začal přemýšlet, jak ho budu tahat ven, protože určitě jede za ostatníma vágusema na Anděl, kde budu vystupovat i já. Už jsem se viděl, jak ho tam vyklápím ze schodů. Pomalu jsem se proto začal rozhlížet, koho oslovím, aby mi pomohl.

Blížili jsme se k Andělu a vozíčkář se začal cpát ke dveřím. Jen jsem nechápal, proč tam jede pozpátku. Tramvaj zastavila, on rozpažil a chytl se tyčí po stranách, takže nikdo nemohl projít. Všichni jsme vyjeveně koukali, co to má být, proč nás nechce nechat vystoupit, když v tom se chlápek asi rozhodl skončit svůj mizerný život a vrhl se pozpátku ze schodů. Kdyby ho dole čekající lidé pohotově nechytli, tak si rozčísl pěšinku o chodník. Stejně jako mně jim ani nepoděkoval a jel dál.

Podrbal jsem si odřenou holeň a řekl si, že pro příště si podobné dobré skutky asi ještě rozmyslím.

27. 10. 2012

Jak se dědí konzervatismus

Všichni o mně ví, že jsem v hodně věcech dost konzervativní a rigidní. (Chvílemi mi přijde, že kromě hudby a filmu snad ve všem.)

V patnácti jsem si nechal narůst dlouhé vlasy a jediná změna, kterou jsem od té doby udělal, byla, že jsem je ve dvaceti trochu zkrátil a přesunul pěšinku zprostředka do zlatého řezu, kde by to podle kompozičních pravidel mělo vypadat líp. (Jó, tenkrát jsem byl ještě mladý a pružný, teď bych už takovou divočinu nezvládl.) Nyní zase bojuji s faktem, že nedobrovolně měním barvu vlasů na šedivou a můj pekáč buchet na břiše se zalévá šodó. Naštěstí vše postupuje pomalu a lépe se na to zvyká.

Nosím tři svetry, dvoje kalhoty a kupuji si stále stejné boty. Dr. Martens aspoň drží modelové řady a nepřivádí mě k šílenství jako obchody s oblečením, které neustále mění sortiment, a to čím dál víc k horšímu. Kurva, to nemají i něco pro člověka, který nechce vypadat cool? Ty firmy, kde jsem měl jistotu, že si vyberu, překvapivě zkrachovaly. Doufám, že to nečeká i mé oblíbené podniky. Třeba v jedné pizzerii si dávám už deset let stále stejnou pizzu, protože je prostě nejlepší. Jinou si můžu dát kdekoliv, ale piz­zu Praha jenom tam. Štěstí, že ještě někde mají smysl pro tradici. Těchto ostrůvků jistoty ale, bohužel, stále ubývá. Nazývám to globálním dojebáváním planety. (Mé planety.)

V partnerském životě má ale moje neochota ke změnám nesporné výhody. Dřív mě ničilo, když jsem několik let nedokázal dotyčnou dostat z hlavy a najít si nějakou jinou, která by přebrala štafetu v odmítání, ale teď se mi to hodí. Celkem dobře snáším každodenní stereotyp a o změně partnerky ani po deseti letech vůbec neuvažuji.

Občas ale musím kvůli svým neměnným návykům snášet posměšky okolí. V práci o mně kolega řekl, že jsem robot, protože prý dělám ty časopisy sice pěkně, ale pořád stejně. Proč ale něco měnit, když je to zaběhlé a funguje to? Díky své zautomatizované práci navíc ušetřím spoustu času. To se taky počítá. (Velké zásluhy na tom má i rozmístění věcí na stole do sektorů a dodržování kolmých úhlů při jejich zarovnání. Vše je pak mnohem přehlednější.)

Druhý kolega mě zas přirovnává k Sheldonovi ze seriálu Big Bang Theory. Na středy, které jsem si vyhradil jako společenské dny, kdy nechodím na oběd do školní jídelny, ale někam s ostatními spolupracovníky, jsem si totiž vydupal návštěvy blízké pizzerie. Prostě ve středu je pizza a nic jiného. (Stejně na mě ale kolegové přestali brát ohled a posledně mi pizzerii změnili na čínskou restauraci, parchanti.)

Další důvod k vtipným komentářům jsem jim dal nedávno, kdy jsem si nevšiml, že na dveřích do práce nám konečně vyměnili kouli za kliku, a já stále asi týden otevíral klíčem, jak jsem byl naučený.

Celkově jsem ale se svým způsobem života spokojený, i když má některé zmíněné nevýhody. S tím se musí člověk prostě smířit. Já za to navíc ani nemůžu. Určitou formu konzervatismu jsem totiž podědil po dědovi. (Dědičnost od slova děda.) Ten měl konzerv plný sklep. Všechny pěkně úhledně seřazené v regálech a nadepsané, do kdy se mají spotřebovat. Byl to konzerví král. Rigiditu jsem si už pak vypěstoval sám, abych přispěl také něčím vlastním. Je ale něco špatného na tom mít rád v životě řád a jistotu? Po dědově smrti jsme pak díky jeho konzervatismu měli aspoň dlouho jídlo „zdarma“ a menu bylo jasně dané. Přesně podle data minimální trvanlivosti.

28. 8. 2012

Jak na mě leze demence

Prvních příznaků jsem si všiml už někdy před rokem, když jsem ráno cestou na záchod chtěl spojit příjemné s užitečným a hodit špinavé ponožky do pračky. Samozřejmě skončily v záchodě. (Do pračky jsem ale naštěstí nenachcal.) Měl jsem to tehdy brát jako první varování a začít se sebou něco dělat. Ale jinak až doteď vše probíhalo bez větších problémů.

Další výpadek jsem měl nedávno v autoservisu. Při placení se mě pán zeptal, jestli hotově, nebo kartou. Vzhledem k nemalé částce jsem zvolil kartu, abych měl za platbu aspoň pár bodů do Bonus programu České spořitelny, a mohl si pak za ně vyzvednout nějakou několikanásobně levnější blbost. Vytáhl jsem kartu, a zatímco pán chystal terminál, já se pokoušel vzpomenout si na PIN kód, který mi úplně zázračně zmizel z paměti. Používám ho celé roky a nikdy se mi nic podobného nestalo. (Možná to bylo nějaké logické zablokování mozku, který se mě snažil uchránit před takovým rozhazováním peněz.) Každopádně jsem pak musel pánovi říct, že jsem zrovna mentálně mimo provoz a jestli nemůže chvilku počkat, než si vzpomenu. Shovívavě se usmál a čekal. Ještě tak minutu jsem zkoušel šrotovat, ale bez úspěchu. Naštěstí jsem měl s sebou i hotovost pro případ, že by nebrali karty, takže vše nakonec dobře dopadlo a vyřešili jsme to poctivě z ruky do ruky.

Cestou domů jsem se stále snažil marně vzpomenout, až jsem to nechal radši být. Jen jsem doufal, že to bude stejné jako s mým hraním na piano. Tam mám taky někdy výpadky a nemůžu najednou dokonale nacvičenou písničku zahrát, i kdyby mě pak za trest měli nutit poslouchat Honzu Nedvěda. Když na to ale přestanu myslet, tak se prsty zase rozběhnou samy. Prostě příště si na ten debilní kód určitě vzpomenu.

Pár dnů potom mi končila platnost staré karty a z banky mi poslali novou. Radši jsem si zavolal na info linku, jestli na aktivaci platí starý kód, nebo mi měl ještě přijít nový. Paní mě ujistila, že starý bude fungovat. Bylo zrovna před dovolenou a doma už to v obálce, kde mám vždy nějakou hotovost, penězi ani nesmrdělo. Vyrazil jsem tedy k bankomatu.

Kód mi v hlavě bez problémů naskočil a dostal jsem se do hlavní nabídky. Zvolil jsem aktivaci a bylo opět třeba zadat PIN. Tak jsem ho tedy naťukal a co to? Prý je špatně. Zkusil jsem kombinaci ještě jednou a zase nic. Další pokus jsem už nedostal, prý jsem vyčerpal počet možností pro zadání. Hlavně, že jsem ještě volal na info linku, abych se ujistil, že mi starý kód platí. To jsou dementi v té spořce.

Protože jsem nutně potřeboval vybrat, musel jsem problém hned řešit. Vyrazil jsem na pobočku. Tam jsem otráveně paní vše vylíčil. Ta se podívala do systému a prý by měl starý kód stále fungovat. Mám to zkusit zítra znovu.

Další pokus bohužel opět nevyšel. Bankomat mi při aktivaci rovnou napsal, že je překročen limit pro zadání. Tak vám teda pěkně děkuju. Celou dovolenou pak musela všechno platit Dana, protože já jsem byl bez koruny.

Hned v pondělí jsem naklusal na pobočku a nasraně jim znovu vysvětlil svůj problém, že už bych se fakt potřeboval dostat k penězům. Prý mi tedy pošlou nový PIN, když ten starý nefunguje. Nejpozději do pátku bude ve schránce. Jenže nebyl.

Dal jsem jim ještě šanci, ale když ani další týden ve středu nic nepřišlo, musel jsem zavolat znovu na info linku. Už jsem asi byl celkem nepříjemný. Neustále vše opakovat znovu mě fakt nebavilo. Zas tak dobrá historka to není, že bych ji chtěl vyprávět furt dokola. Žádnou žádost o nový PIN prý neevidují. Předali mou stížnost na reklamační oddělení. Že se mi ozvou, jestli kód pošlou sami, nebo budu muset jít znovu na pobočku.

Druhý den večer mi už ruply nervy a opět jsem zavolal na info linku, jak to tedy vypadá. (Předtím jsem samozřejmě musel zase převyprávět celý svůj příběh, který je s každým problémem čím dál delší.) Tak prý mi nový PIN poslali. Haleluja, nebudu aspoň muset nikam jít. Co víc si přát.

Asi si teď dali fakt pozor, protože další týden už doporučená zásilka opravdu přišla. Musel jsem si jen ráno vystát čtyřicetiminutovou frontu. (Důchodci samozřejmě nemůžou dospat, a tak musí jít na poštu také hned ráno jako všichni lidé spěchající do práce.)

Konečně si po třech týdnech vyberu a splatím dluhy, které jsem si mezitím všude udělal. Rozbalím psaní a koukám na nový PIN kód. Je mi nějak povědomý. Vždyť to je můj starý! Ale starý správný! Až když jsem ho uviděl, tak mi došlo, že jsem celou tu dobu při aktivaci karty zadával něco jiného. Měl jsem tam drobnou číselnou přesmyčku. Že bych zase zavolal starým známým na info linku a omluvil se, že dement tu je někdo jinej?

10. 8. 2012

Jak jsem koupil náklaďák

Protože jsem se dokopal udělat si po dvanácti letech kondiční jízdy a nikoho jsem při tom nezabil, rozhodl jsem se pořídit konečně ono plánované rodinné vozidlo. Poprosili jsme Dany bratrance Michala, který má autoservis, jestli by nám s tím nepomohl. Já totiž poznám auto jen podle barvy, jak o sobě hrdě hlásím.

Po probrání požadavků nám doporučil Škodnou Octavii combi. Vybírali jsme pečlivě na internetu a pak si u jednoho nejmenovaného autobazaru tři auta zarezervovali.

Když jsme si je tam s naším mekánikem dorazili osobně prohlédnout, tak jedno bylo ve Zlíně, druhé prodali a třetí nemohli pro jistotu najít.

Po hodině bylo objeveno v servisu, protože prý mělo nepravidelný chod motoru. Pán nám rovnou řekl, že stejně bylo hodně obouchané a zrezlé, takže by nám ho nedoporučil. Tak takhle vypadají ta auta ve výborném stavu. Ještě že nám to paní při rezervaci potvrdila. Museli s ním přes noc hodně řádit, když ho stihli mezitím tolik dokurvit.

Šli jsme tedy okouknout, co jim tam ještě zbylo. Ukázalo se, že z námi požadovaných vozů už téměř nic a za akceptovatelnou cenu jen totální vraky, do kterých by nevlezl ani zfetovaný sebevrah.

Nezbývalo než slevit z nároků a okouknout i nějaké fabie. Bylo to dost podobné. U jedné lepší nám pán zaběhl i pro servisní knížku. Ukázalo se, že je nepopsaná jako Ježíšův trestní rejstřík. Po tom, co jsem viděl předtím, už mě to ani nepřekvapilo. Třeba, že má auto psanou klimatizaci, totiž ještě neznamená, že je funkční, protože to je spíš výjimečně. Prostě ji jen má. Všechno je pravdivé, nikdo přece neříkal, že funguje. Netroufal jsem se ani ptát na zbytek. Volant to má, ale nejde s ním kroutit, brzdy fungl nové, jen nebrzdí…

Po dvou promarněných hodinách jsme zjistili, že tady nám benzín nepoteče, a vyrazili zkusit další autobazar. Největší máme za sebou, na řadě je druhý největší.

Tam mají zajímavý přístup. Tváří se mile jako Arnold v Terminátorovi a při optání člověka div nepošlou do prdele. Auta ale mají o něco lepší, a dokonce i trochu levnější. Našli jsme nakonec tři vyhovující. Jasným favoritem byla pět let stará fabie, která měla dokonce pečlivě vyplněnou servisku. Prošla Michalovou kontrolou na rampě a vyrazili jsme ji vyzkoušet do provozu.

Pan bazarista vyjel z brány na silnici a asi po kilometru mě pověřil důležitým úkolem vrátit se zpět. Jakmile jsem to odpálil, tak se mě zeptal: „Vy jste asi dlouho neřídil, co?“ A to mi přišlo, že jsem se rozjel celkem dobře, dokonce mi to ani jednou nechcíplo.

Dojel jsem zpět k bráně a na kličkování v úzkých uličkách mezi auty už si to naštěstí zase vzal on. Vše vypadalo v pohodě, a tak jsme šli vyplnit papíry. To se protáhlo na dvě hodiny. (V duchu jsem litoval Michalovu holčičku, která s ním jela do Prahy do zoo a místo toho stihla jen dva autobazary. Asi by mě za to nejradši umlátila barbínou.)

Takže všechny smlouvy konečně hotovy, povinné ručení a pojištění taky. Přizval jsem k tomu na kontrolu i Danu s Michalem. V papírování jsem totiž nesvéprávnej. Vše vypadá v pořádku, podepisuji a konečně mizíme.

Dostal jsem od Michala základní instruktáž a vyrazili jsme se pochlubit Dany rodičům do Třebotova.

Musím říct, že se mi nejelo zrovna dobře. Vedle mě žádný zkušený řidič, který by mi poradil, a už vůbec ne instruktor s druhými pedály. Dana si navíc ještě stěžovala, že hrozně funím. Ruce na volantu jsem měl nervozitou zaťaté, bicepsy jako Rambo… Vyloženě v pohodě.

Aby toho nebylo málo, začalo ještě pěkně lejt. Obsluha stěračů se mi nějak nedařila, pořád to stíralo hrozně pomalu, protože jsem nepochopil, že ta páčka má ještě další polohy. Přední sklo se mlžilo, ale experimenty s klimatizací jsem musel nechat na Daně. Na to už jsem neměl.

Chvíli potom jsem málem za odměnu nabořil Michala, který nepředpokládaně zpomalil, protože přejel nějakou odbočku. Už jsem se těšil, až dojedeme.

Během cesty do Třebotova jsem samozřejmě ještě párkrát vzbudil rozruch, když jsem to na semaforech po dvou-třech chcípnutích pořádně odpískal, ale pravé grand finále dnešního dne mě teprve čekalo.

V Třebotově v opačném směru stavěli policajti. Natolik mě vyděsili, že jsem zapomněl na odbočku k domu Dany rodičů. Když jsme byli skoro u ní, Dana mě vyplašila: „To už je tady!“ Za mnou jela další auta, takže jsem brzdil jen mírně a v pomatení smyslů jsem to zkusil ještě krouhnout. Zadupl jsem to asi půl metru před plotem. Řidiči za mnou vyděšeně koukali, co budu předvádět teď. Já tam ale jen sklesle seděl jak Dalajláma v trabantu a čekal, kdy si mě policajti přijdou vyzvednout. „Pane, půjdete s námi, za tohle znovu zavedeme trest smrti.“ Nic se ale nedělo, nechali mě žít. Zkusil jsem tedy zacouvat, ale furt mi tam nějak nešla hodit zpátečka. Když už jsem myslel, že ji tam mám, tak auto poskočilo dopředu a rozvibrovalo značku před námi. Motor mi chcípl a já zas jen dřepěl a koukal, jak se značka klepe. Obdivuji Dany odvahu, že se tomu mohla ještě smát.

Když jsem se trochu uklidnil, tak jsem normálně zacouval a zajel do uličky k domu. Tam už na nás pobaveně čekala celá famílie. (Naštěstí se předchozí incident odehrál za rohem, takže neviděli, co jsem tam prováděl.) Prý se smáli tomu, jak si mě lidé, kteří tam projeli přede mnou a teď se vraceli, divně prohlíželi.

Od té doby nemnoho vody uteklo na řece Berounce a já se aspoň trochu vyjezdil. Na rovině mi to při rozjezdu už moc nechcípá, neděsím tolik řidiče před sebou prudkým dobržďováním, a dokonce přestávám i funět. Jen párkrát jsem si najel při odbočování do křižovatky tak dobře, že jsem zablokoval protijedoucím cestu a vysloužil si tak pochvalné troubení a plácání na čelo. Ale zas to napravuji dobrými skutky, když dodržuji předepsanou rychlost a zpomaluji tím některé neukázněné řidiče.

Jak jsem ale nedávno zjistil, tak za to, že mi to řízení moc nejde, vlastně nemůžu. Já vždy šoféroval jen osobák a při přeregistrování auta jsem v techničáku našel, že je vedené jako nákladní. S náklaďákem fakt nemám žádné zkušenosti. Jediné štěstí, že v něm můžu vozit jen čtyři osoby. Aspoň jich tam nikdy nezahyne těch pět, pro které to mělo být podle protokolu o stavu vozidla, co mi dávali v autobazaru. Díky, bazaristi!

11. 5. 2012

Jak jsme se stěhovali

Vážení přátelé i nepřátelé, jste historicky prnímimsvědkyzádpisu v podroušeném stavu.

Právě proběhlo stěhování naší firmy na nové působiště. Využil jsem momentální podroušené nálady a domácí odmaělosgi (jinak bych byl samozrejme manželsky vyhubován), abych vám o tom poeeferoval, když jsem tak d,ouho mlčel. (Koukám, že můj eitorbue mít potmhodněšprácě, protože každé druhé písmpnebo je přejlek.)

...

No a tady jsem to utl, protože mi i v tak ožralém stavu začalo být jasné, že výsledek nebude adekvátní vynaložené námaze. Asi bych ale měl teď začít vyprávění o pár hodin dříve a s jiným nadpisem.

...

Jak jsem se stal kazatelem

Ten den opravdu proběhlo stěhování sídla firmy. Přesouvali jsme se z mého oblíbeného Žižkova do nepřátelských Kobylhnis. Už předem jsem oplakával své Olšanské hřbitovy, přes které jsem každé ráno chodil, svou školní jídelnu s mými důchodci i můj kancl v sedmém patře, kam jsem vždy kvůli tréninku dupal pěšky. Když jsem ale dorazil na své nové působiště, tak to kupodivu až tak hrozné nebylo. Cesta do práce mi trvala téměř stejnou dobu, okolí bylo příjemně klidné a navíc s krásným výhledem do zeleně. Menší vilka má taky o něco lepší atmosféru než obrovská administrativní budova se znuděným recepčním u vchodu. Navíc ten den ještě ani nebyly zprovozněné počítače, takže nešlo pracovat. Venku na zahradě u bazénu byl sud a pekla se uzená kýta. Odpoledne prý bude posezení. Vše už nebylo tak černé, jak to původně vypadalo. Na rozdíl od většiny zklamaných kolegů jsem byl nakonec mile překvapen. Malý důvod k oslavě.

Po zapojení počítačů a vybalení krabic jsme vyrazili s kolegy grafiky na brzký oběd a obhlídku okolních restaurací. No a potom už rovnou k sudu. Jaké pak s tím dělat drahoty. Stejně už tam byl skoro celý zbytek firmy.

Sluníčko svítilo a já se radši jako vždy na firemních akcích držel tam, kde mi rozumí a kde rozumím já jim – tedy mimo dosah kolegů. Zahájil jsem plodnou konverzaci se sudem a zase se mi to nějak vymklo z ruky. Za chvíli se už kolem piva a uzeného vytvořila větší skupinka mužů a došlo i na nějaká univerzální styčná témata jako rocková muzika atd. Ženy u bazénu mezitím osaměly se svými oblečky a kosmetikou. (Téma pouze odhaduji.)

O něco později se osazenstvo opět promíchalo a já byl vyzván, ať opustím svou dopitou pozici a zapojím se do kolektivu. Potácivým krokem desperáta z Divokého západu jsem se tedy přiblížil ke stolečku, kde to zrovna žilo. Generální ředitel (o rok mladší než já) se se mnou dal do řeči. Přece jen se známe už z dob, kdy ještě dělal distributora a rozvážel časopisy do stojanů. „Tome, já tě za těch deset let normálně vůbec neznám,“ povídá mi. (Za ty roky jsem už pochopil, že to nikde není bráno zrovna jako přednost.) „No to je snad dobře, ne?“ odpověděl jsem vesele. (Doteď mi pořád není jasné, proč jsem to řekl a co by na tom mělo být dobře.) Má odpověď se každopádně setkala s úspěchem a zasmáli jsme se tomu.

Pak jsem ovšem dostal chuť projevit dobrou vůli, aby všichni, co mě znají jen jako málomluvného svědomitého suchara, poznali i mé soukromé já, které se (nejspíš instinktivně správně) snažím od svého profesionálního já oddělovat. Jenže jak už to tak u mě bývá, s vypitým alkoholem začínám být moc upřímný a probouzí se ve mně velmi hlučný kazatel, který dokáže dlouho vyřvávat o morálce a sociální solidárnosti. Došlo to až tak daleko, že jsem se generálního zeptal, co si myslí třeba o nejvyšším z nejvyšších, který stojí nade vším (tedy samozřejmě toho z naší firmy), protože mně přijde jako arogantní člověk bez trošky pokory. Dostalo se mi odpovědi, že tomu samozřejmě tak není, že je úplně v pohodě jako my. I přes momentální mozkovou disfunkci mi došlo, že lidi, co jsou v pohodě, si s těmi v nepohodě (respektive v jiné pohodě) asi nikdy moc rozumět nebudou a dál už jsem se v tom díkybohu nehrabal.

Navíc jsem zaslechl, že došlo pivo, a já se proto rozhodl přestat dštít hromy a blesky na všechny přítomné hříšné obchoďačky a odkolébal se domů.

No a pak už to znáte. Byl jsem doma sám a pocítil potřebu něco vyplodit. Pustil jsem se tedy do zápisu a po jeho neúspěšném dokončení jsem se rovněž neúspěšně pokoušel ještě dvě hodiny všechno přežít, ale nakonec jsem stejně podlehl a musel jít uzenou kýtu vyvenčit na záchod.

Kupodivu jsem snad tuto další eskapádu opět úspěšně ustál a ve firmě se se mnou i nadále počítá. Možná si jen pro příště zkusím nechat velkohubá kázání na místa, kde jimi tolik neohrožuji svou malichernou existenci, a budu obtěžovat jen lidi, co se nacházejí ve stejné pohodě jako já.

13. 1. 2012

Jak jsem prvně stanul na lyžích

Po loňském nečekaném zjištění, že túra se sněžnicemi je neskutečný opruz, se rozhodlo, že v zimě už budeme vyrážet jedině na běžky. Bohužel, co mají dělat opoždění chudáci jako já, kteří na lyžích v životě nestáli? Navíc o sobě moc dobře vím, že zrovna na nějaké klouzání mě stvořitel určitě nenavrhl, protože jinak bych neměl své těžiště umístěné kdesi mimo tělo, nejspíš někde nad hlavou. Nedovedu si představit jiný důvod, proč bych se měl jinak při každém podklouznutí válet furt po zemi. Každopádně to prostě je, jak to je, a proto se radši každému rizikovému prostředí vyhýbám. Představa zimní túry s kamarády ale pro mě byla natolik lákavá, že jsem se rozhodl pro jednou udělat výjimku a zkusit to. V půjčovně jsem si vybral vše potřebné a mohlo se vyrazit na třídenní šumavský přechod.

Že jsem udělal chybu, bylo jasné hned, jak jsem si lyže připnul na nohy. Kurva, vždyť to klouže jako svině i na rovině! Dostal jsem krátkou instruktáž a vyšel jsem vstříc první dnešní zkoušce – vleku na kopec. Nechápal jsem, proč mi všichni říkají, že jsou na mě zvědaví. Vždyť si jen sednu a ono mě to vyveze nahoru, ne? Že to nebude tak snadné, jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem se dopotácel k vleku a hodlal si dřepnout na projíždějící klacek. „Nesedat!“ zařval vlekař. Pozdě. Už jsem seděl – tedy ležel.

Při druhém pokusu jsem se už poučen nechal jen nabrat a tlačit. I když ne moc daleko. Asi tak deset metrů. Jakmile jsem s roztřesenými koleny dojel k prvnímu kopečku, tak vlek příjemně zpomalil, ale bohužel jen na chvíli. Pak to o to víc odpálil a vystřelil mě na Mars.

Cestou mě ještě zkusil přibrat kamarád, ale opět se nepovedlo. Aspoň že jsem neshodil i jeho. Po chvíli váhání jsem se rozhodl pro poslední pokus. Sundal jsem lyže a sešel ten kousek dolů radši pěšky. Tentokrát jsem dojel skoro až do čtvrtiny kopce. Úspěšně jsem ustál dva hrboly, ale na třetím mě to zase vystřelilo a zapadl jsem lyží do nějaké vykopané mamutí pasti. Divoce jsem zašněroval, a pak už bylo třeba se jen zase rychle odvalit stranou, abych tolik nepřekážel. Jedna lyže se mi sundala sama, takže už jsem odcvakl jen druhou a vyrazil nahoru po svých. Byla to taková ulička hanby. Projíždějící na mě udiveně koukali a musel jsem i vyslechnout, jak nějaká maminka vysvětluje svému děcku, proč jde ten pán nahoru pěšky.

Na konci vleku jsem byl kamarády donucen opět nasadit lyže a dřít se dál do kopce s nimi. Zjistil jsem, že už není třeba se bát jen ježdění z kopce, ale že to bude peklo i nahoru. Neustále mi to podjíždělo a při chození do stromečku jsem se potácel jak znásilněnej fotbalista. Nakonec mi kluci lyže navoskovali, protože usoudili, že bude lepší risknout, že se mi to bude lepit, než abych takhle zdržoval.

Napadlo zrovna dost čerstvého sněhu, takže jsme si stopy museli prošlapávat sami. Vzhledem k tomu, že jsem byl furt poslední, jsem se na skupinové práci moc nepodílel. Ale měl jsem dost i bez toho.

V místech, kde se nechalo aspoň trochu jet, jsem zkoušel pochytit správný styl běžkařského pohybu. To ještě jakž takž šlo, i když jsem se stejně dost často kymácel a celkové vyvažování mě neustále vyčerpávalo. Nejhorší bylo, když jsme občas potkali jiné běžkaře. Snažil jsem se působit zkušeným dojmem a o to víc jsem je pak vylekal, když jsem někde u nich samým snažením škobrtl a začal jim mávat hůlkami před ksichtem.

Naštěstí zatím nebyly žádné prudké sjezdy, jen mírné kopečky. I tak jsem se furt válel. Vyhrabat se z hlubokého sněhu s velkým batohem a lyžemi spletenými do vánočky mě vždy totálně vysílilo, protože se mi při každé snaze nějak se zapřít ruka probořila po rameno do sněhu. Už jsem se těšil na slibovanou strojově projetou stopu, na kterou jsme měli za chvíli dorazit.

A opravdu. Byla tam. Hned mi to v ní šlo podstatně lépe. Koleje držely dobře směr a já si to pustil z kopečka jako vláček bez strojvedoucího. Bohužel stopa byla v jednom úseku přerušená. Ve snaze nepadnout na držku jsem se instinktivně zapřel hůlkou. Ta se ohnula do pravého úhlu a při narovnání jsem z ní vyrobil dvě. Kamarád mi tedy půjčil svoji a sám pokračoval s provizorním klackem. Naštěstí už to nebylo daleko do cíle.

Čekalo nás ale víc prudších sjezdů. Já je radši sešel bez lyží. Na chatu to už byl jen kousek, a tak kluci vyrazili napřed. Přece jen je lepší čekat u piva ve vyhřáté hospodě. Začínalo se pomalu šeřit a kopec ne a ne skončit. Nikdo už nejezdil, a tak jsem zas připnul lyže a rozhodl se zbytek nějak zbobovat. Snad mě nikdo neuvidí. Svištěl jsem přidřeplej, vyvažoval rukama, a když už to jelo moc rychle, tak jsem zabrzdil prdelí. Krásná vzpomínka na dětství.

Na chatě jsem vyfasoval novou hůlku ze ztrát a nálezů. Sice byla asi o třicet čísel kratší, ale lepší než nic. Dnešních patnáct kilometrů mi bohatě stačilo a další den bylo v plánu dokonce třicet, to bych bez ní ani náhodou nedal.

Druhý den se sníh pěkně lepil, takže to bylo jak z filmu Karate Kid – dát vosk, vosk pryč. Aspoň to ale do kopce tolik nepodkluzovalo. Byla to stejně zase dřina jako prase. Kluci na mě museli pořád čekat, ale kvečeru jsem už začínal mít pocit, že na rovině a z mírného kopečka to celkem jde. (Samozřejmě bez zatáčení, to kamikaze ještě neumí.)

Další den ráno jsem se cítil, jako by mě celou noc mlátili cikáni železnou tyčí. Sníh už tolik nelepil, ale voskovat se mi nechtělo, protože v půjčovně to chtěli vrátit očištěné a já byl líný. Říkal jsem si, že těch dnešních patnáct kilometrů už nějak doklepu. V kopcích jsem si to zas vyžral. Ostatní si ťapkali a já funěl daleko za nimi jak nadrženej medvěd. Absolvoval jsem i pěkný sjezd lesem. Bylo tam sice dost hlubokého sněhu, který příjemně brzdil, ale pořád na můj vkus i moc zatáček. Pokaždé, když mi lyže vyjela ze stopy, jsem se zapíchl a vletěl hlavou do závěje. Mnohokrát jsem si vzpomněl na svou nejslavnější divadelní roli pštrosa. Asi je mi fakt souzena.

Když jsme ten den konečně završili naši třídenní pouť, zapřísahal jsem se jako poslední žijící sněhulák, že na běžky už v životě nevlezu, ale jak tak o tom píšu, napadá mě, že to vlastně nebylo až tak špatné…

13. 11. 2011

Jak jsem poslouchal cizí rozhovory

Díky změně pracovní doby teď jezdím ráno „školním“ vlakem. Kromě toho, že je pěkně nacpaný, to má i další nevýhodu. Není tam takový klid, jako když jedete jen s ostatními vyčerpanými pracujícími. Často se pak nedokážu soustředit na čtení a nedobrovolně dělám sondu do života dnešní mládeže. Většinou si člověk jen tak zavzpomíná, jaké to bylo v jejich věku. Dá se říct, že podobné. (Až na to, že jsem nebyl skejťák ani hiphoper a neměl jsem ajfouna.) Problémy spojené se školou, holkama, víc chuti změnit svět… Prostě nic nového.

Občas ale člověk narazí na parádní exempláře, které zaběhlou šablonu osvěží špetkou poctivé blbosti. Tentokrát to ale nebyla jen špetka, byla to přímo hrst. Možná i lopata.

Sedl jsem si ke dvěma asi sedmnáctiletým chlapcům a jedné čtoucí starší paní. Vyndal jsem si knížku, ale diskuze spolusedících mi neumožnila přečíst ani jednu stránku. Nebavili se zrovna potichu. Už z hlasu jsem zachytil alarmující dávku debility. Zvedl jsem oči, abych mladíky podrobil podrobnějšímu zkoumání. Vzhledově nijak nevybočovali z řady. Oháknutí byli klasicky – skejťácky. Chvíli jsem zapřemýšlel, jestli je nepřebiji sluchátky s muzikou, ale pak jsem si všiml, jaký má ten naproti parádně tupý výraz. To rozhodlo. Z toho by mohlo kápnout něco zajímavého. Sluchátka jsem tedy zavrhl a začal předstírat čtení.

Rozjeli to vcelku neškodně. Jak je jejich učňák na píču, jak tam vůbec nechodí, a když, tak zhulený... Blboun naproti k tomu zatrumfoval historkou, jak si zapálil jointa při hodině. Bylo vidět, že mu role machra sedí. Kolega ho evidentně žral.

Když jsme projížděli Chuchlí, vypadlo z něj: „Ty vole, představ si, že by na jiný planetě koně jezdili na lidech. To by byla prdel, co?“ Mladík vedle se rozesmál a obdivně škytl:„Ty jsi čurák, vole!“

Chvíli tuto „myšlenku“ ještě rozvíjeli (tu s těmi koňmi – ne, že její autor je čurák – i když ta byla reálnější) a pak se propracovali k vyprávění, kdo se kde víc ožral, zhulil, poblil a koho kde, kdy a jak ojel. (Nejlépe všechno zároveň.) „Ty vole, by roztáhla nohy, bych ho vyndal, vole…,“ komentoval jakousi společnou známou blbeček naproti a zároveň honil svůj imaginární (minimálně) sloní pyj. V tu chvíli už byla na pozorování zajímavá i čtoucí stará paní. (Podle mě si četla asi stejně jako já, jen si neuměla v tom vyrušení najít aspoň nějaká pozitiva.) Výraz její tváře mluvil za vše. Chlapci však neměli žádné zábrany ani slitování.

Když došly historky, dostalo se i na vážnější téma. „Máš teď někoho?“ zeptal se blboun kluka vedle mě. Ten se trochu ošil. Bylo vidět, že se nechce před kámošem shodit. „Teď zrovna ne, jsme to skončili, znáš to…“ „Tak přijď někdy na chlastačku a já ti nějakou dohodim,“ nabízel velkoryse majitel harému. „A chceš nějakou rychlovku, nebo nastálo?“ rozšířil nabídku ještě o možnost volby. „No, možná teď někoho nastálo…,“ rozhodl se nakonec kamarád nesměle pro odvážnější variantu. Jsou přece už velký kluci a nemusí si furt hrát na machry. Naopak, taková volba je známkou rozumové vyzrálosti. „Jasně, vole, tak jo. Nějakou ti seženu,“ ubezpečil ho dohazovač.

Pak už jsme bohužel dojeli na Smíchov a chlapci vyrazili do školy učit se hulit jointy. Škoda. Byl jsem zvědavý, jestli dohazovač nenabídne na výběr ještě barvu očí, vlasů, postavu, věk a tak.

Chvíli jsem pak přemýšlel, jestli na tom nemůže být aspoň troška pravdy a ten blbeček není doopravdy takovým dívčím idolem a nevlastní fakt onen zmiňovaný harém. Brzy jsem ale došel k názoru, že existence planety, kde jezdí koně na lidech, je mnohem reálnější a trochu se mi ulevilo.

11. 7. 2011

Jak jsem potkal neznámého známého

Jedu si to ráno tramvají do práce, když tu na jejím konci zahlédnu jednoho známého. Vyrazím se s ním tedy svižným krokem pozdravit, protože příští zastávku vystupuji. On se už také střetl s mým pohledem a nadšeně mě zdraví: „Čau, co ty tady děláš?“ „Čau, no, jedu do práce, poslední den před dovolenou…,“ odpovídám mu. Už když si podáváme ruce, zjišťuji, že to je někdo úplně cizí. Jen ta podobnost je hodně velká.

„A co děláš?“ ptá se. „No, pořád grafika.“ Už se při tom nedokážu nesmát. Myslím, že jsem potichu mezi smíchem pronesl něco jako „se asi neznáme, co?“, ale nejspíš to zaniklo v hluku tramvaje. Můj nový známý si zatím protírá oči. „Já jsem dneska úplně hotovej...,“ povídá unaveně.

„Hele, tak já už tady vystupuju, tak se měj,“ loučím se. „Jo, ty taky, čau, já jedu ještě dvě zastávky.“ Mávneme si a naše nenadálé setkání je naštěstí u konce.

Ještě venku se pár minut usmívám. Takhle kdybych to dřív uměl s holkama. Žádný „slečno, neznáme se odněkud?“. (I když to jsem taky nikdy nezkusil.) Rovnou natvrdo. „No nazdááár, jak se máš? Jdeme někam sednout, ne?“

30. 6. 2011

Jak se správně prodat

Nedávno jsem si vzpomněl na veselou pohlednici, kterou jsme měli vystavenou v bývalé práci. Byla na ní starodávná portrétní fotografie jakéhosi vážně se tvářícího mladíka s knírem a nad ní napsáno „Mladý, dynamický, neúspěšný“. Ano, neúspěšný, protože mladý a dynamický je dnes i ten, kdo je jednou nohou v hrobě a hýří energií rozjetého šneka. Navíc jsou teď všichni ještě flexibilní, komunikativní a ideální týmoví hráči. To ale v dnešní době stále nestačí. Pokud se chcete umět správně prodat, musíte nabídnout mnohem víc.

Prohlížel jsem si profil kolegy fotografa z našeho vydavatelství a tiše žasl. Takhle se to dělá. Celý životopis odpálil skvělým úvodem: „Mladý, nezávislý a stále úspěšnější fotograf, který svou prací doslova žije. Již v útlém věku věděl, kam by měly směřovat jeho profesní kroky.“

Jak bych to asi napsal u sebe? Ne každý už od plenek ví, kam se přesně ubírat. „Fomas – už ne úplně mladý, zkostnatělý měkouš a alkoholik, přesto ještě trochu fungující. Již v útlém věku věděl, že chce být popelářem, kosmonautem, nebo prezidentem, ale nakonec se stal jen grafikem. Už během studií na střední průmyslové škole tušil, že je úplně jinde, než chtěl být, ale přesto po jejím dokončení ještě nastoupil na vyšší odbornou školu ve stejném oboru, aby se mohl dál trápit špatnou volbou.“ To nezní úplně dobře.

Špičkovou znalost jazyků, jako jsou angličtina nebo němčina, dnes uvádí taky každý tatar. Co si takhle dát nějakou exotiku, abych zaujal? Nikdo nemusí vědět, že je neovládám, když je po mně nebude chtít v praxi používat. „Plynně hovoří třemi zvířecími jazky: liščinou, komársky, a dokonce i netradiční jezevštinou.“ Kvůli uvěřitelnosti bych mohl do životopisu přidat i kolonku „Oblíbené jídlo“. Zde bych uvedl kouzelného hada a asi bych taky nic nezkazil Šalamounovým hovnem.

Tímto bych špatný začátek už trochu vylepšil. Co dál? Asi výčet aktuálních dovedností a dalších superlativů o své osobě. „Tato vskutku renesanční osobnost, buran intelektuál, grafik, výtvarník, vynikající fejetonista a ještě lepší básník, dosahuje obrovských úspěchů na divadelní půdě, a dokonce virtuózně zvládá i hru na piáno.“ To nezní špatně. Teď ještě pár společenských vlastností. „V hospodě flexibilní. Pokud je třeba, je tento týmový hráč ochoten pít přesčas až do ranních hodin. V kolektivu je také velmi oblíbený, pokud platí útratu...“

Jo, už jsem na úrovni. Teď to chce ještě dosprintovat cílovou rovinku. Opět si vezmu inspiraci od kolegy: „Díky schopnosti komunikovat s lidmi je vzájemná spolupráce potěšením na obou stranách a výsledek kvalitně odvedené práce zaručený. Během několikaleté praxe, kdy nasbíral četné zkušenosti v mnoha oblastech fotografie, se v přesyceném trhu dostává do fotografické špičky a díky svému společenskému a příjemnému vystupování se stává mezi klienty stále oblíbenějším a vyhledávanějším. Se svojí pílí, oddaností a pokorou k práci však jeho hvězda míří mnohem výš.“

Té hvězdy bych se trochu bál, aby mě někdo neměl za komunistu, ale jinak ta píle, oddanost a pokora nezní špatně. Jen ta falešná skromnost možná působí zbytečně málo sebevědomě. Co to uzavřít takhle? „Začíná bejt kurva dobrej a jednou si z něho všichni sednete na prdel!“

No, možná to taky není úplně nejlepší, ale co si má člověk v dnešní podivné době pořád vymýšlet, když jediné, co od útlého mládí ví jistě, je to, že bude jen starší a starší a jednoho dne umře?

16. 3. 2011

Jak jsem byl ve Vietnamu

Dostal jsem v divadle zajímavý úkol. Pořídit čtyři černé fleecové mikiny bez nápisů. No a samozřejmě, aby to moc nestálo. Trochu jsem se toho úkolu zalekl, protože nejlevnější, kterou jsem kdy pro sebe pořídil, byla za šest set, a to byla ještě výjimečně zlevněná na polovinu. Zkušení nemajetní kolegové mi ale poradili, že je určitě seženu i u čongů v tržnici. Prý mají všechno, co se dělá z PET lahví.

Vyrazil jsem tedy rovnou do holešovické tržnice, což je takový malý Viet­nam. Trochu mi dělalo starosti, že se tam dostanu až po práci, kdy se už pomalu smráká a malí mužíčci to asi začnou balit. Sice je to pracovitý národ, který dělá, i když spí, ale co kdyby…

Má předtucha se vyplnila. Nějak zlemplovatěli. Většina to už pakovala, nebo hrála venku skořápky. Procházel jsem zbylých pár stánků a nikde nic. U každého mě jen zdrželi, protože mikiny neměli, ale okamžitě mi začali nabízet něco jiného. Odmítání byla dlouhá fuška. „Ne, opravdu nechci tuhle bundu s nápisem Iron Maiden.“ (Nakonec jsem byl rád, že už tam stánkařů nebylo tolik, protože tímhle tempem bych nikam nedošel.)

Kauf se povedl asi až v desátém stánku, kde byl klučina tak akční, že by člověku dokázal prodat s pantoflema i svoji pět let mrtvou babičku. Ukázkově šišlal, komolil slova a říkal mi šéfe. (Skoro jsem se lekl, že tuhle mou starou skautskou přezdívku zná.) Prostě choval se přesně tak, jak se od viet­namského obchodníka očekává. Co bylo hlavní, jednu vhodnou mikinu našel. S dalšími třemi ale začal mít problém. Zkoušel mi nacpat všelijaké jiné, a když mě nepřesvědčil, tak začal s kouzlením. Ze všech možných i nemožných míst tahal obrovské tašky plné hadrů. Bleskurychle jimi proplouval, ale žádnou stejnou mikinu už nenašel. Zklamaně mu klesla hlava a myslel jsem, že se rozbrečí. Poděkoval jsem mu a rozloučil se. Okamžitě na mě zavolal: „Šéfe, poškej! Sešenu. Šernou? Ne kapuse? Ši?“ Přisvědčil jsem a ještě jednou zdůraznil, že potřebuju dvě velké a dvě malé. Měli jsme trochu problém se dorozumět, ale asi chápal. Na slovo „malý“ ukázal na sebe. To odpovídalo. Nebyl mi skoro ani po prsa.

Vystartoval obíhat kámoše, jestli náhodou nesežene u nich. Vrátil se bez úspěchu, ale ne bez naděje. Opět hodil šipku do svých tašek a začal vytahovat bundy. Uznale jsem pokýval hlavou nad značkou North Face. (O pravosti jsem rozhodně nepochyboval. Žádný Vietnamec se přece nikdy ne­snížil k tomu, aby prodával padělané zboží.) Začal z nich vyndavat vnitřní odepínací mikiny. Přesně ty, co potřebuji. Úplně zářil štěstím. Prý mi dá slevu. Jedna mikina je za pět set a on mi dá „ši za patnáct set“. Nechápal jsem, jestli si myslí, že neumím počítat, nebo jestli si plete ši a štiži. Každopádně jsem mu řekl, že můžu dát maximálně tři sta za jednu. Moc mi nerozuměl, tak mi podal svoji kalkulačku, kde jsem mu naťukal dvanáct set. Nadšeně souhlasil. Za chvíli to sice ještě zkusil, že to je „dahá bunda“ a jestli by nešlo přihodit „etě sovku“. Sovka nešla, tak „etě adesát“. Řekl jsem mu, že mám prostě jen dvanáct set a víc mu nedám. Bylo hotovo.

Dal mi to do tašek a přišel čas na další bojový úkol. Potřeboval jsem paragon. To celkem chápal, ale samozřejmě žádný neměl. Prý „neny moje“. Jen stál a smutně koukal. Rozpačitě jsem poděkoval za snahu a opět se rozloučil. Už nevypadal ani smutně, spíš nasraně. Se zarytým výrazem začal cpát bundy zpět a ani mi neodpověděl.

Pomalu odcházím, když tu opět uslyším. „Poškej, šéfe!“ Očička mu už zase září. Rozběhl se znovu za kamarády a za chvilku už rozesmátý pelášil zpět a mával paragonem nad hlavou.

Úplně to vidím jako scénu z filmu. Malý synek běží radostně vstříc svému otci, který se před šesti lety ztratil při bojovém úkolu v džungli, byl oficiálně prohlášen za mrtvého, a najednou se objeví doma živ a zdráv. Jenže tady nešlo o city, ale jen o prachy. Oproti filmu se to zdá nereálné, já vím.

Když jsem viděl, kolik úsilí se mu vyplatilo věnovat tomuto obchodu, tak mě zamrzelo, že jsem u synka neusmlouval ještě nižší cenu, protože i takhle to určitě bylo ještě pořádně natažené.

15. 12. 2011

Jak to udělat, když vám smrdí práce

Poněvadž se blíží Vánoce a já jsem vás už dlouho neobšťastnil žádným zápisem, rozhodl jsem se nekupovat letos nikomu žádné dárky a ušetřený čas věnovat psaní. A o čem jiném bych v tuto sváteční dobu měl psát než o smradu v práci.

Letos na jaře jsme v bývalé firmě museli řešit zvláštní stížnost. Kolegyně z produkce nám vytýkaly, že to u nás v kanclu moc nevoní. Nebo tedy konkrétně, že jeden člověk moc nevoní. Ještě konkrétněji, že smrdí jak Krakonošovy trenýrky. (Ne, nebyl jsem to já.) Pojali jsme to na poradě raději anonymně. „Dostali jsme stížnost, že to u nás smrdí. Mohli byste o tom tedy popřemýšlet, občas se vykoupat, vzít si čistý hadry a tak...?“

Já sám se snažil jít příkladem. Dokonce jsem upustil od horského režimu (mytí jen ve smrtelně nutných případech, čisté ponožky jednou za tři dny, trenýrky jednou za čtyři, triko jednou za týden...). Manželka byla pověřena kontrolou kvality a vzorně dohlížela, jestli odcházím z domova způsobilý k pobytu ve společnosti. Bohužel to nebylo nic platné. Kolega smrděl dál. (Někdy jsem měl podezření, že se místo tuhým deodorantem maže v podpaží romadúrem.)

Šéf se tedy rozhodl pro jediné možné řešení. Koupil voňavku do zásuvky a píchnul ji vedle vstupních dveří, takže člověk dostal hned po prvním kroku pěkně intenzivní facku. Mělo to vonět jako Nevadská poušť. Nikdy jsem tam nebyl, ale pokud je cítit takhle, tak tam radši ani nechci. Po hodině strávené v kanclu jsem byl úplně v rauši. Motala se mi hlava a kolem monitoru lítali růžoví hroši.

Šéf si liboval, jak to tam teď krásně voní. Bylo mi jasný, že jemu to vadit nebude, protože si ještě živě pamatuji, jak před pár lety s oblibou pálil „vonné“ olejíčky. (Tenkrát mi to taky vadilo a často jsem na to upozorňoval. Jeden kolega šprýmař mi pak chtěl pár kapek cvrnknout na kabát, vypadl mu špunt a vylil mi na něj celou lahvičku. Ani dvojí čistírna a stovky nejzakouřenějších putyk tu „vůni“ dodnes úplně nepřebily.)

Kromě šéfa ale vůně vyhovovala i většině dámských návštěv. (Předpokládám, že ženy asi nikdy neměly tak vyvinutý čich jako muži, protože nechodily na lov a nemusely stopovat zvěř.) Důkazem toho je i jejich obliba ultrasilných parfémů. Třeba konkrétně některé obchoďačky smrdí jak staré kurvy. (A přitom to jsou často ještě mladé kurvy – nic proti nim.) Kolegova Eau de Toillete [O dér z toalet] (česky vůně z hajzlu) je proti jejich syntetickému pižmu ještě zlatá.

To bylo na jaře. Od té doby proběhlo mnoho změn. V září jsem nastoupil do nové firmy. Hned po pár dnech se v kanclu opět objevil zázračný voňavý strojek. Tentokrát typ, který vypouští sarin v pravidelných intervalech. (Ten samý parchant mi ztěžuje život i na místních záchodech. Říká si Freddy Fresh.) Mám pocit, že je vůči mně zaujatý, protože pokaždé, když vejdu, tak mi to pošle rovnou do ksichtu. Nezbylo nic jiného než to začít znovu sabotovat. Na Freddym je dobré, že má vypínač skrytý a není na něm na první pohled vidět, že je mrtvý, takže než si někdo všimne, že je v místnosti příjemný smrad, a opět ho oživí, uplyne dlouhá doba. To vypojení Nevady ze zásuvky bylo vždy vidět hned a na moc dlouho jsem si záškodničením nikdy nepomohl.

Tato zoufalá situace mě dohnala až k existenciálním pochybám o sobě samém. Jak to, že mě ty vůně všude pronásledují? Co když je to opravdu kvůli mně? Jsem živá mrtvola, je mi třicet jedna, páchnu stářím... Nakonec jsem na to ale přece jen přišel. Je to úplně jednoduché. Firmy používají vůně na zvýšení produktivity. Nevoní ti práce? Žádný problém. Freddy Fresh ti pomůže.

10. 6. 2010

Jak jsme si zalezli

Poněvadž jsem zjistil, že po třicítce jde zdravotní stav rychle do prdele, rozhodl jsem se, že nesmím meškat a než se mé tělo úplně rozsype, musím toho ještě hodně stihnout. (Třeba umřít na skále.) Kamarádi jsou naštěstí stejného názoru, a tak po túrách v Karpatech a okolí začínáme vyrážet na vyšší ledovce a zkoušíme si plnit i dětské sny, jako třeba stát se spajdrmenem, který leze po kolmé stěně.

Složili jsme se na knižního průvodce rakouskými ferratami (cestami na skále jištěnými ocelovým lanem), a poněvadž jsme nějaké lehčí trasy už absolvovali, vybrali jsme si teď rovnou ty těžší.

Vyrazilo se v sobotu brzo ráno a díky tomu jsme byli už v devět hodin v Rakousku. Dobře jsme ušetřený čas využili na bloudění po lese a hledání ferraty, která pak navíc obtížnost „těžká–velmi těžká“ splňovala pouze tím, že šla opravdu velmi těžce najít. Pár lan tam sice bylo, ale rozhodně jsme kvůli tomu nemuseli mít helmu a být okšírovaní jako sousedovic čokl Ajka. Stručně jsme tento den charakterizovali větou: To je skandál! (německy Das ist Skandal!)

Druhý den vypadal podobně. Jakmile jsme uviděli jištění na skále, opět jsme se okamžitě vystrojili, abychom mohli zdolat pár kamenů a stanout na vrcholu. Třeba to lezení bude až cestou dolů, doufali jsme v duchu.

Při sestupu jsme byli rádi, že prší a nikdo jiný tam není, protože takovou ostudu jsme našemu národu dělat nechtěli. Co by si o nás Rakušáci pomysleli? Blbí Češi, chodí po lese v postrojích a s helmou. Knižního průvodce jsme chtěli hned po návratu obřadně spálit, protože takhle lhát by si nedovolil ani žádný z našich předních politiků. O to víc nás překvapilo, když jsme skoro až dole opravdu narazili na jištěnou cestu. (To jsme ještě netušili, že nás radost hned po pár metrech přejde.) Byla to kolmá stěna s kovovými tyčemi ve skále a dolů nějakých 60 metrů. Přesně, jak jsme chtěli. Lezl jsem předposlední, abych mohl případně fotit lidi pod sebou. Už po chvilce jsem si všiml podle optimistických výkřiků typu „Ty vole, to je hnusný, já už to chci mít za sebou!“, že kamarádi mají asi strach. I Ondřej pode mnou nějak divně funěl a drhnul se o skálu. Já samozřejmě vůbec strach neměl, ale abych netrhal partu, tak jsem využil svého přirozeného hereckého talentu a začal jsem jej také úspěšně předstírat. (A pak že mi to hraní v divadle k ničemu nebude.) Bohužel jsem se nějak moc vžil do role a vymklo se to kontrole. Celý jsem se rozklepal. Vždy, když jsem se někde zastavil a neúspěšně se snažil stres rozdýchat, musel jsem si opřít koleno o skálu, protože by mi za chvilku noha z kluzké tyče odtancovala. V místech, kde byly kolíky daleko od sebe a mělo se šlapat na mokrou skálu, jsem radši předváděl cirkusácké rozštěpy, o kterých jsem do té doby nevěděl, že je vůbec dokážu. Už tady jsem si několikrát řekl. Hochu, hovno spajdrmen. Koukej si radši příště místo amerických supermanů brát příklad z českých hrdinů. Jako bys nikdy nečetl Rychlé šípy a nepamatoval si ten příběh, jak Červenáček vylezl na skálu, pak se posral a nemohl dolů.

Dokonce jsem se i jednou pokusil vyndat foťák. To se mi povedlo, ale pak jsem zjistil, že nejsem schopen udělat fotku, aniž bych se ještě jednou rukou pustil. A to byl kámen úrazu, protože pak by nastal úraz o kámen. Volba byla jasná. Zase jsem foťák schoval a pokračoval v sestupu.

Když skála konečně asi po dvaceti minutách lezení končila, byl jsem štěstím bez sebe, že to netrvá slibované čtyři hodiny. Okamžitě jsme se začali s ostatními překřikovat se svými zážitky. Všichni jsme měli trička propocená adrenalinem a dojmy musely rychle ven. Ještě jsem si aspoň stihl vychutnat posledního lezce, který se zatím smát nemohl, protože dosud nestál na pevné zemi.

Sotva slezl, tak nám úplně bledý sdělil: „Ty vole, já bojoval o život, tohle asi není nic pro mě.“ Trpí totiž občas závratí. (A navíc musí u všeho být, což je možná ještě větší problém.)

Popisovali jsme si dojmy ze všech obtížných míst, obzvláště z nepříjemného převisu. Nejvíc nás zajímalo, jak ho zvládl přelézt jeden náš krátkonohý člen. Prý jednoduše. Nepřelezl ho, ale obtekl.

Všichni jsme se shodli na tom, že lézt na takhle mokrou skálu byla pěkná blbost. Navíc ještě dolů. Opačně by to bylo hned snazší. Příště půjdeme na něco podobného jedině, až získáme nějakou mutací ty pavoučí super schopnosti. Nemusí to ani trvat dlouho, protože jak píšou Rakušáci na cedulích – Temelín je nebezpečný!

11. 4. 2010

Jak svět přichází o Rychlé šípy

Když jsem poprvé uviděl souborné vydání Rychlých šípů, hned jsem po něm zatoužil. Jako malý jsem je zbožňoval. Měl jsem pár příběhů z časopisů po dědovi a po revoluci, když vyšly asi v pěti sešitech komplet, jsem je střežil jako oko v hlavě. Jenže jak jsem povyrostl, tak mě oko v hlavě přestalo zajímat a začaly mě fascinovat jiná místa lidského těla, obzvláště ženského. Mého selhání využil mladší bratr, který nebyl takový pořádníček jako já. (Místo igráčků úhledně srovnaných v krabičkách měl v šuplíku různé hnijící potraviny.) Mé sešity pak zmizely kdesi v nenávratnu.

Říkal jsem si, že tuhle velkou soubornou knížku musí pak mé děti bezpodmínečně mít. Už jen kvůli tomu, abych si ji mohl číst já. Jelikož si ale Dana chce užít ještě pár let svobodného života bez řvoucích fakanů, pořídila mi knihu k narozeninám už teď.

Začetl jsem se do ní a s letitým odstupem jsem se zhrozil. Tohle přece už děti nemůže oslovit! Panebože, jak jim budu vysvětlovat, proč Mirek Dušín nezavolal Jarkovi Metelkovi pomoc mobilem, místo toho, aby strašil Černé jezdce nějakým riskantním plánem? A proč je pak Jindra Hojer nenaložil do auta a prostě neodjeli? (No to by možná šlo zdůvodnit tím, že byl ještě moc mladý a neměl papíry). Jak ale obhájit všechny ty hovadiny, které by nikdy neudělali, kdyby se předtím podívali na internet?

Prostě jsem zjistil, že buď žijeme ve zkurvený době, nebo jsem na Rychlé šípy už moc starej. Nebo obojí.

Není to až tak dávno, kdy jsme se s nejlepším kamarádem do krve hádali, kdo z nás dvou je Ludva a kdo Pavel. (To byli dva nerozluční kamarádi z Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině.) Nikdo nechtěl být Ludva, protože ten selhal a začal kouřit. Tvrdil jsem mu, že Ludva musí být on, protože na obrázku v knížce má Ludva světlé vlasy, kdežto Pavel tmavé, a tak to máme i my. Nezabralo to. Podoba prostě charakter nezachrání. Nikdo nechtěl být ten horší. (U Vinnetoua a Old Shaterhanda to bylo v pohodě. Oba byli bezchybní a on měl radši „Šarlího“ a já rudého bratra.)

Taky si dobře pamatuji, jak jsme hledali klubovnu. Už tenkrát to nebyla žádná prdel. Sice jsme jednu klubovnu měli, ale ta byla skautská a my potřebovali ještě nějakou pro náš klub Rychlých šípů. (Lepší název se nám nepodařilo vymyslet.) Byli jsme v klubu sice jen dva, ale to nevadilo, nechtěli jsme tam žádné další cizáky.

Nosili jsme švihadlo omotané kolem pasu a ponožky srolované až pod kotníky, aby vynikly naše krásné chlapecké nohy, jaké měly všechny foglarovské postavy. Ač jsem měl slibně nakročeno, tak mě nakonec zlákalo to obávané „největší nebezpečí – dívky a jejich plané řeči“ (a planoucí těla). Dokonce jsem se i oženil. Hrůza děs. Třeba ve čtyřiceti přijdu na to, kde jsem sešel z cesty, a uteču od rodiny za nějakým tím chlapcem s krásnými stehny v ultrakrátkých šortkách.

To je ale všechno ve hvězdách. Teď mě trápí jen to, jak budu jednou nutit Rychlé šípy svému synovi. Bože, co když to ale bude ještě ke všemu dcera?

8. 4. 2010

Jak obvykle trpělivě nakupuji

Nevím, jestli je mi stále některými kamarády vyčítáno, že jsem i teď ve svých třiceti letech předčasně dospělý, ale rozhodně tomu tak není. V některých věcech se pořád chovám jako malé dítě. Například, když se pro něco nadchnu, tak to musím mít hned. Sice už nebrečím, nemám hysterické záchvaty a netrhám Mateřídoušku na kousky, ale vedu obrovské vnitřní boje, zda si to opravdu mohu pořídit. Zvlášť u drahých věcí. Rozdíl je taky v tom, že už neotravuju maminku, ale manželku. Ne proto, že by držela rodinnou kasu a potřeboval jsem peníze, ale kvůli tomu, abych dostal morální posvěcení, že opravdu smím.

Za některé „nehmotné“ věci, které pozvednou mého ducha, udělají ze mě lepšího člověka, milujícího manžela, vzorného pracovníka atd., mohu naštěstí utrácet bez výčitek. Takže třeba lístky na koncerty a hospodu neřeším, to je vítězství bez boje, ale když si mám koupit například zimní bundu nebo nové boty, tak na to potřebuji schválení. Jakmile ho ale dostanu, musím mít danou věc nejpozději ihned. Pokud jde nejnižší cena zjistit na internetu a termín dodání je dobrý, tak není co řešit, ale kdybych musel kvůli tomu obcházet obchody a porovnávat, tak to radši nakoupím hned v prvním, na který narazím, i kdyby tam prodával třeba jednoruký cikán v růžových kozačkách.

Asi bych se měl ale vrátit k tématu, o kterém jsem chtěl původně psát. Tím je nákup nového objektivu. Bylo to v plánu už dlouho, jen jsem se stále nemohl rozhoupat. Nutně ho nepotřebuji, navíc teď skoro nefotím... Kdybych nedostal nabídku od mé oblíbené kapely, abych jim udělal promo fotky, tak by to asi trvalo až do soudného dne. Takhle ale věci nabraly rychlý spád. Nejnižší cenu jsem měl zjištěnou už dlouho, takže stačilo jen objednat a mohl jsem si ho hned odpoledne vyzvednout. Na prodejně mi sice pán dal nějaký jiný, ale kupodivu jsem si toho drobného detailu na krabičce i přes svou euforii všiml. Omlouval se tím, že jsem to blbě vybral já, protože to mají na webu špatně popsané. Pane, tyhle brusle jste si skutečně objednal. V nabídce jsou sice uvedené jako zimní, ale ve skutečnosti jsou kolečkové. Budeme to tam asi muset konečně napsat správně. Lidi to z nějakého nepochopitelného důvodu pořád plete.

Když jsem mu vysvětlil, jaký že objektiv to vlastně chci, tak ho nakonec někde vyhrabal. A kupodivu stál i úplně stejně. Jak je to možné? Tak mi přijde, že v tom mají trochu bordel... Každopádně jsem byl rád, že pán nakonec zvládl můj chtíč ukojit, protože když můj chtíč není ukojen, tak... tak to sem nepatří. Nechám si to na jindy.

Teď už jen dokoupit na nový objektiv filtr, a když jsem v tom, tak pořídím i čisticí doplňky a ještě jeden filtr na druhý objektiv, který je už taky za­šmataný jak amsterdamská výloha s prostitutkama. Prostě když nakupovat, tak pořádně a všechno naráz, ať už to má člověk za sebou.

Nic z foto doplňků, co jsem potřeboval, tady naštěstí neměli. Bůhví, co by mi prodali. Vyrazil jsem tedy rovnou do FotoŠkoda. Jsou sice o něco dražší než jiné obchody, ale zase je tam jistota, že budou mít vše, co chci. (To jsem ještě netušil, jakou škodu mé peněžence FotoŠkoda přinese.)

U věcí na čištění to šlo samo. Vyptával se na ně pán přede mnou, takže jsem si jen vzal to samé. U UV filtru to bylo horší. Pan prodavač mě zaskočil otázkou, zda budu pak používat i polarizační filtr. Přestože jsem tušil, že se uvedu jako totální amatér, tak jsem mu upřímně odpověděl, že asi moc ne, protože ten výsledný efekt pak většinou doženu úpravami v počítači. Prodavač se zarazil a po chvilce to na mě zkusil indiánsky: „Uffff, to jste mě tedy dostal... no, když myslíte...“ Asi čekal, že se zastydím, má bledá tvář zrudne a konečně si pokecáme jako dva rozumní indiánští fotografové. Já už však polarizační filtr dřív měl a zjistil jsem, že ho opravdu moc nevyužiji, a díky svému povolání ovládám Photoshop natolik dobře, abych jím podobný efekt dohnal. Možná prodavač patřil k onomu druhu ryzích fotografů, kteří odmítají jakékoliv počítačové úpravy, pro kterého by pak toto mé doznání znamenalo, něco jako kdybych mu řekl, že przním vlastní matku... (Což nedělám.) Nevím, jestli mi pak kvůli tomu dal nějakou přirážku, ale cenou filtru mě opravdu zaskočil. Chtěl jsem mu udělat radost, že bych si tedy vzal ten doporučovaný lepší, ale po zapípání čtečky se mi na kase zjevila cifra, při které mi v kapse zabolela peněženka. (Skoro jsem se chtěl podívat, jestli od ní nemám na prdeli krvavej flek.) Cože? Devatenáct set? Za jedno sklíčko? To je trochu nepoměr, vždyť za celý objektiv jsem dal deset tisíc, a to nebyl zrovna laciný! „A kolik že stojí ten nejlevnější filtr?“ kapituloval jsem. „Hm, tak jestli nejlevnější stojí třináct set, tak to už si teda koupím ten lepší.“ „Dobrá volba,“ snažil se mě potěšit prodavač, když uviděl mou posmutnělou tvář.

Druhý objektiv byl naštěstí menší, takže filtr byl o polovinu lacinější, ale stejně jsem u kasy radši zaplatil kartou, abych ty utracené peníze neviděl. Takhle jen milosrdně odplula nějaká číslíčka.

Potřeboval jsem další požehnání, nějak jsem se nedokázal z nakoupených věcí radovat. Rychle domů. Chci slyšet tu větu přinášející klid duši. „Vždyť jsi to potřeboval, to je v pořádku, zas máš aspoň kvalitní vybavení...“

8. 1. 2010

Jak jsem byl okraden férovými zloději

Přiznám se, že lepší Nový rok jsem snad ještě neměl. Díkybohu, že ta pořekadla nefungují, protože takovou náladu bych dlouho nepřežil. (Možná by se mnou souhlasilo víc lidí. Třeba ti, co se ráno probudili s urvanými prsty od až moc zábavné pyrotechniky, nebo ti s krutou kocovinou a smrtelným potem na čele.) Sice ve finále vše dobře dopadlo a byl jsem pak pro změnu nevýslovně šťasten, ale tohle střídání extrémních pocitů by nebylo možné dlouhodobě zvládnout bez psychické újmy. Vezmu to ale od začátku.

Silvestrovská oslava v mém rodném maloměstě byla letos hodně poklidná. Většina lidí pozdě přišla a o to dřív odešla. Jen ti lepší vydrželi déle. (Já se přiznám, byl jsem ten lepší.) Když už i nám kolem třetí hodiny ranní začaly docházet síly a chystali jsme se do vyhřátých pelíšků, kde to nesmrdí rozlitým pivem, vrátil se jeden probraný Mefisto, který si potřeboval odskočit domů vypít lahváče, aby mu došlo, že jít spát už v jednu hodinu byla fakt blbost. Vytáhl nás ještě do hospody na místní vidlotéku. Kupodivu jsme se tam i přes ten hnůj, který hráli, docela rozjeli. Odložili jsme si svršky na stůl u baru (spodky jsme si radši ještě nechali) a přemístili se na parket ukázat zbylým cca deseti vytrvalcům, jak to umí rozbalit ti nejlepší tanečníci. (I v tomto případě se k této skupině samozřejmě hrdě hlásím.) Mezitím kamarád přenesl naše věci blíž k nám.

Když jsme to všem na parketu nandali, rozhodli jsme se jít o dům dál. Tu jsem zaplakal. Moje bunda nikde. Navíc byl v kapsách kromě čepice a rukavic i mobil a svazek klíčů. Na to, abych věřil slečnám barmankám, že si to nejspíš jen nějaký ožrala omylem vyměnil, jsem pořád moc velký pesimista, takže veškerá dobrá nálada zmizela stejně rychle jako ten zloděj. Sice jsem byl smutnej jak E.T., kterému odletěla raketa domů (a možná jsem tak i vypadal), ale řeči o tom, že to zítra určitě někdo vrátí, byly i na mě dost velké sci-fi.

Zkoušeli jsme na můj mobil volat, ale nikdo to nebral. Šli jsme tedy ještě do nonstopu – údajně dál pátrat. Pátrání skončilo dalšími pivy. Bylo jasné, že v současném rozpoložení se nebudu bavit, ani kdyby tam psi v podvaz­cích tancovali s kočkami kankán. (Navíc nic takového ohlášeno nebylo.)

Vyrazil jsem radši probudit chudáka babičku, u které jsem nocoval. Napřed jsem zvonek jen jemně poškádlil, aby nedostala šok. Nic. Přitvrdil jsem, ale stále nic. Nakonec jsem bezohledně zvolil co největší chaos různých délek a intervalů. Bez úspěchu. Byla kosa, a tak nezbylo nic jiného než se vrátit zpět do nonstopu. Zkusil jsem ještě babičce zavolat z kamarádova mobilu. Vypnuto. Napsal jsem tedy aspoň sms, aby se nestrachovala, až se ráno vzbudí a já nikde. Jít k někomu domů nemělo smysl. Bylo šest ráno a babička vstává brzo. Nejpozději do hodiny bude v pohotovostním režimu.

Zkusili jsme znovu zavolat na mé číslo, ale už se ozval hlas hodného pána z T-Mobilu, že volaný účastník není dostupný, takže je to jasný. Za chvíli mi aspoň doručenka na kamarádův mobil dala znamení, že babička je vzhůru, a šlo se konečně spát.

Chvilku jsme to doma ještě probírali a shodli se na tom, že kdyby se mi něco stalo, tak by to bylo horší. Naopak, kdyby se něco stalo tomu haj­zlovi, co mi to ukradl, tak by to bylo o dost lepší. Výčet škod je i na mé pražské milionářské poměry celkem vysoký. (Milionářskými myslím dvoumiliónovou hypotéku.) Outdoorová bunda skoro za šest tisíc korun, pět set v kreditu telefonu plus cena za pořízení nového, nové klíče (z čehož i nějaké univerzální a čipové z práce) – to je minimálně dalších tisíc korun... Ta matematika mě moc neuspávala, spíš naopak, ale nakonec to i přes naplno pracující nervy vyšlo.

V jedenáct jsem se vzbudil a šel to ještě pro jistotu nahlásit na policii, aby pak věděli, proč z někoho na ulici rvu bundu a nadávám mu do … (… nějaké hodně sprosté slovo). Pan policista si mě vyslechl a řekl mi, že si musím na věci dávat větší pozor. (Možná mi chtěl nahradit tátu, ale odpovědět mu „dobře, tati“ jsem si netroufl.) Měl jsem prý aspoň přijít hned, což tedy byla pravda. Jenže zpitý střízlivému nevěří, a tak jsem to prostě neudělal. Šance na nalezení je samozřejmě malá. V jeho očích spíš nulová, protože se ani nenamáhal sepsat se mnou protokol. Napsal si jen na papír adresu, kontaktní telefon a hrubý popis bundy. Co bylo v kapsách a v kolik hodin se to stalo, už nějak opominul. Prý se pak v hospodě zastaví, až v patnáct hodin otevřou. (Doufám, že ne jen na pivo.) Dobře to vystihl kamarád, který to přirovnal ke scénce ze seriálu Simpsonovi, kde si líný šerif píše veškerá oznámení na svém imaginárním psacím stroji. Teď tam ještě může poslat na průzkum pár imaginárních policistů a případ bude uzavřen.

V hospodě na otevíračku žádný provinilý ožrala nečekal a ani obsluha z rána (odpoledne) moudřejšího večera (rána) už nebyla tak optimistická jako předtím. Ještě štěstí, že jsem potkal kamaráda, který pracuje na kriminálce. Když slyšel, jak to probíhalo ráno na stanici, tak se se mnou do hospody radši ještě vrátil, aby barmanky znovu vyslechl. Místní policista tam už prý také byl, ale jestli to odflákl jako předtím se mnou, tak bude lepší zeptat se ještě jednou.

Od mojí poslední návštěvy uběhla jen půlhodinka, ale situace už byla úplně jiná. Bunda se prý našla a večer ji donesou. Volali to mé právoplatné manželce. Ta mi ale nemohla dát vědět, protože byla nějakých sto padesát kilometrů daleko a nevěděla, s kým se momentálně potuluji. Kamarád se ještě pro jistotu optal na jméno a adresu nálezce. Ukázalo se, že bydlí hned přes ulici, tak jsme se pro bundu rovnou vydali.

Maminka dotyčného už s ní čekala na chodbě. Prý si ji chudák synáček spletl. Jeho bundu tam včera hroznou dobu hledali, ale v tom bordelu nešla najít… Hm, budiž. Já během těch nekonečných dvou minut nikoho nic hledat neviděl.

Klíče jako jediné v kapse zůstaly. Už tak jsem byl šťastný, to nejcennější z věcí jsem měl. O mobilu nic nevěděla, ten prý mohl z kapsy vypadnout. (Z kapsy zapnuté na zip.) Nakonec zavolala chlapci, jestli se za námi nemůže zastavit. Je prý někde poblíž. Mezitím nám vyprávěla smutnou historku, jak byla včera na maškarní veselici v kostýmu s křídly a rohy, ale všichni si z ní dělali jen legraci a neuhádli, že je přestrojená za anděla s ďáblem v těle. Na svůj věk se jevila hodně mladá duchem. Až moc.

Synek za chvíli dorazil a hned mi podává můj telefon. Od vidění ho znám, je mu něco kolem dvaceti. Krásnou vančurovskou češtinou nám povídá: „Ty vole, to byla včera kalba, vole, sme byli, vole, úplně na sračky, já si nic, vole, nepamatuju.“ Zkouším telefon zapnout, ale, vole, nic, protože v něm, vole, chybí sim karta. „A co jste s tím telefonem dělali, že v něm chybí sim karta?“ opáčím. „No my sme ho, vole, zkoušeli rozebrat, vole, abysme zjistili, čí to je.“ „Ale my na to číslo volali i psali sms…,“ zkouším se dopátrat logiky v jeho argumentech. „Kde je teda ta simka?“ „Vole, znáš to, si vožralej, najdeš telefon, tak ho rozebereš, vole, simku zahodíš, telefon si necháš…“ A v tomto duchu ještě chvíli naše debata pokračovala. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ta karta s číslem a kontakty je pro mě cennější než celý starý telefon. Nakonec jsme z něj vypáčili, že telefon rozebírali u jeho kamaráda, který bydlí jen o dvě patra níž. Zašli jsme tedy tam. „Čau vole, to sme se včera vožrali, co, vole? Hele, vole, nevíš, kde je ta simka z toho telefonu?“ Kamarád nevěděl, naštěstí jeho mladší sestra, která byla také u toho, ano. Karta prý ležela v obýváku na stole. Samozřejmě zablokovaná, jak se pokoušeli rozluštit pin kód, potom, co telefon vypnuli, abychom je neotravovali voláním. „Vidíš, vole, já mám bundu skoro stejnou, to se, vole, lehko splete, sem si jí omylem vyměnil, sme byli úplně na sračky, vole…Kdybych byl nějakej zmrd, tak ti to přece nevrátim,“ ospravedlňuje se chlapec. Sice s tou bundou má pravdu, podobná je, ale vždycky jsem si myslel, že výměna je pokaždé něco za něco. Jak je teda možné, že on má obě dvě? Příhoda s telefonem už mu v mých očích důvěry nedodala vůbec, ale nemá cenu to dál řešit.

Pěkně jsem mu poděkoval a odcházíme. Kulicha, rukavice a kalendáře s mými PF, které jsem měl také v kapse, ať si klidně nechají. Snad jim přinesou štěstí. Je na nich i adresa na tyto stránky, tak si třeba přečtou, jak jsem rád, že jsem narazil na takové férové zloděje. (Jen by mě zajímalo, co způsobilo, že se ozvali sami. Ono asi naštěstí nebylo lehké splést se tak nenápadně, aby to vůbec nikdo neviděl.)

30. 11. 2009

Jak jsem se bavil na firemním večírku

Opět nastala požehnaná doba Vánoc a Jiří Ježíšek, náš nejvyšší ředitel, nadělil svým zaměstnancům trochu toho božího chlastu, žrádla, společnosti družných kravaťáků, koketních dam na vysokých podpatcích a žijících na ještě vyšších nohách. Asi se rovnou zeptáte, proč jsem tam šel, když už mi podle úvodního popisu tato společnost vyloženě nevyhovuje, v horších případech mě až sere. Odpověď je jednoduchá. Prostě mě to baví pozorovat. Je to výborná studie. Taková exkurze na jinou planetu. Navíc si tu člověk může znovu zažít ten sebemrskačský pocit totálního odcizení. Praktikuji to úspěšně už od mládí (tedy od dob, než mi bylo třicet). Jako dnes si pamatuji, jak jsem stával v sokolovně na protivínské diskotéce opřen o sloup a zatímco moji kamarádi lovili při ploužácích slečny nebo vraceli cizí zálohované půllitry, já jen házel návnadu svých smutných očí. (Kupodivu se žádná nikdy nechytla.)

Přestože se teď v moudrém stáří cítím většinou spokojeně, dopřeji si občas záměrně i tuto trpčí vzpomínku, abych úplně nezapomněl.

Na večírek jsem dorazil ve svém nejlepším oblečení – vytahaném svetru a ošoupaných manšestrákách s dírou na kapse. Začal jsem takovou klasikou. Objednal jsem si dvojku červeného a sklenku vody. (Zvolil jsem víno ani ne tak kvůli tomu, abych vypadal jako větší snob a lépe zapadl, ale spíš proto, že jsem byl chlastat už den předtím a na pivo teď neměl vůbec chuť. Mohl jsem si dát i nějaký míchaný nápoj, ale po loňské zkušenosti, kdy jsem si na stejné akci pěti pivy a osmi mochity přivodil ožralost téměř neslučitelnou se životem, jsem od této verze raději upustil.)

Stoupl jsem si do kouta, odkud byl pěkný výhled na plac, a pozoroval program. Musím překvapeně uznat, že moderátoři Suchánek a Genzer nakonec nebyli to nejhorší, co mě čekalo. Tím nejstrašnějším byla nekonečně dlouhá travesti show. Koukat na Kylie Minogue, která vypadá jak Barbie ze smeťáku přejetá buldozerem, a o něco věrnější tlustou Tinu Turner s hrudí pokrytou šedivými chlupy, jak se za potlesku okolí zmítají na parketu, bylo opravdu peklo. Ale aspoň jsem zjistil, že ani po svatbě se má sexuální orientace nijak nezměnila a pořád radši chodím pozorovat opice do zoo a ne na podobná vystoupení. Mám štěstí, zpocené hvězdy vždy odcházejí do zázemí okolo baru, kde stojím, takže si je mohu pořádně prohlédnout zblízka. No doufám, že tam vzadu mají aspoň kýbl s vodou jako prostitutky u silnice.

Pomalu začíná přicházet kýžená zoufalost. V tomto stavu mě nachází pohledná slovenská kolegyně. Povídá, že jsme se prý už viděli. „To je možný, já si tě ale nepamatuju. Viděl jsem v týhle firmě už tolik lidí...,“ opětuji citlivě konverzaci a dál nic neříkám. (Navíc mám doopravdy špatnou paměť na obličeje.) Evidentně jsem zabodoval a slečna se jde radši bavit s kolegou.

Po chvíli přichází další kolegyně. Tentokrát z Brna. Navíc fanynka, která ráda čte tyhle mé bláboly. Prý bych se tím měl živit, že by to kupovala. Reaguji otázkou: „A kolik bereš, aby mi to vůbec stačilo na přežití?“ Po pár větách opět končíme. Nechci být nezdvořilý, ale prostě se nedokážu bavit s lidmi, které moc neznám. Navíc, když mě ještě chytnou v takovém rozpoložení. Asi je to trochu šok, ale třeba to aspoň vypadá jako umělecká arogance. To bych z toho vyšel ještě dobře.

S přibývajícími dvojkami červeného se mi zaostřují čočky v dalekohledu mé odstřelovačské pušky, kterou pozoruji okolní dění. Začínám být čím dál víc rozmrzelý. Radost mi dělá jen náčelník konkurenčního grafického studia Tichý Mrwin. I když často stojíme vedle sebe, tak se nám ještě nepodařilo uvidět se a pozdravit. A že to dá hodně práce.

I když už mám celkem solidní splín jako zastara (teda zamlada), že by asi bylo lepší vypadnout, koncovku si časuji tak, abych nemusel dlouho čekat na nádraží na vlak. Přece jen tam není tolik objektů na pozorování a hlavně pití zdarma.

Kolegyně z Bratislavy se rozhodla dát mi ještě jednu šanci. Ptá se, proč piju vodu. (Víno mi došlo.) Povídám, že už dopíjím a za chvíli mi jede poslední vlak domů. Mají prý ještě volné pokoje na hotelu, tak můžu přespat tam, nabízí mi. Předpokládám, že myslela jen to přespání. Každopádně obě nabídky důstojně odmítám a jako nejarogantnější podivín večírku odcházím.

Cestou jsem se ještě zastavil rozloučit s kolegy ze studia. Napůl z legrace, napůl z totálního znechucení vším i sebou samým jsem to pojal trochu vulgárněji. „Čau čuráci, jdu domů“ oznámil jsem. Až potom mi došlo, že tam s nimi sedí ještě pár výše postavených lidí z vydavatelství, kteří se na mě zvláštně podívali.

(Všechny postavy včetně mě jsou smyšlené. Kdybych přesto někoho urazil, tak se poníženě omlouvám.)

18. 11. 2009

Jak se odnaučit chodit do hospody - stručný návod

Jelikož předpokládám, že na tyto stránky chodí jen kamarádi, poskytuji tuto vzácnou radu výjimečně zcela zdarma. (Pokud by mi někdo potom chtěl z uspořených peněz poslat na účet drobné poděkování, tak nebudu proti.) Veškerá práva jsou vyhrazena a šíření tohoto návodu se trestá podle mého zákona. (Většinou smrt bongo-bongo, v lehčích případech kopanec mezi nohy.)

Všichni máte jeden velký problém a tím je silná závislost na hospodě. Není třeba si nic nalhávat. Vím vše, protože jsem vás tam neustále sledoval maskován půllitrem. Poradím vám, jak jsem s tímto nešvarem zatočil já.

Jako při každém odvykání budete potřebovat náhradní drogu, to je samozřejmé. U narkomanů někdy zabírá víra. Nemáte? Vezmeme to tedy po babicovsku metodou levnějších náhražek. Pokud nemáte Krista nebo jiného boha, projděte si v hlavě, co vás do hospody nejvíc táhne, a pak si to prostě a jednoduše pořiďte domů. Nakoupit si plnou ledničku piva a jiných hospodských pochutin umí ale každý blbec. Vy na to musíte jít fikaně, abyste pak neměli výčitky, že to vlastně vyjde nastejno jako chodit do hospody. Já na své svědomí vyzrál tak, že jsem uspořádal velkou domácí party. (Nejvhodnější bývá na oslavu třicátých narozenin.) Základ je počítat se značně nadhodnoceným množstvím lahváčů na osobu (lah./os.) a maximálním možným počtem pozvaných lidí. Nejlépe všech, které znáte. Je pak velmi pravděpodobné, že jich hodně nepřijde, a i kdyby náhodou dorazili, tak stále bude počet piv tak nadhodnocený, že vám jich pak musí doma po skončení oslavy dost zbýt. To samé udělejte s dalšími hospodskými lahůdkami – utopenci nebo nakládaným hermelínem. Pokud náhodou dorazí opravdu mnoho konzumentů, je dobré mít připravenou ještě pojistku. Pozvěte i někoho, kdo bude ostatní tak srát, až je vypudí. (To je nejjednodušší varianta. Lze to samozřejmě udělat i jinak – ukončit oslavu objednaným příjezdem policie, bušením sousedů, předstíraným odvezením do nemocnice, nebo jim prostě řeknete, že vás nasrali, tak ať táhnou do prdele.)

Jednoduchý fígl, co? Říkáte si, že byste to dokázali taky? Ono se to lehko říká, přijdou na to ale jen ty nejlepší mozky planety. Nebo si opravdu myslíte, že pokud budete mít doma téměř nekonečnou zásobu lahváčů a nakládaných hermelínů, tak vás potřeba čichat něčí smradlavý kouř z cigaret do hospody stejně přitáhne? Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nikoliv. Jsem čistý, hospoda mě už nezajímá. Odteď jen teplo domova a chlad ledničky.

16. 9. 2009

Jak jsem málem odhalil hřbitovní spiknutí

Kráčím si ráno do práce svou obvyklou cestou přes Olšanské hřbitovy. Těsně u východu mě jakýsi člověk žádá o radu. Radím chytře a radím rád, takže ochotně spěchám na pomoc. Jedná se o chlápka ve věku kolem pětatřiceti. Na zombie ani na bezdomovce nevypadá, jediné trochu divné je, že v ruce drží nohu od židle. Ta tedy vypadá spíš jako nějaký tomahavk – na konci je ještě kus pěkně špičatého vyštíplého dřeva. Vede mě k zasklenému plánku hřbitova a ptá se: „Prosim vás, nevíte, co znamená tady ta čtyrka?“ Mlátí při tom tomahavkem dost silně do skla. „No to je asi nějaké označení části hřbitova,“ povídám. Nesouhlasně vrtí hlavou. „A co je tohle? Tady, nějaká kaple sv. Rocha. A tohle je co?“ pokračuje v otázkách. „To je východ ze hřbitovů,“ odpovídám opatrně, začíná být totiž trochu rozčilený. „A tohle, proč je tady ta třináctka?“ nasraně mlátí špičkou do trojúhelníkem vyznačené části hřbitova, až sklo drnčí. „A tady taky, jedenáct, šestnáct... Samý lepší čísla, to si všimněte!“ Už je mi jasné, že na tyto otázky mu odpověď dát nedokážu. „Všechny lepší čísla jsou v trojúhelnících, ne ve čtvercích. Proč asi? Co je to za lidi?“ Koukám na plánek a má pravdu. Všechna lepší čísla jako 11, 13, 16, 4, 9 atd. jsou v trojúhelníkově seskládaných částech, kdežto podřadná čísla jako 3, 21, 7, 14 a tak jsou poskládána ve čtvercích.

Dřív, než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet a odhalit to hřbitovní spiknutí, odbočil od tématu. „Máte mobil? Potřeboval bych si nutně zavolat, hrozně byste mi tim pomoh,“ povídá. „Zavolejte na tohle číslo a zeptejte se, jestli tam je pan XX.“ (Pán se nejmenuje XX, jen už nevím jak.) Ukazuje mi papírek s číslem, u kterého je napsáno KAMENICTVÍ a jméno. Ovšem ne XX, ale úplně jiné. Celkem mě zajímá, jak se bude situace vyvíjet, a tak zkouším na uvedené číslo volat. „Kamenictví, prosim,“ ozval se mužský hlas. Představil se nečekaně jménem uvedeným na papírku. Ptám se ho, jestli je tam pan XX. Prý ne. „Dejte mi ho, dejte mi ho,“ doráží už rozrušeně indián vedle. Dávám mu tedy telefon k uchu. (Ačkoliv je ráno, tak už jsem dost probraný na to, abych si uvědomil, že by nebylo úplně moudré dávat mu svůj mobil do ruky. Sice jsem v kondici z dobíhání vlaku, ale na hřbitovní honěnou se ještě necítím.) „Takže tam XX neni, jo? Ale znáte ho, že jo?“ povídá. Reakci bohužel neslyším. „To neni důležitý, kdo je u telefonu. Takže ho znáte. No tak to se těšte, to se těšte!“ zakončuje hovor. Pokládám telefon a už dopředu vymýšlím, co budu říkat, jestli mi pán z kamenictví zavolá nazpět.

Mezitím už nás od brány pozoruje pár lidí. Já svůj účel splnil, a tak jsem přestal být pro kolegu zajímavý. Vrhl se s novou silou na vyptávání se okukujících. (Což jsem byl celkem rád. Už jsem se viděl s nohou od židle v zádech.)

Sice jsem hřbitovní spiknutí nakonec neodhalil, ale aspoň mám dnes splněné jedno políčko modrého života za dobrý skutek. Pan Foglar by ze mě měl radost. (Určitě větší než ten člověk z kamenictví.)

1. 9. 2009

Jak jsem se oženil, a stal se tak gayem

Toho osudového rána jsem se vzbudil s menší kocovinou. (Takhle nějak by to asi napsal Bukowski, jen by přidal, že mu stál.) V zrcadle jsem zjistil, že se mi udělal na rtu pěkný opar a fotograf Panky si stěžoval na nepříjemné řezání v oku. Může být první manželský polibek nakažlivý? Je dobrý jednooký svatební fotograf? Nezrušíme to nakonec? Tak takovéhle otázky jsem si vůbec nekladl a i přes Ondřejovo neustálé vyptávání, jestli už jsem nervózní, jsem zůstával zcela klidný. Ondřej jako svědek bral svoji úlohu asi mnohem zodpovědněji než já jako ženich. Rychlá návštěva lékárny, pasta na opar a kapky do očí. Vše vyřešeno.

Na nádraží jsme vyzvedli Dany sourozence s rodiči a pěkný výlet začal. Lidé po nás divně koukali. Furt se asi snažili rozluštit, jestli to je svatba, nebo není. Dana sice měla kytku a dlouhé šaty, ale jako typická nevěsta nevypadala. Do rámce představ jim asi nezapadali ani ostatní, kteří nebyli oblečeni nijak slavnostně, a také to, že jdeme pěšky. Po cestě jsme v hospůdce u řeky uhasili žízeň po alkoholu a pak už vyrazili vzhůru do lesa. Při překonávání Kazínské skály získala mladší polovina výpravy trochu náskok a nějak jsme si nevšimli, že Dany bratr s rodiči zabočil do lesa jinde, než měl. Šli jsme tedy každý jinudy, ale nakonec jsme se nahoře přece jen sešli, a to dokonce i včas.

Já šel vyzvednout paní z úřadu. Dorazily hned tři. Trochu jsem zapochyboval o správnosti cesty, a tak jsme se pro jistotu kus vraceli, abych jim pak mohl oznámit, že jsme šli dobře. Zvlášť třetí paní na vysokých podpatcích a se státním znakem v ruce z toho měla náramnou radost. (Taky se mi pak za to pomstila dlouhými romantickými kecy.)

Nakonec jsem je tedy dovedl správně na naši mýtinku nad řekou, pověsili jsme znak na strom a vše začalo. Paní oddávající nás pěkně dlouho trápila klišoidními metaforami lásky (nějakým mořem s lodičkami a podobnými bláboly) až se z toho sama hrozně dojala. (Přitom pro mě je moře a lodě spíš metafora sexu, ale asi jsme sloužili každý u jiného kapitána.) Pak tedy ještě řekla něco ve smyslu, že manželství může stát i pěkně za hovno, ale že se to pak už musí nějak doklepat. Já se během toho všeho jen snažil opětovat upřímný pohled do očí a maximálně potlačit otrávenost a místy smích. Přitom jsem paní už předtím důrazně upozorňoval, ať ubere romantiku, že si na to moc nepotrpíme, protože jsme spíš realisti.

Nakonec tedy vše dospělo k ohromujícímu finále. Ztěžkli jsme každý o pár gramů (pro nechápavé – myslím tím výměnu prstýnků – romantika – něco jako moře s lodičkami) a předal jsem opar dál (kromě orálního sexu se přenáší i polibkem). Na sms od babičky „Jak to dopadlo?“ jsem odepsal: „Dobře, vzali jsme se.“ A tak to taky bylo.

Cestu dolů jsme absolvovali už všichni pohromadě. Opět následovala pauza na pivečko a panáka. Ačkoliv tam bylo moc pěkně, museli jsme jít, čekal nás už stůl v restauraci. Když tam Dana nesla svatební koláčky, tak jsem ji pro jistotu instruoval, ať jim důrazně řekne, že nechceme žádné rozbíjení talířů a podobné zvrhlé rituály. Toho jsem se bál jak papež dámského přirození. Slíbili, že nic takového nebude. To sice dodrželi, ale aspoň se vyřádili na stole. Byl totálně přezdobený, blejskavý... no vypadalo to jak někde na svatbě. Hrůza.

Pak už probíhalo vše dle očekávání. (Teda skoro vše.) O tom už se ale nemá cenu rozepisovat. V jedenáct jsem si pěkně namastil prsty, když jsem při placení omylem sáhl do másla, a zdárně uhradil číšníkovi škodu. Myslím, že to celkově byla docela ostuda, odcházel jsem proto spokojen.

Druhý den mi po odeslání svatebního oznámení začaly chodit očekávaně formulované gratulace. Většina z nich začínala stejně – Ty zvíře!!! Ty dobytku!!! Ty hovado!!! Opět jsem byl spokojen. Co mě ale překvapilo, byla reakce v práci. „Tak tě uhnala?“ Vypadám snad tak nesobecky, že bych se nechal uhnat? Vždyť mě už pár let znají. Vědí, že mám tvrdou hlavu a skoro nikdy nedělám nic, co nechci. No a ještě víc mě překvapila otázka: „Ty nosíš prsten? To nosí jen teplouši.“

Tak jsem se tedy stal gayem.

10. 7. 2009

Jak jsem byl ředitelem firmy aneb Co všechno se může v pár dnech posrat

Šéf odjel na dovolenou a já byl na čtrnáct dnů pověřen vládnutím firmě. Určitě bylo očekáváno, že se za tu dobu zisky minimálně ztrojnásobí a staneme se světoznámou společností. Ono by se tak určitě stalo, kdyby se nepřihodilo pár nemilých věcí.

Dostal jsem podrobné instrukce, co všechno je třeba zařídit, koho v případě krize propustit a tak dále. Bohužel v těchto instrukcích chybělo, co mám dělat, když do budovy, kde máme mašinu na velkoplošný tisk, uhodí hned v pondělí večer blesk a vypálí v ní základní desku za 83 000 Kč.

Vezmu to teď přehledně den po dni.

Úterý
Šéf telefon pro případ nejhorší krize nezvedal a já byl bezradný. Rozhodovat o koupi tak drahé věci jsem si netroufal. Nerad bych ji totiž pak platil ze svého. Přece jen můj podnik to ještě není. (Ale jistě brzy bude). Do toho spousta zakázek, termíny hořely... Nejvíc asi polep šedesáti čtyř metrů čtverečních, který jsme měli zrealizovat pro naši konkurenci – firmu Mrwin (pravé jméno jsem záměrně zakódoval), která toto zase zajišťovala pro svého zákazníka. Problém byl, že z šestnácti pruhů o velikosti cca metr a půl na dva a půl metru nám ještě čtyři chyběly vytisknout. Na můj nesmělý dotaz, zda by se ten zbytek nemohl nalepit později, jsem bohužel nedostal stejně nesmělou odpověď (v duchu rčení o hrubých a jemných pytlích). Musí to být všechno bezpodmínečně druhý den a mám to udělat, jak chci. Přiznám se, že jsem byl trochu zaskočen. A můj drahý šéf stále nevolá, aby mi dal radu...

Ale žádný Protivíňák nehází flintu do žita (pokud to není ožralý myslivec), a tak jsem zjistil, že v případě našeho výpadku zadáváme tisk do jiné firmy. Nechal jsem tedy zbytek plochy vyjet tam, aby druhý den ráno mohli kluci začít lepit.

Středa
Polep prý probíhá zdárně. Poslal jsem do tiskárny i další plakáty, které byly opět přes Mrwin pro stejného zákazníka. Vše se jeví dobře. Dokonce i šéf se ozval. Stroj prý zatím neopravovat, počkat, až se vrátí on. Takže vše vyřízeno. Snadné je žít.

Čtvrtek
Plakáty jsem odevzdal, ale za chvíli mi z Mrwinu přišla stížnost, že některé jsou po krajích mírně pomačkané. Nebylo to sice nic hrozného, co by se neztratilo, ale v rámci dobrých vztahů jsem je u tiskárny reklamoval. Po krátké hádce nakonec svolili, že to udělají znovu. (To jsem samozřejmě nechal vyřídit kolegy. Já jsem na takové věci příliš jemný a nerad si špiním jazyk.)

Bohužel tím to nekončilo. Odpoledne opět telefon z Mrwinu, že prý na té ploše, kterou včera kluci lepili, vypadlo písmeno „ž“ ve slově „již“. Slogan „Ji brzy otvíráme!“ se prý klientovi nelíbil. Přitom dává smysl, byť možná trochu prasácký. Co se stalo, stalo se. Každý občas něco přehlédne. Nápis je na jedné ze stěn, která se skládá ze dvou vytištěných pruhů. Nechal jsem tedy jeden pruh vyjet znovu a v pátek se to přelepí.

Pátek
Lepiči dorazili na místo a zjistili, že nový pruh má výrazně jiné barvy a nejde použít, protože by byl rozdíl hodně vidět. Napsal jsem to samotnému náčelníkovi Tichému Mrwinovi. Za chvíli jsem ho už měl na drátě a slyšel jeho válečný řev. O sobotním opravném termínu nechtěl ani slyšet. Prý to musí být bezpodmínečně dnes, jinak že nás všechny vlastnoručně vykleští a naše genitálie dá sníst svému lidu k večeři.

Bohužel jsem netušil, kde seženu tiskárnu, která by to udělala dříve než do soboty. Nakonec se jedna našla a kluci nasraně svolili, že to ještě v noci nalepí. Tvrdá ruka je základ, dělnej lid si nemá co vyskakovat. (Pro jistotu jsem už nechal vytisknout obě sousedící poloviny, aby k sobě určitě pasovaly.)

Aspoň, že ty reklamované plakáty už nebyly pomačkané a v klidu si je v Mrwinu převzali. Teď si jen vylít po náročném týdnu pořádně hlavu a užít si čtyři dny volna.

Sobota-Pondělí
Jedna velká cykloturistická kalba, kdyby to někoho zajímalo.

Úterý
Jedu domů dobře naložen v pivním nálevu a vtom mi zvoní telefon. Volají z práce, že ty plakáty, které jsem v pátek odevzdal, byly ve špatném rozměru. A zjistil to až cílový zákazník! Jednalo se totiž o dva formáty, a reklamoval se jen jeden. Koho by napadlo, že v tiskárně, kam jsem jim navíc ještě rozměrově správné plakáty vrátil, se ani nezeptají a rovnou tisknou. Když něco nevím, tak se, kurva, zeptám! Kór když jsem obeznámen s tím, že jsou dvě různé velikosti.

Tichý Mrwin prý vzteky už ani nemluví, brousí si svůj nůž a kreativně graficky zpracovává jídelní lístek, na kterém je hlavním chodem guláš z varlat.

Středa
Ráno se poslušně plazím jak spráskaný pes s novými plakáty, které jsem sám raději dvakrát zkontroloval. Tichý Mrwin vypadá klidněji, ale přesto mu nevěřím. Při odchodu si raději stále hlídám své dva záložní mozečky.

Za chvíli z Mrwinu dorazil na šéfův mail podrobný popis, co všechno jeho neschopní zaměstnanci zkurvili. (Asi netušili, že i mail teď vybírám já.) Prý tak přišli o důležitého zákazníka, který navíc nehodlá zaplatit.

Je jasné, že Mrwin už nám žádnou další zakázku nezadá a zbytek týdne na vedoucí pozici proběhne bez problémů. Očekávám, že nakonec budu i pochválen, jak šikovně jsme konkurenci připravili o klienta, a že se šéf konečně nebude muset před Mrwinama přetvářet a hrát si kvůli kšeftům na kámoše.

29. 6. 2009

Jak jsem zas jednou viděl hvězdy

Všichni ví, že jsem velký romantik a rád se chodím dívat na hvězdy. Sice spousta lidí nechápe, že za to i platím, ale jsem prostě takový. Zrovna před pár dny jsem byl na jednom souhvězdí, které jsem ještě naživo neviděl, ale celkem rád ho poslouchám. Věděl jsem, že jeho fanoušci nejsou úplně běžný typ člověka zemského, tak jsem se na jejich přítomnost snažil předem psychicky připravit. Povedlo se to ale jen zčásti. Čerstvě nagelovaných černě uniformovaných klonů, kteří vypadali jako kdyby všichni vypadli pánubohu z jedné mašiny, tam bylo dost, ale čekal jsem jich mnohem víc, takže začátek byl celkem optimistický. Pak jsem se ale podíval na své bílé tričko. To jsem neudělal dobře. Často chodím celý v černém, ale zrovna dnes mi to nevyšlo, takže jsem byl brán za méněcennou rasu – bílou ovci – a všichni se na mě proto opovržlivě dívali.

Většina přerostlých dětí z domova mládeže (aspoň tak jsem si vysvětloval zkratku DM, kterou měli všichni na triku) už byla sešikovaná pod pozorovatelnou. Přišel jsem právě včas, abych ještě něco viděl. Ačkoliv bedňáci teprve sundavali igelit z reflektorů a do začátku pozorování zbývaly necelé dvě hodiny, tak mládežníci dělali jak zjednaní. To bude dlouhý, říkal jsem si. Nakonec se ale čas nějak překulil a hvězdy se konečně rozzářily. (Trochu jim, bohužel, ubíralo na atmosféře to, že ještě nebyla tma.)

Přiznám se, že ačkoliv jsem už zkušený astrolog, tak dnes jsem se necítil úplně ve své kůži. Měl jsem strach, že mě některý z duplikátů originálního výtvoru nad námi, pod vlivem současné romantické atmosféry, připraví o počestnost. To víte, jsem ze staré školy, a panictví přes prdel bych si chtěl ještě chvíli udržet.

No, předpokládám, že jste už pochopili, že mluvím o koncertě, a tak zanechám hvězdných metafor a vezmu to stručně.

Frontman vypadal oproti svým dvěma kolegům opravdu dobře, ale nechápu, proč si to u mě musel kazit těmi tanečky à la 80. léta a vrtěním zadku, ze kterého se mé okolí mohlo posrat. (Což já ostatně taky.) Občas jsem musel snášet ostré pohledy za to, že netleskám a nehajluji s ostatními tak, jak se sluší a vůdce na pódiu vyžaduje. (Nedělám to ale nikdy.) Ke skandování „děteuž dom“, nebo co to křičeli, jsem se taky nepřipojil... Prostě mě ta show nějak nebrala. Na obranu kapely musím říct, že hlavní příčinou bylo asi to okolní světlo a špatný zvuk.

Koncert skončil, přes hubu jsem nedostal, tak co bych si měl víc přát? Peněz nelituji, ale jednou stačilo. Jsou to pocity, které by si měl člověk po skončení takové akce odnášet?

Předem upozorňuji případné fanoušky Depeche Mode, že podobnost s nedávným koncertem jejich oblíbenců je čistě náhodná. Psal jsem o úplně jiné kapele. A kdyby to i přesto někoho urazilo, tak se na mě nezlobte. Když už nevládnu velkým pérem jako všichni velcí spisovatelé, snažím se psát aspoň pérem lehkým.

8. 6. 2009

Jak jsem spravil svou první pračku, rychlovarnou konvici a vlastně všechno

Pračce se asi udělalo z mých trenýrek a ponožek blbě. Chápu, že je to na blití, ale mohla to předtím aspoň doprat. Dany rozumná domluva nezabrala, zběsilé mačkání čudlíků také ne. Žádná reakce, prostě mrtvo. Znalecky jsem na pračku poklepal, očichal, zda se něco nespálilo, a určil příčinu – určitě to bude programátor. (O existenci něčeho takového jsem se nedávno dozvěděl od kamaráda, který pračky dlouhý čas servisoval.) Nezbývá nic jiného než zavolat opraváře. Za čtyři hadry do toho dá čtyři rány a bude to hotovo. Co se dá dělat. To je úděl nás neschopných, ale bohatých.

Druhý den odmítla sloužit rychlovarná konvice. Když se něco sere, tak pořádně. To není nic neobvyklého, obyčejná vzpoura strojů – točí se o tom i filmy. Nefunkční zásuvku jsme s Danou předem zavrhli, je v ní přece zapojené i světlo a to svítí. Prostě další reklamace. Musel jsem tedy vodu na čaj uvařit postaru v hrnci. Už jsem asi zapomněl, jak se to dělá, takže jsem jí dal moc a ta se mi pak vyvařila na sporáku. To je úděl nás neschopných, ale bohatých.

Další den po příchodu z práce mi rozladěná Dana oznámila, že dohodnutý opravář nepřišel, protože mu do toho něco vlezlo. (To už ostatně patří k jejich povolání. Co by to bylo za řemeslníka, kdyby chodil včas. To by ho kolegové pomluvili.) Rozhodl jsem se, že zkusím opravit aspoň Dany náladu a uvařím jí nejlepší jídlo, které umím – rozpečený hermelín. Ale co to? Troubička taky nepeče. Začínám mít vážné podezření, že by to opravdu mohla být zásuvka. Ale, kurva, jak to, že v ní je i ta zástrčka od světla, které pořád svítí? Aha, to bude asi tím, že není od světla, ale od digestoře. A ta nefunguje! Jdu už na jistotu. Žádný jistič spadlý není. Hlavou mi začínají lítat katastrofické scénáře. Jestli vyhořely hliníkové dráty ve zdi, tak to už by bylo lepší, kdyby byla v prdeli pračka, konvice a klidně i troubička s digestoří. Nahodím tedy páčky znovu a testovací lampička ukazuje, že už je všechno v pořádku! Dokázal jsem to! Už žádný drahý opravář, co vám zničil pračku! Já věděl, že mi ta průmyslovka jednou k něčemu bude. Rozum opět slavně zvítězil nad rukama. To už je úděl nás neschopných, ale bohatých. (Minimálně duchem.)

(A opraváři samozřejmě zavoláme, že už to najednou začalo samo od sebe fungovat.)